Boží vtělení – jedno nezbytné rozlišení 

Claude Tresmontant

Potíže, jaké pociťovali mnozí Ješuovi (Ježíšovi) současníci, zůstávají nadále aktuální i pro lidi naší doby. Jakým způsobem se mohlo Absolutno, Bůh, narodit jako člověk a objevit se mezi lidmi? Jak může být Maria popravdě matkou toho, jenž je Bůh s námi a mezi námi osobně? A proč Bůh, chtěl-li se nám zjevit, nepoužil nějakého nápadnějšího a atraktivnějšího prostředku, který by lépe odpovídal naší představě o jeho vznešenosti? Neboť narození je koneckonců nám všem společné. A proč se vůbec narodil mezi lidi? Máme – v jiných souvislostech – možnost přesvědčit se v mnoha případech o tom, že estetika Boha Izraele není pompézní a že imperiální styl je jí zcela cizí. K tomu, abychom se přesvědčili, že metoda Boha Izraele byla vždy paradoxní a diskrétní, stačí číst jeho svaté knihy. Boží moc se projevovala od samotných počátků pomocí těch nejjednodušších a nejskromnějších prostředků. Biblická estetika existuje a spočívá právě ve vítězství slabosti nad silou, ve vítězství chlapce Davida nad obrem Goliášem.

Vtělení znamená, že se Bůh spojil s lidskou přirozeností, nebo – jak to formulovali někteří církevní otcové a později i někteří teologové – že se Bůh spojil s člověkem (assumptus homo). U pojmu Vtělení má zásadní význam skutečnost, že Ješua (Ježíš) z Nazaretu, to jest Bůh sám, se nám zjevil, přišel žít mezi námi, stal se člověkem, a zcela přitom zůstal Bohem. Řečeno jinými slovy – Bůh se spojil s lidstvím.

Ten, jenž je plně Bůh a plně člověk

Kristovo božství se ontologicky a teologicky liší od otázky panenského početí Krista a je na ní nezávislé. Stejně tak je zmrtvýchvstání ontologicky a teologicky nezávislé na otázce prázdného hrobu. Tradice nás učí, že Duch Svatý sestoupil na Marii a že ona v sobě skrze Ducha Svatého, skrze Ducha Božího, a tedy skrze Boha, počala bytost, jež je Božím Slovem, samotným Bohem. Může tak být právem nazývána Boží matkou(theotokos), protože po devět měsíců nosila a porodila toho, jenž je plně Bůh a plně člověk.

To je to nejpodstatnější. Ontologicky se to však liší od otázky, byla-li Maria jediná, kdo poskytl geny nezbytné k početí onoho dítěte, jež je plně a zcela dítětem lidským a zároveň je plně a zcela stvořitelským Slovem Boha, jenž přišel přebývat mezi nás. – Ať už je způsob, jímž byl počat člověk, jakýkoli, nic to nemění na přítomnosti Slova, jež v Marii přijímá lidství neboli člověka, jenž v ní byl počat.

Tradice učí, že genetickou informaci nezbytnou k početí člověka, který je spojen v osobní jednotě s nestvořeným Slovem, poskytla pouze Maria. – Nic nám nebrání to přijmout, protože máme za to, že Bůh Stvořitel může s přirozeným světem, který stvořil, zacházet svobodně podle vlastního uvážení. Uzná-li za vhodné, může běžné přírodní zákony různě modifikovat. Není přírodním zákonům nijak podřízen. Ontologicky proto nevidíme žádnou překážku, která by nám znemožňovala souhlasit s tím, že genetickou zprávu nezbytnou k početí člověka, který je v ní spojen s nestvořeným Slovem v osobní jednotě, poskytla výlučně sama Maria.

Dvě hypotézy?

Má-li však někdo v tomto ohledu nepřekonatelné obtíže, případně je-li přesvědčen, že něco takového je biologicky nemožné, a nedokáže připustit, že Bůh může přírodní zákony, které stvořil, různě modifikovat, tomu odpovídáme: otázka Kristova božství, jinými slovy pravdivost Vtělení, ontologie vtěleného Slova, jež je v plnosti Bůh a v plnosti člověk, se od otázky Ješuova panenského početí liší. Reálná přítomnost nestvořeného Slova v Marii, reálné, fyzické spojení člověka s nestvořeným Slovem v Marii v jednotě osob, se ontologicky liší od otázky, zda Maria poskytla genetickou informaci sama jediná, či nikoli. Plné a naprosté božství Kristovo je dokonale slučitelné s oběma hypotézami.

Pokud jde o panenské početí Ješuy jako člověka, objevují se dvě možnosti. – Lze si představit, že křesťanské společenství chtělo myšlenkou Kristova panenského početí zdůraznit základní a zásadní na-

uku o Kristově božství v určitém společenském prostředí a v určité epoše, v níž by lidé těžko chápali, že plnost Kristova božství je dokonale slučitelná s běžným lidským početím. K tomu, aby toto společenství mohlo učit, že Ješuovým otcem je sám Bůh, že se v Ješuově osobě stvořitelské Boží Slovo spojilo s lidstvím a že se sám Bůh stal člověkem v Mariině lůně, bylo zřejmě nutné v daném čase a místě učit, že početí dítěte Ješuy nastalo bez přispění muže. Nevyslovená námitka, na niž by bylo třeba odpovědět, mohla znít takto: buď je Ješuovým otcem Bůh, nebo je jím člověk, Mariin manžel. Když je jím Bůh, není jím člověk. Tato představa, kterou lze u prvotních křesťanů předpokládat, se z našeho hlediska jeví jako ne-

opodstatněná. Vzhledem k tomu, že Ješua je samo Boží Slovo, je Boží otcovství věčné. Ale je také časné s ohledem na skutečnost, že se Slovo v Marii spojuje se stvořeným člověkem. Boží otcovství ovšem nijak nevylučuje otcovství lidské. Nevidíme z naší strany nic nepatřičného na tom, že by Ješua byl Božím „synem“, neboť je Božím Slovem, jež se v Marii spojilo se stvořeným člověkem – se synem muže, se synem konkrétního muže, zároveň s tím, že je synem ženy, protože je stvořenou lidskou duší. – Toto je první možnost.

