Česká média ještě před výročím listopadu 1989 po řadu dní přímo překypovala různými retrospektivními pořady, v nichž pamětníci i současníci hodnotili význam této události pro dnešek a konstatovali při tom, co vše se za čtvrtstoletí, které uplynulo od památné studentské demonstrace, událo. Užili jsme si rovněž (a opět) řadu různých verzí toho, „jak to skutečně bylo“, včetně často čistě vyspekulovaných teorií na jedno konspirativní brdo.

Pražské Národní divadlo přispělo k oslavám výročí premiérou retrospektivní scénické koláže Po sametu, která se konala právě 17. listopadu. Odcházel jsem na ni s obavami: Nepůjde jen o další dříví přinesené do již tak přehuštěného informačního lesa? Po sametu je společné dílo Ivana Lampera a Jiřího Adámka, přesněji řečeno průnik jejich vkladů.
Ten Lamperův tvoří vybraná místa z jeho svébytné „kroniky našich dnů“, kterou pod názvem Minulý týden po více než dvacet let zveřejňuje v týdeníku Respekt. V počátcích byl jeho šéfredaktorem, nyní v něm funguje jako editor a je také jedním z otců zakladatelů Revolver Revue. Ivana Lampera znám ještě z dob, kdy jsme zhruba před třiceti lety, a tedy několik let před listopadem 1989, připravovali v jednom smíchovském bytě na směny své samizdatové časopisy. On s Jáchymem Topolem Jednou nohou a posléze Revolver Revue, já texty pro časopisy Střední Evropa a Komunikace. Spojoval nás tehdy mimořádně na svou dobu chytrý počítač IBM, který jsme tam měli tajně ukrytý. Přetahovali jsme se o čas u klávesnice, vrčeli jsme na sebe. Co je nyní milionkrát samozřejmostí, mít vlastní počítač, bylo tehdy stejným zločinem jako mít doma samopal nebo pancéřovou pěst. Přístroj zázračně uchovával vše napsané v paměti a na připojené tiskárně se dalo pořídit nepoměrně více kopií než při přímo průstřelovém opisování na klasických psacích strojích. Později jsem často v Respektu jako první četl Lamperovu kroniku na poslední straně.

Druhým vkladem inscenace jsou vstupy Jiřího Adámka - nejen voice-bandy pracující s rytmem, ale i hra s nesamoúčelným přeskupováním slov ve větách nebo slabik ve slovech, které často přináší sečné, bodné, ale i tržné poetické efekty. Spojení obou poetik - Langerova groteskně sarkastického propojování událostí „velkých“ dějin s dějinami „malými“ nebo s přírodními úkazy a Adámkovy sémantické hravosti - funguje docela dobře.

