Česká ekonomika a byznys v roce 2021: mnoho otázek, málo odpovědí
Václav Klaus

IVK  Václav Klaus exkluzivně pro E15

O roce 2021 nelze říci nic zásadního bez pozorného zhodnocení roku letošního. Rok 2020 se zcela vymkl trajektorii, na kterou jsme až dosud byli ve svých životech navyklí. Nebylo to však způsobeno pouze novou nemocí, označovanou Covid-19. Daleko větší roli hrála reakce zemí, resp. jejich vlád, a stejně tak reakce médií, byznysu i jednotlivých lidí na tuto rychle se šířící epidemii. Všechny tyto subjekty zareagovaly neadekvátně. Prokázaly svou krátkozrakost, svou liknavost i svou nepřipravenost na jakoukoli výraznou exogenní změnu. Jejich chaotické kroky ovlivnily svět a světové hospodářství daleko více než samotný průběh pandemie.

Výsledkem je bezprecedentní hospodářský pokles, enormní nárůst zadlužení jednotlivců, firem i vlád, přerušení či vážné oslabení obvyklých hospodářských, finančních i lidských toků, dříve nepředstavitelné uzavírání hranic, umrtvení letecké dopravy, faktický zánik mezinárodního turismu atd. To každý z nás, jako občan, nepochybně cítí. Někdo se s tím vyrovnat umí, někdo méně.

Přístup namyšlených a nafoukaných politických i mediálních elit ve světě i u nás k fenoménu pandemie překonal naše očekávání. To říkám jako někdo, kdo chování těchto elit kritizuje už dlouho – za nezvládnutí krize 2008-2009, za neřešení dluhových krizí v eurozóně, za podněcování masové migrace, za neschopnost čelit narůstající destrukci západní civilizace.

Teď však nastalo něco jiného. Teď vlády a média od počátku záměrně (nebo z leknutí) šířily paniku, strach a hysterii z neznámé nemoci. Snažily se ji využít, resp. zneužít. Byla vytvořena atmosféra strachu, která bude s velkou pravděpodobností udržována i v  roce příštím. Politici se přesvědčili, že se v nouzových stavech pohodlněji vládne.

Došlo k výraznému posílení moci státu vůči občanům i všem ekonomickým subjektům. Svobodný trh přestal existovat. Jeho fungování se stalo plně závislým na libovůli státních orgánů nahodile uvalujících regulace, omezení, karantény a lockdowny a poskytujících – stejně nahodile – kompenzace, dotace a podpory vybraným skupinám subjektů.

Státními karanténami zbytečně vyvolaná hluboká hospodářská krize je „léčena“ bezprecedentní fiskální expanzí a tzv. kvantitativním uvolňováním pumpujícími do ekonomiky obrovské sumy peněz. Masivně vzrůstá veřejný dluh i zadlužení byznysu a domácností. Na druhé straně však rostou úspory domácností (ve jménu principu předběžné opatrnosti), což vede k tomu, že je multiplikační účinek měnové a fiskální expanze až dosud mizivý. Krize nevznikla jako důsledek poptávkového šoku. Šlo o šok nabídkový, to si politici pořád pletou.

Pokud jde o českou ekonomiku, je zjevné, že covidová situace „zmrazila“ (tedy uchovala) všechny její strukturální defekty.  Spontánní vývoj se zastavil. Vládní restrikce – spolu s nepřehledným systémem dotací, kompenzací, kurzarbeitů a dalších pseudonástrojů bezkoncepční hospodářské politiky – udržují velkou část ekonomiky (a především pracovních sil) v jakési umělé hibernaci. Nevyužívané a nepotřebné výrobní faktory se v důsledku krize neuvolňují, nedostatek pracovních sil paradoxně přetrvává, z veřejných prostředků je udržována umělá zaměstnanost.

Celá odvětví a obory ekonomiky se stávají totálně závislými na státních podporách, po jejichž budoucím nevyhnutelném ukončení hrozí masové krachy s těžkým dopadem do bankovního systému.  Expandující dluhy jsou navíc financovatelné pouze v případě, že potrvá politika nule se blížících úrokových sazeb. V případě obrácení situace na finančních trzích a při růstu úrokových sazeb hrozí akutní dluhová krize.  Na rozdíl od eurozóny začíná být u nás inflace problémem už teď, a to otázku zvýšení úrokových sazeb dříve či později nastolí.

