Rozhovor s Tomášem Petráčkem

Tomáš Petráček (1972) je český katolický kněz, teolog a historik. Vystudoval historii a etnologii na Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK Praha v roce 2002, teologii na KTF UK  a ve švýcarském Fribourgu, kde získal licenciát z teologie. V roce 2008 ukončil doktorské studium teologie na CMTF PU v Olomouci. Je autorem řady článků a studií, napsal monografické práce o  francouzském biblistovi Marie-Josephovi Lagrangeovi a českém biblickém exegetovim dominikánu Vincenci Zapletalovi. Letos mu v nakladatelství Vyšehrad vyšla jeho habilitační práce Bible a moderní kritika s podtitulem Česká a světová progresivní exegeze ve víru (anti-)modernistické krize. (od 2012 docent pro české dějiny na FF UK)?? V současnosti přednáší na Univerzitě Karlově a na Univerzitě Hradec Králové, kde zároveň působí jako vedoucí katedry Kulturních a náboženských studií. V HK se rovněž věnuje pastoraci vysokoškolských studentů. 

                                                            ***

Poprvé jsem se setkali před více než šesti lety v Chlumci nad Cidlinou na mši, kterou jsi sloužil v hospodě. Náš společný přítel František Burda mi přijel naproti k vlaku a řekl mi, že při mši hraje nějaká muzika; moc se mi tam nechtělo, protože mi z poetického kníkání naskakuje husí kůže. K mému velkému překvapení však onu zvláštní mši s velkým kalichem a proměněným chlebem kolujícím ve velké míse provázely izraelské bojové zpěvy. Sloužil jsi potom ještě někdy podobnou „polní“ mši?

Ona mše skutečně probíhala v hospodě, nebylo to však v Chlumci, ale o kousek dál v Doubravici mezi Hořicemi a Dvorem Králové. Bylo toho víc. Hned jak jsme v sále vedle výčepu začali, přišel se nás číšník zeptat, dáme-li si k tomu pivo, a byl ochoten nám nosit půllitry. A bylo to také v době, kdy Izrael podnikl invazi do jižního Libanonu, tak jsem doufal, že nás snad otevřenými okny neuslyší nějací hoši od Al-Kájdy nebo z Hizballáhu a nebudou nás chtít jako sionistické spiknutí na místě zlikvidovat. Takovou mši jsem už nikdy nezažil, tahle byla hodně výjimečná, ale podobně silné zážitky mívám se studenty, když jsme s s naším hradeckým akademickým společenstvím někde na cestách. 

Řada mých přátel jsou konvertité, kteří se často vraceli z velkých dálek. Ty ses narodil do katolických poměrů?

U mě je to trochu složitější, i s náboženskými poměry v rodině. Víra se u nás „dědí“ jako by ob generaci. Rodiče byli samozřejmě pokřtěni a v dětství byli u prvního svatého přijímání. ale praktikující už nebyli. Přitom otec maminky měl dokonce jít do semináře a babička z otcovy strany pocházela ze zbožné sudetoněmecké rodiny z okolí Pecky. Prababička, kterou si pamatuji, protože umřela, když mi bylo dvanáct let, byla mimořádně zbožná. Svatá stařena,  která chodila téměř denně do kostela, modlitební knížku nedávala z ruky a víra, náboženský život pro ni byly prvořadou věcí. Osobně mám spíš blíž ke světu konvertitů. 

Kdy jsi pocítil povolání ke kněžství? 

Už na gymnáziu, hlavně v posledním roce. Rozhodující okamžik nastal deset dní před maturitou, o mých osmnáctých narozeninách. Jednou navečer jsem se vrátil domů, hráli jsme celé odpoledne fotbal, u večeře jsem sledoval televizi. Narodil jsem se ve stejný den jako Jan Pavel II. V televizi zrovna běžel dokumentární film o jeho mladých kněžských letech, ještě než se stal krakovským biskupem. A to byl pro mě rozhodující moment, kdy ve mně dozrálo rozhodnutí, že právě tento styl života a práce by pro mě byl tím pravým.

Tys ten impuls vyslyšel okamžitě? 

