Cesta hodného hocha
Monika Čírtková

Do včerejších svatováclavských oslav vhodil malý šrapnel Mikuláš Minář, který rezignoval na funkci předsedy spolku se slabomyslným názvem Milion chvilek pro demokracii a ohlásil svůj připravovaný vstup do politiky. Oznámení vzbudilo značný zájem, kterému se nelze divit; nakonec, vídala jsem u mnoha svých facebookových známých profilové fotografie ozdobené nápisy „Letná“ a podobnými.
Jak jsem tak četla rozhořčené reakce pod Minářovým oznámením, říkala jsem si, jaké je to štěstí, že na tyhle hodné chlapce hlásající dobro světa nejsem. Prostě mne neberou. Ani v době, kdy se všichni houfně hrnuli na Letnou, mne nenapadlo vkládat do Mikuláše Mináře jakékoliv naděje na sebemenší zlepšení čehokoliv.
Ale teď, když jeho spolkové aktivity ztroskotaly, je zajímavé nahlédnout, jak pan Minář postupoval.
Nejdříve halasně vyzýval, ať odstoupí předseda vlády. Protože se mu nelíbí, protože mu vadí, protože udělal něco, s čím pan Minář nesouhlasí. Demisi, demisi! Premiér překvapivě neodstoupil, protože proč by to dělal? Samozřejmě k tomu neměl vůbec žádný důvod. Vyhrál s přehledem poslední volby a za sebou má pohodlnou vládní většinu ve sněmovně. Na nějaké „Babiši, odstup!“ může shlížet s pobaveným úsměvem, asi jako když se správce hřiště dívá, jak se děti vztekají, protože se jim nedaří postavit bábovičky.
Mikuláš Minář to zkusil jinou cestou a začal úkolovat opozici. Svolal si předsedy opozičních stran. Vůbec netuším, proč ho vlastně poslouchali, ale vysvětluji si to tak, že byli zaslepeni počtem demonstrujících. Dal jim nějaké ultimátum, do kdy se mají spojit. Jak se dalo čekat, opět nepochodil. Nic není vyšší než ego předsedy české opoziční (nebo i vládní) pidistrany. Ani předsedové opozičních stran se tedy nenechali uřvat k něčemu, co vlastně nechtějí. Kdyby se totiž spojili, kdo bude první? Aha!?
Babiš neposlechl, opozice neposlechla. Co tedy zbývá?
Ještě jsou tu voliči. Ale nemyslím, že ti pana Mináře poslechnou.
Na Letné si toho totiž vyslechli až dost. Určitě to stačilo k tomu, aby si utvořili na mladého hlasatele dobra vlastní názor. A omíláním prázdných slov se ještě nikdy z nikoho skutečný hrdina nestal.
Ale - je mi i tak trochu líto těch, kteří do Mikuláše Mináře a jeho spolku vkládali své naděje a podporovali jej. Pamatuji si tu snahu oživit atmosféru Listopadu, tu víru v občanské sepětí, ty tisíce lidí, kteří mu viseli na rtech v očekávání něčeho velkého.
Vůbec se tomu nesměju, snad tomu i rozumím.
Ale opět se mi potvrdilo, že dělám dobře, když s hodnými chlapci své naděje nespojuji.

___________________________________________________________________________________