Bůh vysoko, car daleko…
Martin Stín

 

Úsloví „Bůh vysoko, car daleko“ vyjadřovalo ztracenost poddaných v rozlehlém ruském carství, marně hledajících ochranu proti útisku ze strany místních držitelů moci. Nic než podobný povzdech ale mnohdy nezbývá obyvatelům Švejkolandu, když se na nich dopustí příkoří orgány, určené k ochraně vnitřní bezpečnosti státu, veřejného pořádku a občanských práv a svobod, které puštěny ze řetězu podřízenosti zločinné „vedoucí straně“ a vyšším autoritám zneužívají svou moc.

 

Je to výsledek uvažování tvůrců polistopadových legislativních změn, kteří je vedli jako přípravu na minulou válku. Chtěli co nejslabší represivní orgány, aby byli občané chráněni před zásahy do základních práv a svobod z jejich strany. Nepomysleli na to, že hlídací psi, kteří nejsou na řetězu, mohou pokousat i ty, jež mají chránit. Proti předlistopadovým poměrům byly výrazně oslabeny pravomoci ministrů spravedlnosti a vnitra a nejvyššího státního zástupce a současně zákonná úprava ztěžuje potrestání úředníků, kteří zneužitím funkce poškodili nevinné občany nebo naopak neposkytli ochranu obětem trestných činů.

 

V konečném výsledku není kam si stěžovat. Postavení nejvyšších představitelů některých úřadů je nastaveno tak, že z hlediska životní praxe stojí nad jejich nejvyššími představiteli pouze bůh (pokud existuje) nebo (pokud bůh neexistuje) nekonečná prázdnota.

 

Tak Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen GIBS) podléhá podle práva vládě. Ta ale nemá zřízen speciální orgán, který by nad GIBS vykonával dohled a zabýval se služebními poklesky jejích nejvyšších představených. Předseda vlády Bohuslav Sobotka, jenž by za těchto okolností měl být nositelem dohledové pravomoci vlády, na všechny stížnosti vůči velení GIBS odpovídá vyhýbavými řečmi, případně neurčitými sliby, jež jej k ničemu nezavazují. Vymlouvá se na parlamentní výbor pro kontrolu GIBS, který ale nemá výkonnou ani personální pravomoc. Mimo jiné díky tomu nebyl dosud nikdo povolán k odpovědnosti za hanebnou úlohu, kterou GIBS sehrála při puči ke svržení policejního prezidenta Petra Lessyho.

 

Předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová formálně podléhá ministrovi spravedlnosti ve věcech výkonu státní správy soudů, ale v převážné části výkonu své kompetence je nekontrolovatelná a zcela nezávislá. Od porážky prezidenta Václava Klause Ústavním soudem, který ji ochránil proti odvolání z funkce, si na ni prostě nikdo netroufne. Může tak například zcela svévolně nakládat se svou pravomocí kárné žalobkyně. Někdy se ochotně zabývá kárnými proviněními soudců okresních soudů, jindy svévolně vyloží ustanovení zákona tak, že není věcně a místně příslušná, protože napadení soudci podléhají kárné pravomoci předsedů svých soudů. V konkrétním případě může být její postup přesně protichůdný závažnosti provinění. Například žalovala u kárného soudu dvěma žalobami soudce okresního soudu, který chybně uvalil vazbu na obžalované a zbavil je svobody v jednom případě na několik hodin, ve druhém na několik dní. Po neúspěchu první žaloby druhou nestáhla a odešla od soudu opětnepořízenou).

 

Naproti tomu v případě znojemského soudce Jaromíra Kapinuse a dalších, činných v příslušné kauze, se odmítla věcí zabývat s výmluvou na nepříslušnost. Případ je daleko závažnější než ty, které žalovala: Jaromír Kapinus nepovolil obnovu procesu nevinnému odsouzenému, když se přihlásil a byl pravomocně odsouzen pravý pachatel činu, za který byl nedopatřením odsouzen. Rozhodnutí soudce Jaromíra Kapinuse bylo v listopadu r. 2013 na základě stížnosti ministryně Marie Benešové zrušeno Nejvyšším soudem ČR z důvodu porušení zákona v neprospěch obžalovaného. Soudce nebyl potrestán za tento výstřelek soudcovské svévole, spojený s prokázaným porušením zákona. Nové řízení o povolení obnovy procesu dosud nenařídil. A nikdo se nepozastavuje nad svévolným nakládáním paní předsedkyně Nejvyššího soudu ČR s pravomocí kárné žalobkyně, ač má povahu zneužití pravomoci tu ve prospěch, tu v neprospěch provinilců.