Od svých osmnácti jsem ke kněžství směřoval. Ve dvaceti letech jsem chtěl vstoupit do jezuitského řádu, prošel jsem i přijímacím řízením a chystal jsem se do noviciátu. To jsem už studoval na filosofické fakultě historii a etnologii, ale chtěl jsem studia ukončit a vstoupit k jezuitům. Ale dříve, než se tak stalo, jsem onemocněl, a nemoc trvala déle, než jsem tušil. Protáhla na čtyři roky. Když jsme se vrátil, nevěděl jsem, jak na tom zdravotně budu, a řekl jsem si, že filosofickou fakultu dostuduji. To představovalo tři roky, a během těch tří let jsem ještě také obíhal různé kláštera a řády – pořád jsem byl ještě přesvědčen, že se stanu řeholníkem. Nebyl jsem si jistý, co mám udělat s oním voláním po řeholním životě, tak jsem si říkal, že tím nic nezkazím, půjdu-li studovat teologii jako diecézní seminarista, a že se všechno během studia ukáže. 

V té době byl už hradeckým biskupem Dominik Duka? 

Byl jím jmenován roce 1998, a měsíc po jeho nástupu na toto místo  jsem se byl nahlásit s farářem z mého rodného města Hořic v Podkrkonoší jako kandidát do semináře. Měl jsem ještě před sebou poslední rok na vysoké škole. Do semináře jsem vstoupil ještě o něco později, protože se ukázalo, že se téma mé diplomové práce a způsob, jakým jsem je zpracoval, líbilo vedení Ústavu hospodářských a sociálních dějin, a nabídli mi, nechci-li dělat postgraduál. Moc se mi do toho nechtělo, protože jsme už byl rozhodnut vyřešit konečně otázku kněžského povolání. Vydal jsem se za svým biskupem, aby on rozhodl.

Ze zbožné poslušnosti?

Ovšem v přesvědčení, že biskup řekne ne! Ale on mě překvapil, protože mi řekl, jen ať jdu ten postgraduál studovat, že se to může hodit. Nakonec jsem celou věc vyřešil kompromisem. Rok jsem pracoval na tom tématu, do semináře jsem šel o rok později a už v semináři jsem ten postgraduál dokončil. A stihl jsem napsat disertační práci, která se týká hospodářsko sociálních dějin raného středověku. 

Modernismus má v církvi, v jejích čerstvých dějinách, svůj přesný význam. Jak ses dostal k otázkám spojeným s biblickou kritikou, co tě na ní zaujalo? 

Po dvou letech studií na Katolické teologické fakultě v Praze, což bylo období zrovna dost hektické a dramatické, neboť šlo o závěr vlády děkana Václava Wolfa, kde člověk mohl střety modernismu a antimodernismu sledovat poměrně zblízka.

To bylo snad přímo na živo.

 Přesunul jsem se do švýcarského Fribourgu, kde jsem objevil postavu českého exegety Vincence Zapletala. 

Předtím jsi o něm nevěděl?

Pověděl mi o něm už dříve Dominik Duka, který ho pokládá za svůj vzor.V dominikánském klášteře, kde jsem bydlel, jsem našel jeho pozůstalost, kterou nikdo do té doby nezpracoval. Zapletal se ocitl přímo uvnitř dění, působil v jednom z ohnisek tehdejších konfliktů modernismu a antimodernismu. Hlavním tématem bylo využívání historicko-kritických metod při četbě a výkladu Bible. Tehdejší spory byly samozřejmě velmi bolestné a dramatické, protože šlo o věci, které byly dlouho nezpochybnitelné, nikoho ani nenapadlo se zabývat datací biblických knih nebo jejich autorstvím. 