Český píseček

V úvodu Taťjana Medvecká distingovaně, procítěně a s jemným ironickým odstupem přednáší konkrétní báseň Sametové roky: znovu si vybavujeme, co vše bylo možné v období od listopadu 1989 po rozdělení Československa zažít poprvé, od erotických časopisů v novinových stáncích po nové druhy ovoce, od koncertu Rolling Stones po návštěvu papeže, od Lanzy bílé po zírání na Vizír. Báseň evokuje celý onen překotný „návrat do Evropy“, v dobrém i ve zlém. V komornějším rozsahu se motiv „poprvé“ objevuje v představení znovu v souvislosti s divy nové elektronické komunikace.
Česká dějeprava se jako taková začíná odvíjet rokem 1993, a tedy po (do)rozdělení Československa. Uprostřed scény se nachází ohraničené dětské hřiště, možná to má být „český píseček“. Kolem umělé stromy, za nimi křesla, v pozadí divan, velká obrazovka, na níž se objevují obrázky z nevinné přírody, vpředu umělý Blaník, v něm volaný rytíř nepřijímá hovor a z něhož se zakouří poté, když do něj ve verších volá Václav Klaus. Z pravé strany se vynořuje prosklená kovová konstrukce, z níž v nejdelším souvislém vstupu promlouvá Vladimír Železný v pořadu Volejte řediteli - nevím, jde-li o pouhý přepis skutečné relace nebo o zdařilou napodobeninu. Železného bilancujícího a odpovídajícího na dotazy pracujících ztvárnil Saša Rašilov. Herci politiky neparodují ani neimitují (a když, tak jen malounko), ale hrají vesměs tak dobře, že bylo zcela zřejmé who is who, byť takový Pavol Smolárik Petra Nečase fyzicky ničím nepřipomíná. A při pohybových kreacích bylo zjevné, nakolik dobře si osvojili Adámkovu drezuru. Lamperovy záznamy o projevech rasismu, o strašení „Sudeťáky“, jeho mykologické exkurzy nebo bizarní spojení typu: Zmizely včely. Z vlády zmizel a zase se vrátil Čunek, doplňují různé pamětihodnosti z úst politiků jako báseň Ivana Langera o modrém ptáku či upřímné vzájemně se vyvracející vytáčky Stanislava Grosse na téma, jak nabyl, nebo nenabyl svůj majetek. Jednu z vrcholných scén představuje nesmiřitelný pěstní souboj Václava Klause a Miloše Zemana, který má ztělesňovat opoziční smlouvu. Zde si Adámek výborně „hraje se slovíčky“: výchozí teze prvního z nich se obracejí jako rukavice a oba nesmiřitelní nakonec leží na písečku v objetí přinejmenším jako ne-nepřátelé. (Fór s protivnictvím se v inscenaci opakuje léta Páně 2013 při prezidentské volbě.) Vyvedený je rovněž výjev z roku 2007 v souvislosti s nakonec nerealizovaným americkým radarem v Brdech. Zaznívá nesmrtelná píseň Vlasty Parkanové a Honzy Vyčítala Dobrý den, prapore hvězd a pruhů. Ale především Václav Klaus vítá tehdejšího prezidenta USA George W. Bushe a říká přitom, že neříká „hurá ano“, ale „ano konstruktivní“, blablabla. Avšak po zadupání ruského velitele generálního štábu (v ruštině, které se neodmlouvá), řekne hurá ne, maskované ovšem měkkým No a - co? Dobré předznamenání i Klausových zahraničněpolitických postojů v posledních několika letech, z nich nejsou nijak moudří ani jeho dosavadní nebo bývalí stoupenci.

Trochu záhadou pro mne zůstala nejmonumentálnější scéna inscenace, při které se objeví na scéně dáma v obrovské zlatožluté róbě, vystoupí na malý piedestal uprostřed „písečku“ a její róba překryje-pokryje pomocí asistujících politiků(?) celé území. Na hlavě má klobouk s ozdobou připomínající fotovoltaický solární panel. Má to být ztělesněná rozpínavost ČEZ? Mea culpa, pokud je to jinak.

Diváci při představení často živě reagovali, ale občas je znát, že se jim vybavují spíš mediálně ukuté záporné ikonky než skutečné figury. Mně se při jednotlivých zastaveních vybavovaly také další obrázky z probíhajících let. V jednu chvíli se mi znovu mihl před očima například jakýsi redaktor vnucující někdy v půli devadesátých let zděšené řeholnici satanskou bibli se slovy, že teď máme přece demokracii.

U podobně bilancujících inscenací, pokud nejsou jen na jedno použití, spočívá nebezpečí v tom, že jejich osnova je vždy více nebo méně statická - a nemůže nebýt. Po sametu je v tomto ohledu na tom podobně jako brněnská Europeana. Kdyby mělo jít jen o mechanický kaleidoskop, museli by si diváci někde po dvanáctém zastavení začít odpočítávat, kdy už bude konec. I když autoři některé roky jen přelétli, přece jen nejsou jeden jako druhý, a pozornost obecenstva stále udržuje šestice herců silných jak v kolektivním zákrytu, tak v okamžicích, kdy vystupují z anonymity a ztělesňují politiky nebo „symboly“.

