Jeden z průzkumu názorů mezi českými středoškoláky přinesl překvapivé zjištění: jedna třetina z nich věří, že „socialismus před rokem 1989 byl lepším společenským uspořádáním než je dnešní česká společnost“.

Lidská paměť má blahodárnou schopnost vytěsňovat ze svého prostoru vše nepříjemné, zlé a nedobré. Dělá to z vlastního pudu sebezáchovy, neboť obtíže, komplikace a dokonce hrůzy života lze překonat pouze tím, že na ně částečně zapomeneme. I proto máme tendenci minulost si idealizovat.

To se ale nemůže týkat dnešních středoškoláků. Ti v té době nežili a žádný tehdejší prožitek (dobrý či špatný) si v sobě nenesou. Snad leccos slyší doma, od rodičů či prarodičů. Ale tento typ zkušenosti, domnívám se, je jen obtížně přenositelný.

Lze hledat vysvětlení obdivu k letům nesvobody a totality v tom, co slyší ve škole? Asi ne. Český vzdělávací systém má své vážné neduhy, ale nevěřím, že by učitelé prahli po návratu „komunistického pořádku“ na školách.

Za jedno z možných vysvětlení považuji to, že část českých středoškoláků si období socialismu spojuje s garancí jistot.

Lidé se nemuseli bát o ztrátu zaměstnání, pracovat byla povinnost. Kdo nepracoval, byl příživník. Výše (tedy poctivěji řečeno níže) tehdejšího výdělku jakoby nehrála roli. To, že v obchodech toho mnoho nebylo, že významné položky si lidé museli vystát v potupných frontách, se v kontextu současných přeplněných regálů může zdát mladým jako cosi, co se nemůže vrátit. Snad považují blahobyt za nekonečný a navždy trvalý.

Stejně tak si zřejmě nepropojují bláhovou důvěru v socialismus pod vedením komunistů se ztrátou široké palety svobod: cestování, přístupu k informacím, možností říkat, co si myslí či volné konzumaci libovolné hudby a filmu. Nic takového za socialismu nebylo.

Zdráhám se uvěřit, že by si takové uspořádání společnosti část dnešních středoškoláků skutečně přála.

Za nejpravděpodobnější tedy osobně považuji to, že někteří mladí nevěří v kapitalismus. Snad v něm vidí uspořádání nespravedlivé, kde „slušní a morální“ lidé jsou překonáváni lidmi „hamižnými a bezcharakterními“. Snad vidí v kapitalismu bezohlednou honbu za ziskem a věří, že socialismus jim – kromě garance jejich vlastních nároků – také nabídne společnost „spravedlivější a humánnější“.

Pokud by právě toto měly být rozhodující motivy, proč jedna třetina českých středoškoláků věří více socialismu, nebylo by většího a zejména nebezpečnějšího omylu.

Zkusme se jich zeptat, zda by chtěli být zaměstnancem v USA nebo na Kubě nebo v KLDR. Jistě nám odpoví, že v Americe. Proč by si tedy měli myslet, že jim socialismus garantuje větší blahobyt? Socialismus přece nikomu nedovolil bohatnout, dokonce bohatnutí považoval za protistátní.

Kapitalismus otevřením rovných příležitostí naopak lidi vybízí k tomu, aby sami ve svůj prospěch ukázali, co v nich je. Umožňuje jim nabízet vlastní nápady, o jejichž úspěšnosti nerozhoduje komunistická strana a vláda, ale zákazník a spotřebitel.

Jistě, to je tvrdá, nemilosrdná a riskantní soutěž, ve které se dokonce může stát, že bohatým a úspěšným se stane i ten, kdo měl na základní škole dvojku z chování a byl věčně na štíru s matematikou. A stává se, že premianti ze školy podléhají nenávisti vůči kapitalismu jenom proto, že nic, co by zákazník ocenil a za co by byl ochoten utratit své peníze, nikdy nevymysleli či nenabídli. Kapitalismus, na rozdíl od socialismu, totiž nenabízí „rovnost výsledků“, ale „rovnost příležitostí“.

Přestože je kapitalismus volné soutěže systémem svobodného podstupování rizik, je v každém ohledu z hlediska rovnosti příležitostí uspořádáním lepším, než „jistota“ šedivé nesvobody socialismu.

Pokud je hlavním motivem obdivu k socialismu části českých středoškoláků jejich antikapitalistická nálada, pak jedinou pravdou právě o nich je, že nechtějí vstoupit do rovné  soutěže. Buďto svým silám nevěří a odmítají podstoupit rizika spojená s rozhodováním ve svobodném prostoru, nebo jsou si naopak sami moc dobře vědomi, že prostě nic neumí a v konkurenci nemají co nabídnout.