Nám nyní přijde samozřejmé, že autorství a inspirovanost biblických knih jsou dvě různé věci, ale vzpomeň si, jak se třeba Claudel rozběsnil kolem textu Deuteroizaiáše. Zaujetí hodné vydatnější kauzy…

V té době se všechno míchalo dohromady. Že jakékoli zpochybnění Davidova, Šalomounova nebo Mojžíšova autorství knihy, jež je jim jakoby přisuzována, ale v podstatě už sám biblický autor, ale i všichni čtenáři a posluchači ještě dlouho potom věděli, že se tím  nemyslí doslovné autorství, ale právě takové ploché myšlení novověké evropské racionality vedlo k tomu, že kolem autorství, popřípadě vzniku biblických knih vznikaly nesmiřitelné konflikty. A byla tu také obava z dominového efektu, která je v církevních dějinách často přítomná: Když tady něco přiznáme, omyl nebo chybu, tak tím  učiníme nevěrohodným všechno.

Nejsou však obrazy evangelistů s trychtýřem u ucha, jímž se jim  „nalejvá“ do hlavy svatý text líbezné?

Nebo jim holubice jako Duch Svatý přímo šeptá text do ucha. Belgický dominikán Vosté, pravděpodobný autor encykliky Pia XII. Divino afflante Spiritu z roku 1943, která odblokovala situaci v katolické exegezi, mluví o rigidních zastáncích biblické neomylnosti a inspirace jako o dokétistech. Dokétisté v biblistice popírají lidskou stránku Písma nebo ji přinejmenším ignorují. Popírají při vzniku Písma působení lidského faktoru, což je krajně nebiblické, protože Bible se nikde netváří jako Korán nebo Kniha Mormon. Nejde o kus textu, který je v hotové podobě pouze někomu předán. 

Ve své knize zmiňuješ často osobnost a díla Alfreda Loisyho. Byl skutečně přesvědčen že se Ježíš dějin a Kristus víry míjejí nebo vylučují? Přitom má prý na hrobě nápis, že je knězem, který nezradil své kněžství…

…který naplnil Boží vůli, tenuit voluntatem. Loisy je pro mne mimořádně zajímavá postava a do budoucna bych se k němu rád důkladně vrátil. Moc se o něm mluvilo a mluví, a myslím si, že málokdo u nás, vůbec kdy četl jeho zásadní věci. Ty si přímo koledují o nový český komentovaný překlad. Loisy je zásadní postava. Když jsem před více než deseti lety poprvé přečetl jeho díla, Evangelium a církev a jeho polemické spisy, které Pius X. nechal uvést na index zakázaných knih, což byl jeden z prvních aktů jeho pontifikátu, nikde jsem vyslovení rozporu mezi Ježíšem dějin a Kristem víry nenašel. Evangelium a církev je apologetický spis na obranu katolicismu proti Adolfu Harnackovi a proti protestantské tezi, že křesťanství je bezvadné, ale že by se mělo zbavit hnusné helénistické vrstvy, již v podstatě představuje počínající katolicismus. Loisy tam vyslovuje tezi, že „Ježíš hlásal Boží království a přišla Církev“. Ale není to vůbec řečeno s despektem vůči církvi. 

V citacích tohoto Loisyho výroku, které jsem četl, ale ten despekt téměř vždy byl.

V překladu?

Ne, v souvislostech, v jakých byl uváděn – jako důkaz Loisyho zlotřilosti, nebo toho, že se s církví rozešel.. 

To je jasné. Ale když se podíváš přímo do knihy, najdeš v ní přesný význam. Jde o kritiku harnackovské pozice. To, že Ježíš hlásal Boží království a přišla církev, je naprosto logické, protože po jeho smrti a zmrtvýchvstání bylo pro hlásání tohoto Království zapotřebí instituce, která je nesla, a tou institucí byla církev. A veškeré další věci, které potom nastaly, papežství, sbor kardinálů, věci, o který není často v Novém zákoně zmínka, jsou logickým rozvinutím evangelijního jádra a adaptací na nové podmínky a na nové výzvy, jimž křesťanství muselo čelit při procházení jednotlivými paradigmatickými změnami, jakými byly legalizace křesťanství, raný středověk, křesťanství jako státní náboženství, atd. Takže je to paradoxně obráceně. 

Lidé v církvi, ale i mimo ni, si často ani dnes nedovedou srovnat v hlavě kontinuitu mezi nepatrným semenem na počátku a mohutným stromem, který z něj vyrostl.