Druhou možností, nesmírně důležitou, je fakt, že učení o Ješuově panenském početí pochází od samotné Marie. V tomto případě je otázka zcela a definitivně vyřešena ve prospěch tradice. Vychází-li tato tradice z Mariina svědectví, potom je třeba vzít v úvahu, že Bůh považoval za vhodnější a přijatelnější postupovat právě takto, to jest požádat pouze samotnou Marii, aby poskytla genetickou zprávu nezbytnou k početí lidského dítěte.

Bůh vyvolil Marii

Řekli jsme už, že ontologicky se otázka Kristova božství liší od otázky Mariina panenství, neboť v každém případě je ke Vtělení třeba, aby Bůh osobně přebýval v Marii a narodil se z ní, aniž došla újmy věčná Boží transcendence. To bylo stejně dobře možné v případě, že genetickou informaci nezbytnou k vytvoření lidského organismu, živého stejně jako každý jiný organismus, poskytla Maria sama, stejně jako v případě, že došlo ke spojení otcovské genetické informace s informací mateřskou.

V každém případě k tomu, aby se Bůh narodil z Marie (theotokos), je nezbytné, aby byl osobně přítomen. To ale nevylučuje spojení otcovské genetické zprávy s informací mateřskou. I kdyby nakonec byla předána otcovská genetická zpráva, na tom, že Ješua byl ve vší pravdě počat z Ducha Svatého, jenž je Bůh, by to nic nezměnilo. Ješuovo Boží synovství nutně vychází od Boha, který je duch, k Marii. Toto synovství nemusí podle našeho názoru u zrození organismu oživovaného a přijatého Slovem nezbytně vylučovat spojení dvou genetických zpráv, jedné otcovské a druhé mateřské, jak tomu je u každého lidského početí. Ale i kdyby Bůh použil tohoto zázraku, jsme přesvědčeni, že Vtělení by bylo ontologicky totéž.

Neshledáváme tedy žádnou nepatřičnost nebo obtíž v tom, že Bůh při stvoření Ješuovy lidské duše, a tedy jeho lidského organismu, jednal na základě genetické zprávy, kterou poskytla Maria. Tvrdíme jen, že jde o dva odlišné problémy, protože to považujeme za metafyzicky a teologicky pravdivé, a protože to může pomoci myšlení některých lidí, kteří se s touto otázkou nedokážou vyrovnat. A i kdyby se tito lidé nedokázali smířit s tím, že početí člověka neproběhlo v Ješuově případě běžným způsobem, nepředstavuje to dostatečný důvod k odmítnutí Ješuova božství, protože obě otázky spolu vnitřně nesouvisejí.

Markovo evangelium, čtvrté evangelium (Janovo) a apoštol Pavel vyznávají, že Ješua je Boží syn, Boží Slovo, Bůh sám, jenž se nám zjevil, aniž by se zmiňovali o Ješuově panenském početí. (O Ješuově panenském početí učí Matoušovo a Lukášovo evangelium.) Zvažují a potvrzují Ješuovo božství, ale nevysvětlují, jakým způsobem byl Ješua lidsky počat v Mariině lůně. Nepochybně to jen potvrzuje skutečnost, že obě otázky jsou odlišné a nezávislé jedna na druhé. Ješua mohl být, lidsky vzato, počat jako každý jiný člověk, aniž mu to znemožňovalo být Boží „syn“, Bůh sám, jenž se nám zjevuje, protože Vtělení je spojení konkrétní lidské přirozenosti, stvořené lidské duše s Bohem.

Tajemství spojení Boha s lidskou duší

Nikdo dodnes nedokáže přesně říct, jak ze dvou genetických zpráv, z nichž jednu poskytuje žena a druhou muž, vzniká osoba, bytost schopná říci: já, to jsem já. Biologové mohou pozorovat, že jakmile spermatozoid pronikne do vajíčka a dojde k tomu, čemu se říká oplodnění, vajíčko se rozvíjí, a dochází tak k embryonálnímu vývoji. Ale nikdo neví, nikdo do této chvíle nechápe, jak dvě genetické zprávy mohou způsobit zrod autonomní lidské osoby. To do této chvíle zůstává tajemstvím. Možná v následujících letech nebo stoletích pokrok vědy a filozofická analýza umožní tuto genezi a rozvoj lidské osoby na základě dvou zpráv pochopit.

V případě Krista se k tajemství, jež je společné celému lidskému rodu, připojuje ještě jedno tajemství. Je to tajemství spojení samotného Boha s lidským organismem nebo, což je totéž, s lidskou duší, která oživuje lidský organismus. Ani zde nevíme, jak se to stalo. V případě prostého lidského zrození zjišťujeme, že prostřednictvím spojení dvou genetických zpráv přichází na svět dítě, které je a stává se osobou.

V případě Krista rovněž zjišťujeme, že toto lidské dítě v sobě má vědění, moudrost a moc samotného Boha, Boží svatost.

Z knihy Introduction à la Théologie chrétienne, Paříž, Editons du Seuil, 1974, vybral a přeložil Josef Mlejnek.

Vyšlo v příloze Katolického týdeníku Perspektivy 51/2012