 

Naše zákonná úprava neobsahuje ustanovení o podřízenosti nejvyššího státního zástupce ministrovi spravedlnosti, které je běžné ve „starých“ zemích Evropské unie. Například ve Francii, kolébce prokuratury, měl ministr spravedlnosti až do července r.2013 pravomoc dávat generálnímu prokurátorovy pokyny přímo k jednotlivým kauzám. Po novelizaci zákona mu nadále zůstává pravomoc udílení obecných pokynů.

 

Bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová ve sporu s ministrem Pavlem Němcem velmi hlasitě zdůrazňovala, že není jeho podřízenou. Renata Vesecká a Pavel Zeman se k této věci nikdy nevyjadřovali, nicméně v podstatě se chovali tak, jako by podřízení nebyli, a ministři spravedlnosti nadřízenost svého postavení vůči nim neuplatňovali.

 

Pro „malého českého občana“ to má nepříjemné důsledky spočívající v tom, že když se při projednávání stížnosti na postup státního zástupce proklopýtá překážkami zákona o státním zastupitelství a dalších předpisů až k nejvyššímu státnímu zástupci a ten ho odbude, nemá se už kam obrátit. Rozhodnutí v jeho neprospěch mají obvykle takovou formu, že je nelze napadnout soudní žalobou či dokonce ústavní stížností. Občan se tedy nemůže dožadovat soudní ochrany proti svévoli státních zástupců. Předloží proto svou při ministrovi spravedlnosti jako k poslední záchraně, ale ten se právem odkáže na absenci zákonného oprávnění přezkoumat a napravit rozhodnutí nejvyššího státního zástupce.

 

Pro názornost připomínám kauzu návštěvníků Věznice Vinařice, kteří byli ponižování příslušníky Vězeňské služby ČR svlečením do naha. Zastal se jich zástupce veřejného ochránce práv Stanislav Křeček, z jehož šetření vyplynul závěr o nezákonnosti zacházení s nimi. Postavil se za ně spolek Šalamoun, který požadoval, aby se ředitel věznice postiženým omluvil. Po několika měsících marného vyjednávání s generálním ředitelem Petrem Dohnalem a jeho podřízenými podal u GIBS trestní oznámení na přímé pachatele ponižování a jejich nadřízené, kteří provinilce chránili před potrestáním. GIBS po dlouhých měsících oznámila, že nedošlo ke spáchání trestného činu a věc ukládá ad acta. Po dlouhých tahanicích se státním zastupitelstvím nakonec Vrchní státní zastupitelství v Praze vydalo stanovisko, podle něhož zacházení ostrahy věznice s návštěvníky bylo nezákonné a GIBS pochybila, když výsledky vyšetřování nepostoupila vedení Vězeňské služby ČR k zahájení kázeňského řízení, a také kritika přístupu důstojníků Vězeňské služby ČR byla opodstatněná. Následovala ústní omluva generálního ředitele Vězeňské služby ČR Petra Dohnala postiženým. Byl to jeho poslední úkon doslova několik minut před odvoláním z funkce.

 

 

Je to zdánlivě krásný výsledek: postiženým se dostalo po roce omluvy a spolek Šalamoun má v ruce papír vysokého úřadu, potvrzující správnost jeho kritiky jednání Vězeňské služby ČR. Případ ale zůstává nadále uložen u GIBS, dozorové státní zastupitelství nepovažuje za nutné přimět GIBS k obnovení vyšetřování, ani necítí povinnost vyvolat trestní řízení proti důstojníkům Vězeňské služby ČR, kteří s odvoláním na názor VSZ v Praze mohou být právem podezírání z nadržování (státní zástupce je ze zákona povinen stíhat každý trestný čin, o němž se dozví ). Vyjádření VSZ v Praze tak má ve skutečnosti povahu konejšícího šidítka, v němž je zašifrován vzkaz pro oznamovatele podezření „vyšetřování skončilo, zapomeňte“, pro pachatele nezákonností „ jen směle pokračujte, vaše beztrestnost je zaručena na věčné časy a nikdy jinak“.

 

Spolek Šalamoun se pokusil přimět vrchní státní zástupkyni v Praze Lenku Bradáčovou k přijetí opatření, jež by řízení proti nezákonně jednajícím, popř. nezákonnosti kryjícím příslušníkům Vězeňské služby ČR uvedla znovu do pohybu. Když nepochodil, vyzval nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana k vykonání dohledu nad postupem Lenky Bradáčové v této věci. Ten ale neshledal důvod k vykonání dohledu a podání postoupil zpět na Vrchní státní zastupitelství v Praze k posouzení, zda se nejedná o opakovaný podnět ve stejné věci. To je velmi spolehlivý způsob, jak přetnout řetěz stížností: pokud napadený úřad dojde k závěru, že se skutečně jedná o opakovaný podnět, má ze zákona právo jej založit a vůči neodbytnému stěžovateli se obrnit trvalým mlčením. Stěžovatel nemá ani možnost vymoci si přezkoumání rozhodnutí, protože se o něm oficiálně nedoví a následně se ani neseznámí s jeho odůvodněním.