Loisy totiž mluví otevřeně o tom, co byl a je podle mě zásadní problém církve nejen v devatenáctém století, na který ale církev až dodnes doplácí: je to ignorování dějinnosti vlastní existence. A právě tím Loisy provokoval, a nejen protestanty, když tvrdil, že církev a její rozvinutí v katolicismus i dynamický rozvoj různých forem, například řeholního života. je naprosto logický a přirozený. Protože církev se mění, vždycky se měnila a vždy se také bude měnit.

Ne ode zdi ke zdi, ale právě jako strom v růstu. Proto asi byl mezi modernisty vpočten dnes již blahoslavený kardinál John Henry Newman, když psal o rozvoji dogmat?

Právě toto provokovalo tehdejší představitele Vatikánu a stoupence převládnuvšího integristického proudu. Nebylo pro ně příjemné slyšet: Vy se tváříte, že se nás dějiny netýkají, ale to není pravda, dějiny se nás týkají, a církev se musí vyvíjet, protože se vyvíjela vždy. Loisy po exkomunikaci prošel fází brutálního antikatolicismu, ale tu překonal, a později opět psal nádherné texty. Píše v nich, že církev, pokud se dokáže zreformovat a zadaptovat na modernu, má před sebou ještě obrovské a dokonce rozhodující civilizační poslání při kultivaci lidstva. A k tomu, aby se lidstvo mohlo dobře vyvíjet, je potřeba, aby se církev změnila, aby přijala svou dějinnost a aby v dějinách hrála odpovídající roli. Mimochodem, pro nás, pro Čechy je povzbudivé, a málo se o tom ví, že Loisy byl jeden z mála, kdo okamžitě prohlédl nacismus a komunismus a odsoudil také Mnichovskou dohodu. Intelektuálové s podobně jasným vhledem by se v Evropě dali spočítat na prstech jedné ruky

Franz Werfel, pařížský rabín Jacob Kaplan, Jacques Maritain. Ale například Teilhard de Chardin už tak prozíravý nebyl, jeho u totalitních hnutí fascinovala připravenost k nadosobní oběti.

Samotný Vatikán uzavřel s Hitlerem konkordát.

Srovnáš-li Alfreda Loisyho a otce Marie-Josepha Lagrange, co je oba spojuje? Jaký je rozdíl mezi nimi? A proč se oba nakonec octli v jednom pytli?

Je pravda, že se moc rádi neměli. Loisy se na Lagrange díval trochu spatra jako na intelektuálně méněcenného a Lagrange považoval Loisyho za extrémistu, který věc progresivní exegeze v katolické církvi jen kompromituje. Otevřeně se také jeden proti druhému vymezovali. Lagrange jmenovitě proto, aby chránil Biblickou školu. Ale v řadě věcí měli k sobě blíž, než veřejně deklarovali,  pokud jde například o Starý zákon. Co Lagrange s Loisym nesdílel, kam za ním jít nechtěl, je samozřejmě ona fáze, kdy už došlo k otevřenému konfliktu s kurií. Nesdílel jeho až nekritické nadšení pro kritickou metodu v biblické exegezi, ani jeho některé pozdější agnostické přístupy a výroky, ze kterých vyplývá, že naprosto nepočítá s nadpřirozeným prvkem – a je-li řeč o zázraku, okamžitě to pokládá za mýtus. Tam za Loisym Lagrange jít nechtěl. Je zajímavé, že řeholníci jako Lagrange  byli v tomhle ohledu odolnější.

Čím to vysvětluješ?

Jednak pracovali týmově v komunitě a dokázali krize zvládat lépe než diecézní kněží. A u Loisyho je ve hře také obrovsky silný osobní prvek, protože on byl typ vizionáře na hranici geniality, který nediskutuje. On předkládá své teze a od ostatních čeká, že je přijmou a zatleskají mu. Když narazí na nesouhlas, je popuzený, nervózní, a vlastně uražený.

Ve své knize říkáš, že nejen Loisy, ale prakticky všichni ostatní nebyli jen nějací zaměstnanci instituce, kteří měli předepsáno bádat a vykazovat výsledky. Oni většinu problému řešili sami ze sebe a za sebe. Není úctyhodné už samo jejich osobní nasazení?