Makroekonomický rámec pro následující období proto v sobě skrývá řadu rizik. Vzhledem k tomu, že současný hluboký hospodářský pokles nemá cyklickou povahu, ale byl uměle vyvolán vládními zásahy, je rychlé oživení reálné ekonomiky sice hypoteticky možné, ale ekonomika postrádá volné zdroje, především pracovních sil. Teprve se ukáže, zda zůstanou trhy zajímající se o naše zboží.

Veřejné finance budou pod velkým tlakem v důsledku trvajícího výpadku příjmů (očekávané bankroty, snižování daní, pomalý růst příjmů, atd.) při nejasné predikci na výdajové straně v důsledku obtížně odhadnutelného vývoje pandemie a jejích rozpočtových nároků, nemluvě o dopadech zeleného „nového údělu“ EU.

Vláda hodlá pokračovat v politice vytváření extrémního schodku, odmítá podstatnější revizi výdajové strany rozpočtu, štědře rozdává a slibuje nejrůznější kompenzace všem, kteří natáhnou ruku. To je velmi riskantní přístup, který je v příkrém rozporu s tradicí fiskální zodpovědnosti a zdrženlivosti, kterou se naše veřejné finance a hospodaření státu pyšnily od vzniku Československa přes období komunismu až do doby velmi nedávné.  Neuvážené zadlužování přináší pro státní rozpočet i hospodaření krajů i obcí zvýšená rizika do budoucna v situaci, kdy by se úrokové sazby a s nimi spojená dluhová služba pohnuly směrem vzhůru.

Covidová krize zesílila subdodavatelský charakter české ekonomiky. Vzniklá omezení a různé formy státní regulace posílily silné nadnárodní firmy, zatímco ve většině případů oslabily pozice firem domácích, často silně závislých na vnějším prostředí a obtížněji překonávajících narušený přístup na zahraniční trhy. V kritické situaci se ocitl sektor služeb, nejvíce postižený vládními zákazy, který přežívá pouze na skromných vládních subvencích.

Zkušenost s pandemií covidu ukázala zranitelnost systému založeného na globálních subdodavatelských vztazích a na všeobecné závislosti na čínských zpracovatelských kapacitách. Mnozí očekávají zkrácení dodavatelských řetězců, přesun části výrob z Asie zpět do Evropy, posílení investičních toků uvnitř EU atd. To by vyžadovalo elementární pružnost a vysokou konkurenceschopnost ekonomiky Západu, ale ty neexistují. Covidová krize zvýšila napětí ve vztazích Západu s Čínou, nejasná je politika nové nastupující americké administrativy a nemalé obavy vyvolává snaha Bruselu využít situace a akcelerovat zelené a migrační agendy, které ještě více oslabí postavení EU ve světovém hospodářství.

To vše se bude v příštím roce bezprostředně dotýkat České republiky a bude to předurčovat vývoj našeho hospodářství nejen v roce 2021, ale na dlouhá léta. Nacházíme se v přelomovém období, v němž jsou tržní ekonomika a svobodné podnikání vystaveny daleko větším hrozbám, než jaké jsme si ještě nedávno dokázali vůbec představit. Návrat k centrálně administrované ekonomice – sice bez direktivního plánování a znárodňování – je více než představitelný.

Uvědomíme-li si, že na podzim příštího roku proběhnou parlamentní volby, potom naše očekávání nějakých změn k lepšímu a víra v rychlé zahájení racionálnějších politik, nemohou být jiné než velmi nízké. Svět si bez velkých protestů zvyká na tuhou státní regulaci a levice v Evropě i za oceánem v tom vidí velkou příležitost, jak prosadit své – pro nás, obohacené komunistickou zkušeností – zcela hrůzostrašné ideologické představy.

Vaše redakce se mne ptala, jaký bude „nový normál“. Moje odpověď je, že bude podstatně horší než „normál starý“. Než „normál včerejší“. Bude se více blížit normálu předvčerejšímu, o kterém jsme si donedávna mysleli, že už nikdy nemůže nastat. Může.

Václav Klaus, E15, 4. ledna 2021

___________________________________________________________________________________