Chtěl bych mluvit se svou ženou aneb O věrnosti nevěrníků
Monika Čírtková

V souvislosti s filmem Havel se vyrojilo mnoho komentářů k jeho manželskému a mimomanželskému životu.


Vyjádřily se k tomu mimo jiné obě herečky hlavních ženských rolí.
Aňa Geislerová: „Havel nebyl záletník, jenom se choval svobodně.“
Barbora Seidlová to hodnotí kritičtěji: „Já osobně se ve světě s takovými hodnotami pohybovat nechci. Pro mě je nevěra zrada.“


Hodnocení cizího života je vždy problematické. Zrovna u nevěry to ani není možné, protože je to otázka osobního nastavení těch dvou, jejich sklonů, tolerance a případné domluvy. Jinak řečeno, podle mne nikomu nic není do toho, že byl Václav Havel (nebo kdokoliv jiný) své manželce nevěrný, byť tím ona subjektivně trpěla, což ukazuje i film. To byla jejich soukromá záležitost, jen mezi nimi dvěma. Mimochodem, nakonec i Olga zvolila svou strategii, jak se k problému postavit, a našla si útěchu u někoho jiného, což jí také těžko vyčítat.

 


Dvě poznámky pro pořádek.

  • První – tohle je opravdu jiná situace, než kvůli nějaké milence rušit rodinu s dětmi, nebo dokonce rodiny dvě. Nepleťme si to prosím.
  • A druhá – pro mne je ta diskuse čistě akademická, neopírám se v ní o vlastní zkušenosti, pokud tedy nepočítám zkušenosti z rodinněprávní advokátní praxe, kterých je mnoho. Mne samotnou laskavý osud řešení těchto životních peripetií zatím ušetřil. Takže se mi o tom hezky teoreticky píše.


Právě diskuse kolem Havlových nevěr ukazuje, jak nerozumíme tomu, co je vlastně manželství.

Podle mne – neumím to zcela přesně vyjádřit – je to svazek duchovního charakteru, jehož podstata nestojí přímo na věrnosti. Věrnost je pro lidi důležitá s různou intenzitou, od chorobné žárlivosti až po dohodu o volných mimomanželských aktivitách. Pro většinu lidí, jak pozoruji, je věrnost důležitá velice, nehledě na to, že s nevěrou se pojí mnohé další negativní jevy, například lhaní a ztráta důvěry. Ale manželství na věrnosti přece jen samo o sobě založeno není. Myslím, že Miroslav Plzák napsal, že láska je vybudována na strachu o samotnou existenci milované osoby, nikoliv o její věrnost. Takže pokud někoho milujeme, raději jej máme živého a přítomného, byť nevěrného, než abychom ho neměli vůbec. Podle mne je to srozumitelný koncept.


A myslím, že právě takto to měl postavené Václav Havel. Milenky ano, ale Olga je tím pilířem, na kterém stojí jeho život – a nikdy to nebude jinak. Tvůrci se to snažili zachytit i ve filmu. „Chtěl bych mluvit se svou ženou,“ zaznívá opakovaně ve chvílích nejzávažnějších dilemat. Přestože udržuje rozsáhlé kontakty s milenkou, není nejmenších pochybností, kdo je ta žena, se kterou chce v tu chvíli hovořit. „Potřebuji, aby sis tohle přečetla,“ nosí jí své texty. A stejně jako vlastní selhání tváří v tvář StB jej bolí náznak nedůvěry, kterou tím vzbudil v manželce. Jedna z mála přímých citací, které ve filmu zazní, je z dopisu, který jí adresuje z vězení: „Piš mi, o všem, co děláš, jaké šaty nosíš, jaké barvy a vzory mají…“.


Nejslavnější Havlova kniha nese v titulu jméno Olga.
Tohle je manželství.


A žádná Anička, Jitka ani Irena na tom nikdy nic nezmění.

___________________________________________________________________________________