Modernistúm, ať těm zdánlivým jako Lagrange nebo těn skutečným, kterých podle mě nebylo zdaleka tolik, jak se uvádělo, se nedá upřít jedna věc. Prožívali skutečná dramata, neboť měli před očima masivní odpad lidí od víry a od náboženství. Je to jedna z velkých lefebvristických lží, že všechno špatné přišlo až po druhém vatikánském koncilu. Kořeny spočívají v devatenáctém století. Tam byly největší ztráty, jednak pokud jde o počty věřících, jednak pokud jde o vliv církve na společnost a schopnost spoluutvářet veřejný diskurs a nějak vývoj společnosti moderovat. Modernizující teologové to ostře vnímali a viděli, kde církev ztrácí nejvíc, totiž ve vzdělaných kruzích inteligence, což byla nová sociální vrstva, která se v devatenáctém století objevila a církev masivně opouštěla. Modernisté se snažili občas nedokonale se stávající situací něco dělat. Místo ignorování problémů a recyklování přístupů, které už sto let nefungovaly, a to už po dalších sto letech můžeme říct s jistotou, měli potřebu se s tím nějak srovnat a utkat. To se modernistům nedá upřít. A to má blíž k duchu evangelia než stojaté vody. 

S modernistickou krizí se mi od mládí spojoval, ale zároveň problematizoval pojem poslušnosti. Někdy se v člověku pění krev, neboť jde jen o zakazování, a jiná represivní opatření,a  postihováni jsou lidé, kteří měli a mají co říci. Jistě poslušnost je ctností opravdových mužů, ale evangelium nikde neříká: dostal jsi deset hřiven, sem s nimi, mi ti je zakopeme, nebo tou dělej sám.

Právě o tom je řeč v rozhovoru mezi Lagrangem a holandským redemptoristou kardinálem van Rossumem, který stál v roce 1915 v čele papežské biblické komise. Oba diskutují o tom, co od Lagrange a jeho školy církev očekává a Lagrange říká, co ještě může, a co už je proti jeho svědomí. Když jsem o tom psal a přemýšlel, první věcí, která mě napadla, bylo to, že pokud existuje nějaké poučení z dějin, tak je to toto: nositelé moci by měli být velmi opatrní při jejím používání, výkonu, a že zvláště v těchto otázkách mají velkou zodpovědnost. Muže, kteří měli pravdu, donutili buď mlčet, nebo je zkorumpovali a udělali z nich oportunisty. Z poslušnosti, nebo z kariérních důvodů začali psát jinak než předtím. Pro mě je to zásadní téma – postižení se s tím vyrovnávali po svém a většinou souhlasili s tím, že veřejně nepublikovali, často museli ukončit vědeckou kariéru. Lidé jako například Lagrange nebo Vincenc Zapletal zůstali na univerzitách a připravovali další generaci, která provedla definitivní průlom. Poslušnost vůči církvi je pro mne zásadní věc. Ale kdo je v takových momentech mluvčím církve? 

Církev jako mystérium, církev jako instituce, obojí má být v rovnováze. Ale církev příliš viditelná, to je právě moment, kdy se instituce míjí s duchem, který ji založil a nese. Není asi dobré, když se jedna stránka vytrácí?

Dovedl bych to ještě dále: Když mluví již zmíněný kardinál Rossum s Lagrangem a on z moci autority, z moci institucionální ho nutí dělat něco proti vlastnímu svědomí, argumentuje právě tím, že v církvi je potřeba poslušnost, poslušnost vůči církvi, tak právě tehdy pro mě představuje autentický hlas církve mnohem více pouhý řeholník Lagrange než mocný kardinál Rossum. To, co se v církvi stalo na začátku minulého století, byla tragédie. Vždy v ní byly různé proudy, které žily vedle sebe a soupeřily o směřování církve. Už v samém počátku novozákonní doby. Exegeta Raymond Brown ve své slavné knize Společenství milovaného učedníka ukázal, že harmoničnost prvotní církve je iluze; nic takového nikdy neexistovalo. Tragedií církve na přelomu 19. a 20. století byla vynucovaná dominance jednoho proudu, integristického, nesmiřitelně bojovného vůči moderně, který mocensky, ne vahou argumentů, válcoval všechny ostatní. To je mentalita proti duchu katolicity par excellence.   

