Právo, 16.07.2014

Tragické okolnosti kolem osudů pětice našich vojáků znovu soustředily pozornost na situaci v Afghánistánu. Probíhá tam nejdelší mise v celých dějinách NATO, která navázala na operaci Trvalá svoboda, druhou bojovou operaci Aliance mimo vlastní území. Ta bohužel dostala už v počátku do vínku zásadní problém, byla pojata jako gigantické sociální inženýrství podle vizí americké administrativy. Ty představy se ukázaly jako silně zjednodušené. Američané si slibovali, že svržením vlády Tálibánu zbaví svět vážné bezpečnostní hrozby a že v zemi nastolí demokracii.

Právě v rámci iluzorního přesvědčení zakázal tehdejší americký ministr obrany Donald Rumsfeld čerstvě dosazenému prezidentu Karzáímu jeho záměr zahájit mírové rozhovory s Tálibánem. Tím ale fakticky předurčil nejen toky stovek miliard dolarů na operace v islámské zemi, ale také osudy tamního obyvatelstva. Vleklá válka už má tisíce mrtvých, desetitisíce raněných, statisíce lidí vyhnaných ze svých domovů. Padlo tam už přes dva tisíce vojáků ze zemí NATO, kteří nastupovali do rotací v rámci mise ISAF.

Jejich službu nelze po právu než ocenit. Působí ve vzdálené zemi v neustálém riziku, jejich fyzické i psychické nasazení těžko s čímkoliv srovnávat. Je hrdinstvím už prostě tam jet. Díky vojákům z misí se ve vzdálené hornaté zemi přes neskutečně složité podmínky opravdu leccos takříkajíc v terénu podařilo. Postavily se nové školy, nemocnice, mosty, manufaktury. A sami vojáci tam nabyli zkušenosti, které za jiných podmínek získat nelze.

Problém je, že na jiné úrovni se ale mnohé nepovedlo. Především se to týká nastolení prezidentského systému na americký způsob, přestože v Afghánistánu nikdy předtím nic takového nebylo. Karzáí byl nejprve skutečně prezidentem celé země, ale po pár letech už mu Tálibánci začali posměšně říkat starosta Kábulu. Teroristické útoky mu posléze začali páchat i v hlavním městě. Neúspěchem skončila i snaha o centralizaci země, která do té doby měla několik velkých oblastí, v nichž pravidla hry určovali regionální vůdci, a ti se na Kábul moc neohlíželi.

Velice vážné otazníky se vznášejí okolo budování Afghánské národní armády a Afghánské národní policie. Jejich výcvik spolykal už desítky miliard dolarů, ale výsledek tomu bohužel neodpovídá. Jejich schopnost samostatně operovat není na požadované úrovni, pochyby navíc narůstají ve světle současných poznatků z Iráku, kde se stejným způsobem cvičení vojáci bez boje vzdávají mnohem méně početným vzbouřencům z teroristické organizace ISIL.

Kdo by dnes dal ruku do ohně za afghánské vojáky a policisty, když se navíc ví, že mnozí z nich po výcviku zběhli i se zbraní k Tálibánu, nebo dokonce zavraždili své instruktory z USA, z Francie a z dalších zemí?

Velké nejistoty jsou spojeny i se samotným pobytem spojeneckých vojáků pod Hindúkušem. Na jedné straně se i v USA ve stále větším rozsahu uznává, že jakmile odejdou poslední vojáci, vrátí se Tálibán, a pak nezbývá než doufat, že už to bude jiný Tálibán než ono agresivní hnutí, které poskytlo útočiště bin Ládinovi a jeho al-Kajdá.

Anebo je tu druhá možnost - spojenci budou svůj definitivní odchod neustále oddalovat. Pak ale nadále budou terčem záludných útoků, které páchají nejen rodilí Afghánci, ale i nenávistní džihádisté, kteří kvůli tomu přilétají i ze západní Evropy.

Řada neúspěchů a nezodpovězených otázek kolem mise ISAF ovšem nijak nesnižuje význam výkonu služby vojáků NATO, včetně našich. Ti plní zadání politiků, a to v případě Afghánistánu šlo cestou tzv. argumentační kaskády od Washingtonu přes Brusel do metropolí členských států NATO. Tomu se pak vojáci přizpůsobovali, jak nejlépe to dokázali.

V rámci mise ISAF nebyli nasazováni do žádných akcí bojového ani okupačního charakteru, ale především k zajišťování bezpečnosti civilních expertů a k plnění úkolů ve strážních jednotkách. Bohužel, i tam na ně číhají zákeřní sebevražední atentátníci, kteří často nerozlišují mezi bojovou operací OEF a asistenční misí ISAF.