Čekání na karanténu
Monika Čírtková

Myslela jsem, že si dám tento týden přestávku v psaní, ale po jednom dni mám přestávky právě dost. Proto si udělám přestávku v přestávce a této příležitosti využiju k tomu, abych se přiznala, že jsem se nechala dokonale vyděsit.


Dnes jsem odmítla dva žadatele o právní pomoc a odkázala je na "někoho z kolegů", ačkoliv nebylo vůbec jisté, jestli se  jich někdo ujme. A to přesto, že v druhé polovině týdne přece nějaké jednání odpadlo a já bych si čas našla, kdybych chtěla. Jenže nechci.
Uvědomila jsem si, že jenom podvědomě čekám, kdy spadnu do karantény. Děti chodí do školy, my s manželem do práce, takže je jen otázkou času, než nás to dostihne.
Každou sjednanou schůzku nebo naplánované jednání pak budu muset zrušit. Což mne nutí si toho plánovat co nejméně, protože čím méně toho v diáři bude, tím snáze se to potom zruší. Na víkendy plány už nechystám.


Při každé únavě z nevyspání přemýšlím, jestli je ten virus už tady? A až to přijde, co budu dělat? Čekat na nějaké testy? Hlásit, kde jsem byla a s kým jsem se setkala? Bez roušek, protože lidi je nenosí a já jsem v tom také velice nedůsledná? Ačkoliv, odstup si od lidí udržuji vždy, ze zvyku, mentální i fyzický.


Představa nějakého trasování mi způsobuje nevolnost sama o sobě. Advokát nemůže nikomu hlásit, s kterými klienty se setkává, ani by mne to nenapadlo. Takže co? Budu potom ty lidi obvolávat sama? A co jim řeknu?


Abych tomu předešla, objednala jsem se na konec týdne na testování samoplátců na zdejším odběrovém místě. To bylo ještě předtím, než ministr požádal, aby se lidé netestovali zbytečně. Tohle je zbytečné. Ale zítra to už zbytečné být nemusí, a pak by bylo naopak zbytečné čekat, než bude nějaký termín volný. Nebo mám ten termín zrušit? Zlobím se sama na sebe. Co je to za nesmyslné úvahy? Kam se vytratila alespoň nějaká základní racionalita?


Ale já vím kam. Rozpustila se, vypařila se v kotli mediálního povyku.
Snažím se všudypřítomné zprávy a statistiky vnímat jen periferně. Racionálně si uvědomuji, že počty nakažených sice mají vypadat děsivě, ale v porovnání s celou zdejší populací je to jen nepatrný zlomek lidí. Všímám si, že média vždy zvolí takový titulek, aby zaujal. Když počty nakažených stoupnou, hned to dramaticky hlásí. Pokud klesnou, uvedou se počty nakažených "v Praze", kde zrovna stouply. Když nestoupnou v Praze, vypíchnou se místa, kde k tomu došlo. Když taková místa nejsou, neopomene se zdůraznit, že se méně testovalo. A aby toho nebylo málo, přidají se chmurné zprávy z Izraele. Tohle všechno si uvědomuji, vnímám tu manipulaci, dokážu ji odhalit. Ale stejně...


Stejně podvědomě čekám na karanténu. Na virus. Na nemoc.


Jak jsem se mohla nechat takhle vyděsit? 

___________________________________________________________________________________