Oni údajní modernisté jako Lagrange se nakonec nezavděčili nikomu.

Modernizující či progresivní exegeti si také často stěžovali na to, že se octli ve dvojí palbě. Jednak museli čelit ultraracionalistům, kteří se například snažili dokázat, že Bible je jenom totemistický spis, a na druhé straně naráželi na nepochopení nejen u vedení církve, ale i u většiny kléru a věřících, protože ti lidé jim také moc nerozuměli, nevěděli, o co jim jde, a dívali se na ně s podezřením. Zásadní průlom uskutečnil až Pius XII. v roce 1943 encyklikou Divino afflante Spiritu, to je zajímavé sledovat. Jeho předchůdce Pius XI. odložil celou věc ad acta, pro něj bylo vše zacementované předchozími rozhodnutími papežů a těžko se dalo něco měnit.

Význam Pia XI. asi tkví jinde, ale neudělal přece jen něco už Benedikt XV.? Období udavačství skončilo, ohlásil přece hned po svém nástupu.  

Ano, jeho první encyklika z roku 1914 Ad beatissimi měla přece jen obrovský význam, protože on v ní zhuštěně řečeno vyzval k ukončení „občanské války“ uvnitř církve a ukončil hony na modernisty. To je jeho velká zásluha – tím také byla utlumena aktivita různých integristických spolků jako Sapiniéra. Ale nic jiného už neudělal. V roce 1920 vyšla encyklika k výročí úmrtí svatého Jeronýma, Spiritus Paraclitus, v níž se všechno ještě silněji zakonzervovalo. Vyžaduje se v ní doslovná historická interpretace příběhu o Lotově ženě nebo Jonáš!

Jonáš přitom nejenže není historická kniha, ale nebyl přece ani autorem nebo autory jako historická kniha koncipován, jde o proroctví, mesiánský midraš, píše o tom krásně Claude Tresmontant. A o žádné velrybě v něm není řeč – velkou rybu mělo ve znaku Ninive.

Právě, člověk úplně zírá, co se tam všechno dočte. Pius XII. do celé záležitosti vstoupil ve chvíli, aspoň si to myslím, kdy si ve třicátých letech učinil určitou sondáž. Navštívil jej Jean Guitton, který se ve věci jako Lagrangeův žák angažoval, spolu s profesorem Nového zákona z Lyonu abbé Chainem, a on se jich zeptal, jakou hodnotu přikládají dekretům Papežské biblické komise ze začátku století francouzské akademické kruhy. A dostalo se mu odpovědi, že žádnou. Jsou pokládány za bezcenné. A změna nastala ve chvíli, kdy si Pius XII. uvědomil, že pokud se bude nadále lpět na čtyřicet let starých omylech, bude celé magisterium církve jenom k smíchu. Byla namístě také obava z dominového efektu: bude-li církev k smíchu v tomhle, nebude ji nikdo brát váženě ani v jiných otázkách. Z tohoto příběhu plyne poučení: magisteriální autoritu církve je nutné nasazovat velice opatrně, jde-li o podstatné věcí. A druhé ponaučení: zjistí-li se nějaké omyly, je rozhodně nutné na nich nelpět a nebát se je odstranit. V oblasti biblické exegeze věc proběhla velmi nenápadně a potichu, Vydala se nová encyklika, která povolila to, co bylo čtyřicet let zakázané, a dekrety Papežské biblické komise se nechaly potichu vyšumět s tím, že při novém vydání církevních dokumentů k biblické otázce v roce 1955, napsali redaktoři každý svou vlastní recenzi, kde stálo, že ony dekrety jsou ve sborníku stále zahrnuty, ale že pokud jde o dataci, autorství a všechny další otázky biblické exegeze tam, kde není něco ošetřeno dogmaticky, panuje naprostá svoboda, plena libertas. Ale ani tenkrát nikdo necítil potřebu říci, že ony dekrety byly šlápnutí vedle. To udělal až v roce 1992 Jan Pavel II., a to na okraj úplně jiné záležitosti, jíž bylo sympozium k aféře Galileo, kde učinil mezi aférou Galileo a aférou kolem biblické exegeze paralelu. 

