Babišovi ministři aneb Proč zrovna Blatný?
Petr Štěpánek

Málokdo si téhle věci všímá, ale je naprosto charakteristická a pro současný způsob vládnutí takřka definiční. A jmenování nového ministra zdravotnictví, stejně jako toho předcházejícího, jednoměsíčního, to znovu a znovu potvrzují.


Na otázku, která z politických stran má v Babišově vládě největší zastoupení, asi skoro každý odpoví, že ANO. Jenže ona to není pravda. Více ministrů než ANO má v Babišově vládě ČSSD. Nevěříte? Tak si to pojďme spočítat. Zatímco ANO má ve vládě pouze tři (!) lidi, konkrétně Babiše, Brabce a Plagu, ČSSD hnedle pět. Konkrétně Hamáčka, Petříčka, Maláčovou, Tomana a Zaorálka. Ti všichni jsou členy České strany sociálně demokratické. Můžeme je mít rádi, nebo nemusíme, ale téměř každý si umí představit, jakou politiku může od socanských ministrů očekávat.

S hnutím ANO je to jinak. Je to širokorozchodný politický subjekt, ve které stejně jako na bývalé členy ODS narazíme na bývalé členy ČSSD i KSČM a všechny ty lidi víceméně spojuje jediné, totiž že Babišovo hnutí se v určitém okamžiku stalo docela pohodlným výtahem k moci.
 
Ale s hnutím ANO je to ještě složitější. Ono totiž nefunguje jako klasická poltická strana, ale daleko spíš jako dvě paralelní struktury vedle sebe. První ANO je to viditelné, to, které staví kandidátky, to, které se účastní voleb, a to, v jehož barvách posléze v parlamentu zasedají jeho zákonodárci. Tohle ANO je ale paradoxně to méně významné. Tedy alespoň co do vlivu, kudy se značka ANO budu ubírat.

V úzkém okruhu okolo Andreje Babiše totiž existuje ještě druhá struktura, jakési vnitřní ANO, jež tvoří Babišovi nejbližší spolupracovníci a mediální a „píároví“ poradci, našeptávači a šamani. A sem lze jako prodlouženou ruku zařadit také většinu ministrů, kteří ve vládě sice zasedají jakoby za ono parlamentní ANO, leč ve skutečnosti jsou to nestraníci nominovaní Babišem, odpovědní nikoli onomu parlamentnímu ANO, nýbrž jen a pouze Babišovi a jen a jen na Babišovi a jeho vůli, respektive jeho palci nahoru či dolů, také zcela závislí. A že už takových bylo.
 
V současnosti takhle nikoli za ANO, nýbrž daleko spíše za Babiše, a někdo také trochu za Zemana, ve vládě sedí místopředsedkyně kabinetu a ministryně financí Schillerová, ministr obrany Metnar, ministryně spravedlnosti Benešová a také dvojjediný, možná přímo trojjediný Havlíček, takto místopředseda vlády, ministr průmyslu a obchodu, a aby toho nebylo málo, ještě ministr dopravy. A před ním Nováková, Ťok a Kremlík.

A nyní se přesně v takové roli, rozuměj v roli prodloužené ruky, během pár týdnu protočili hned tři ministři zdravotnictví. A opět ani ne tak moc za ANO jako spíše za Babiše. Odcházející Vojtěch, krátkodobý Prymula a aktuálně přicházející Blatný.
 
V čem je problém? Být členem vlády zdaleka není jen o tom, že příslušný ministr pouze řídí příslušný resort. Vláda je kolektivní orgán, který ve sboru rozhoduje také o spoustě dalších věcí, které vůbec nespadají do ranku příslušného ministra, ale o to více se dotýkají každého z nás. Vláda rozhoduje o našich zahraničních vztazích, o sjednávání a přijetí různých smluv či paktů, o směřování politiky celého státu a spoustě a spoustě dalších věcí. Jenže co o těch lidech víme? Co víme o politických názorech ministra Blatného? Nic. Co víme o politických názorech ministra Metnara, jenž v zásadě velí naší armádě? Nic. V minulé vládě měl pod palcem vnitro, tedy prakticky všechny represivní složky státu. Ale ani tehdy jsme o jeho politických názorech nevěděli lautr nic. Víme jen to, že tam sedí z Babišovy vůle. Takže není ani pod vnitrostranickou kontrolou hnutí ANO, pokud tedy něco takového vůbec existuje.

Asi nejsem jediný, kdo si v těchto dnech položil otázku, proč zrovna Blatný? Proč ausgerechnet jakýsi nemocniční náměstek z Brna. Fajn, je to nejspíš slušný člověk a jistě rozumí své lékařské specializaci. Ale slušných lidí, kteří rozumějí svému oboru, jsou mraky. Kvalifikačních předpokladů pro výkon funkce ministra a pro privilej rozhodovat jménem nás všech coby člen vlády o spoustě dalších věcí, jež se nás bytostně dotýkají, by mělo být mnohem víc.

Ve Velké Británii se ministři musejí rekrutovat ze zákonodárců, tedy z lidí, kteří prošli volbami, z lidí, o kterých se ví, za co kandidovali, z lidí, o kterých se ví, co říkají a co si myslí, zkrátka z lidí, kteří prošli předběžnou veřejnou kontrolou. My to máme jinak. Bohužel.


Petr Štěpánek, 31. 10. 2020

___________________________________________________________________________________