Abych jen nechválil - v celém jinak velkolepém českém panoptiku mi například chybí politik Karel Kühnl omlouvající se po televizní krizi na Václaváku davu za to, že je politik, nebo koktající Jan Ruml při sarajevském hokusu pokusu z konce roku 1997 či Vladimír Špidla se svým „zdroje jsou“, a není to proto, že jde o výroky nebo události až příliš profláknuté a v hojné míře „vytěžované“. Václav Havel je pro tvůrce patrně nedotknutelný, byť v polistopadovém dění nesehrál - podobně jako TGM při událostech první republiky - vždy jen nerozpornou roli. Nešlo alespoň připomenout Odcházení?

Češi nejsou buddhisté

V poslední době mnou otřásla podpora, jíž se Zemanovi dostalo od celé Klausovy rodinky, ale i těžkooděnci přepadnuvší úřad předsedy vlády - s velkým kraválem a hora neporodila ani myš. A takový Robert Šlachta a JUDr. Lenka Bradáčová, nemluvě o Ivu Ištvánovi, by podle mě byli mnohem výživnějším tématem než redundantní kopání do politických mrtvol Petra Nečase a Jany Nagyové citací jejich nezákonně odposlechnutého rozhovoru. A proč má svržený Mirek Topolánek, byť neurvalec, v inscenaci výt jako nějaká apokalyptická příšera, zatímco Jiří Paroubek, jehož hrozivý „státnický“ projev těsně po volbách 2006 je prakticky rovněž pominut (přednost dostal CzechTek), odchází ze scény téměř se ctí, byť se mu cestou groteskně nedaří usednout na divan a padá zadkem na zem. A když Babiš ve scéně z léta Páně 2013 prohlašuje chcem všetko, nejde o megalomanskou figurínu paroubkovského typu vyslovující nereálné cíle, ale v podstatě o někoho, kdo ví, že má nebo záhy bude mít prakticky všechno v kapse. Je nezpochybnitelné, že sametový listopad 1989 sňal pouta z duší i rukou rukojmích obludného režimu. Trochu naivně byli v popřevratové euforii (nejsme jako oni) mezi oběti režimu vpočteni - až na několik exemplárních výjimek - i jeho aktivní slouhové, a to v naději, že uznají svoji chybu, docení naši velkorysost a synergicky se s námi zapojí do rekonstrukce normálních poměrů v zemi. V případě Andreje Babiše se dá říci jediné: Houby s octem.

V závěru inscenace autoři citují současného šéfa Komerční banky, Francouze Alberta Le Dirac’ha, který se, narážeje na známý český fenomén „pohodářství“, diví, že u nás nepotkává vystresované lidi, a ptá se, nejsme-li my Češi buddhisté, dokonce přímo zenoví. Bouřlivý průběh svátečního dne způsobil, že se mi Francouzův postřeh jevil jako hodně odtažitý. Ne, vystresovaný nikdo nebyl, ale lidé dali prezidentovi republiky, který se chová hluboko pod úroveň, již vyžaduje instituce, kterou ztělesňuje, výrazně na srozuměnou, že nejsou smířeni s jeho domácími i zahraničními zákeřnostmi a sprosťárnami. Potvrdilo se, že odkaz listopadu 1989 žije nejen v pamětních deskách nebo proslovech.

Národní divadlo - I. Lamper, J. Adámek: Po sametu. Režie Jiří Adámek, dramaturgie Jan Tošovský, scéna a kostýmy Jakub Kopecký, hudba Michal Nejtek a Jiří Adámek (voice-bandy). Premiéra 17. listopadu 2014 na Nové scéně ND.

Vyšlo v Divadelních novinách 20/2014