Jean Guitton, o němž jsi se zmiňoval, kdesi napsal, povzdechl si, že naši otcové se trápili věcmi, které nám dnes přijdou směšné. Netvrdí tím, že mu je k smíchu všechno, co souvisí s vírou ani víra sama, ale právě všechny zbytečné omyly a tíživé dusno okolo nich.

Ztratilo se tím strašlivě mnoho času a energie, a nejschopnější a nejtalentovanější lidé byli otráveni, znechuceni, umlčeni, a církev si tím strašlivě ublížila sama. A některé věci se neuzdravily dodnes. Stačilo, aby Benedikt XVI. ve své soukromé knize Ježíš Nazaretský, i když pochybuji, že papež může mít soukromou knížku, v prvním díle v jednom místě vyslovil proti výstřelkům historicko-kritické metody při aplikaci na Bibli. A všichni pololefebvristé na to hned naskočili: Ejhle! Odsouzení historicko-kritické metody je na cestě! 

To by si, jestli jsem dobře četl jeho knihu, podřezal pod sebou větev, i když asi jen jako soukromá osoba. Bylo by něco takového – myslím teď ono odsouzení – možné?

Jsem optimista a myslím si, že už není možná cesta zpátky, ale jiní si patrně myslí že ano. Ale třeba v Jeruzalémské biblické škole, kde jsem mohl krátce pobývat, člověk dosud stále cítí ducha jisté ublíženosti. Mají stále pocit, že se jim dosud nedostalo takové satisfakce, jakou by si zasloužili. A jakou jim církev stále dluží.

Je to pravda? 

Je to tak, poněvadž Marie-Joseph Lagrange dosud nebyl beatifikován a svatořečen, i když jeho proces běží už od roku 1990. A sám si kladu otázku proč to trvá tak dlouho. Jde o člověka, jehož svatořečení  by bylo krom jiného skvělým symbolem napravení křivd, které se staly na počátku dvacátého století. 

Jakou roli a místo v oněch pohnutých dějinách Biblické školy v Jeruzalémě zaujímá právě Vincenc Zapletal? 

Vincenc Zapletal je fascinující postava, která byla dlouho v Lagrangeově stínu. Jeden z mých učitelů, profesor Viviano, tvrdil, že Zapletal byl trochu oportunista a že z toho důvodu dokázal lépe proplouvat. Stěžuje si na to samotný Lagrange tehdejšímu magistru řádu dominikánů, jímž nebyl nikdo jiný než nyní již svatý Hyacinte-Marie Cormier. Byl to úctyhodný stařec, ultrakonzervativní, který podle mne moc nechápal, o co Lagrangeovi i Zapletalovi jde, ale oběma věřil. To je nesmírně zajímavé téma nejen z hlediska církevních dějin, ale i pokud jde o církevní současnost. Představený nemusí do věci úplně vidět a může se mu to i zdát nějak divné, ale zná své muže a věří jim: když to prosazují oni, tak je to dobré, a minimálně si zaslouží dostat prostor. 

To je nepochybně lepší, než kdyby měl patent na rozum.

A právě Lagrange si Cormierovi hned několikrát stěžoval, jak to, že Zapletalovi vždy prochází, co jemu ne. Bylo to tím, že Zapletal v sobě měl hodně oné typicky české chytrosti až vyčůranosti. Například dokázal naprosto skvěle pracovat s cenzurou. Všechny spisy musely tehdy procházet docela složitým systémem schvalování.

Tanec mezi vejci?