 

V této situaci spolek Šalamoun oslovil stížností paní ministryni Helenu Válkovou, a to s vědomím, že z formálněprávních důvodů nejspíš neuspěje. Marný čin je ale víc než nečinnost. Dostavil se předvídaný výsledek: paní ministryně odpověděla, že jí zákon umožňuje zabývat se pouze stížnostmi na průtahy v činnosti státního zastupitelství nebo na nevhodné chování státních zástupců a dalších úředníků státního zastupitelství, nemůže však řešit námitky proti procesnímu postupu nejvyššího státního zástupce. Nemůže proto přijmout proti němu žádné opatření.

 

Neuvádím toto proto, abych kritizoval Helenu Válkovou. Ostatně v podobných situacích se před ní v posledních deseti letech stejně vyjadřovali všichni její předchůdci a nemohli jednat jinak, protože takto jsou nastavena pravidla hry. Chci pouze upozornit na vhodnost přezkoumání současného vymezení začlenění některých ústředních úřadů do soustavy moci výkonné. Zvláště naléhavé to je v souvislosti s přípravou nového zákona o státním zastupitelství. Státní zástupci od ní očekávají upevnění nezávislosti. Pokud se tento pojem vykládá pouze jako zabezpečení státních zástupců proti zásahům zvenčí do trestního řízení ve prospěch nebo neprospěch vyšetřovaných osob, je to v pořádku. Nemělo by to ale znamenat zachování nebo dokonce rozšíření ochrany proti vyžadování odpovědnosti za poškození občanů v jejich právech svévolným, nedbalým, podjatým nebo neodborným rozhodováním. Stát vyplácí ročně stamiliony odškodného za následky nesprávného úředního postupu. Viníci se ale na odškodnění většinou nepodílejí, protože regresní náhradu nelze po nich vymáhat, pokud v dané věci nebyli odsouzeni za kárné provinění nebo za trestný čin. Z pochybení, jež v důsledcích vedou k placení odškodného, se téměř nikdy nevyvozují opatření proti jejich původcům. Soustava kárných žalobců téměř nefunguje, protože stavovská solidarita je silnější než pocit odpovědnosti vůči poškozeným občanům a státu.

 

Státní zastupitelství je vykonavatelem trestní politiky vlády. Jeho podřízenost vládě musí být proto vymezena precizně. Vyplývá z toho nezbytnost posílení postavení ministra spravedlnosti vůči nejvyššímu státnímu zástupci. Dále by stíhání kárných provinění nebo trestných činů státních zástupců nemělo být fakultativním právem, ale samozřejmou povinností kárných žalobců.

 

Ze všeho nejlepší by ovšem bylo zřízení nezávislého mimorezortního úřadu dohledu nad státním zastupitelstvím a justicí a na něj navazujícího úřadu veřejného kárného žalobce. Tyto úřady by mohly být podřízeny prezidentu republiky, jehož mandát z přímé volby je dosti silný na to, aby jej opravňoval k ochraně občanů před svévolí orgánů činných v trestním řízení. Odmítám předem námitku, že by šlo o zásah do nezávislosti justice a státního zastupitelství: rozhodování o kárných žalobách by nadále zůstalo v rukou nezávislého soudu.

 

Konečně se kruh uzavřel.

Konečně se kruh uzavřel. Agent Bureš vlastně nebyl žádným agentem Burešem, StB byla jen taková folklórní skupina lidového slovesného umění a KSČ parta hodných strýčků, které nejvíce zajímal člověk a jeho demokratická práva, do jejichž řad maminky verbovaly ty nejhodnější chlapce. Všechny udavačské listiny si po nocích cucali z prstu estébáčtí elévové, aby jejich nadřízení mohli defraudovat diety a vykazovat nějakou činnost.
Jeden z nejhorších případů dnes vyluštila bratislavská soudkyně, která čelila, ale nepodlehla nátlaku slovenského Ústavu paměti národa. Pouhých dvanáct, po masivní skartaci v letech 1989-1990, zachovaných svazků o spolupráci, sedmnáct doložených setkání Bureše s příslušníky StB, čtyřicet dalších dokladů a deset kontrol, které již tehdy za totality nenašly žádné chyby v evidovaných spisech, nebylo pro soud pražádným důkazem vědomé spolupráce soudruha Bureše s StB. No samozřejmě, vžyť to říká sám soudruh a jeho kumpáni ze spisů. Budiž právo a spravedlnost!
PS. ...Bůh je asi opravdu daleko.....???

Jediné pozoruhodné na tomto

Jediné pozoruhodné na tomto článku je skutečnost, že tentýž se objevil na Psu, kde jako autor je uveden s. Jemelík.

Ano, stát jako organizace a

Ano, stát jako organizace a instituce občanů, pro občany a proti nespravedlnosti, je v rozvalu.