Přesně tak. A on měl naprosto specifickou schopnost psát věci tak, aby řekl co si myslí, ale aby nemohl být chycen za ruku. A pokud jde o cenzory, sám si je navrhoval a radil se s nimi. Pocházel z Vilémova od Litovle, čeština byla jeho rodný jazyk. Přišel za cenzorem s tím, že není Němec, a požádal ho o pomoc s němčinou. Tím cenzory zaangažoval na vzniku knihy a předem si je nakláněl. Právě mi přišel lístek od Bernarda Montagnes, slavného francouzského dominikánského historika a autora obsáhlých Lagrangeových životopisů, který je postulátorem Lagrangeova beatifikačního procesu. Na základě mé knihy o Zapletalovi konstatuje, že vůbec netušil, jak měli spolu s Cormierem k sobě blízko, a že jeho role v  zásadních událostech byla mnohem větší. Fribourg patřil mezi naprosto klíčová místa pro udržení myšlenky katolické exegeze v oněch těžkých dobách. A Zapletal ještě v roce 1910, což bylo období té nejtvrdší krize, kdy byla zavedena antimodernistická přísaha atd. a kdy lidé jako německý biblista Franz von Hummelauer byli už dávno na faře někde na předměstí Berlína se zákazem publikovat a bádat ve Starém zákoně, vydal rektorskou řeč, která se jmenuje O současných úkolech při studiu Starého zákona a která je chápána jako manifest vzdoru progresivní katolické exegeze. Napsal ji německy a byla obratem přeložena nejen do hlavních evropských jazyků, ale i do rumunštiny, češtiny, polštiny a dalších. A prošlo mu to, což je trochu až záhada. 

Jeho význam dále poroste? 

Myslím si o něm, že se dlouhodobě zařadí do té úplně první linie katolických protagonistů progresivní exegeze, společně s Lagrangem a Hummelauerem. 

To, že se o Vincenci Zapletalovi v českém prostředí moc nevědělo a nic neví,  souvisí s tím, že tu bylo v minulosti českoněmecké prostředí, a když se německá část nedobrovolně oddělila, a vytvořila se postupně bariéra, nejen jazyková?

To byl jeden z důvodů, ale on odsud odešel ve velmi mladém věku. My si dneska představujeme devatenácté století jako nějakou gerontokracii nebo meritokracii, Ale když byl Zapletal jmenován v roce 1893 ve Fribourgu profesorem, bylo mu dvacet šest let. 

Nietzsche byl ještě o dva roky mladší, když se stal čtvrtstoletí před ním profesorem v Basileji. 

Dneska to pohoršuje, když někdo dělá závratnou akademickou kariéru, a jsme v tom paradoxně více rakouští než Rakousko. I dříve dokázala společnost dát zelenou schopným lidem. Ve Fribourgu prožil Zapletal třicet pět let, posledních deset let strávil ve Vídni. Je zajímavé, že když si po první světové válce měl v roce 1918 vybrat ze tří nabídnutých státních občanství, dal před švýcarským a rakouským bez váhání přednost československému. A udržoval například celoživotní přátelství s Aloisem Musilem. 

Alois Musil je také postava, která je více známá například svými cestopisy nebo knihami pro mládež než svou teologickou prací. Proč se tak stalo v jeho případě? 

Mám ve své knize povídání o čtyřech českých exegetech, a Alois Musil je mezi nimi. Ve svých dopisech přátelům opakovaně mluví o tom, že Jeho největší láskou je Starý zákon a Bible a že se k ní chce vrátit. Ale to, co udělal, je jen jeden z manévrů, který musel de facto učinit každý progresivní katolický exegeta po roce 1907. Buď spáchat takovou tu konzervativní konverzi, nebo se přeorientovat na nějaký jiný obor. A to buď v rámci Bible, to znamená začít se věnovat archeologii nebo lingvistice, a tedy něčemu, co bylo nekonfliktní, a nebo jako Zapletal začít psát biblické romány, a nebo, což byl Musilův případ, vrhnout se na orientalistiku. Stal se z něj orientalista světového formátu. To je rovněž postava, která by si zasloužila komplexní kritickou monografii, ale je to gigant, a práce na biografii Aloise Musila by byla spíš pro celý pracovní tým.

(Hradec Králové 4. července 2012)

Vyšlo v revue Kontexty 4/2012.