Uvedení Havlovy Audience v propojení s Beckettovou miniaktovkou Katastrofa na Sklepní scéně Divadla Husa na Provázku znovu ukázalo, že Divadlo U stolu už dlouho není scénou jednoho muže. Františka Derflera v posledních letech doplňuje Ivo Krobot, který zde patrně nalezl i svůj nejvlastnější dramatický formát. Výmluvně o tom svědčí jeho inscenace Příliš hlučná samota nebo Magor, a rovněž i tato jeho poslední režijní kreace.

Audienci napsal Václav Havel za rané normalizace v půli sedmdesátých let, ještě před Chartou 77, a jeho hra v sobě nese zhuštěnou atmosféru oné příšerné doby. „Nezaměstnaný“ dramatik tehdy nějaký čas pracoval v pivovaře a jednu svoji novou zkušenost přetavil do slavného dialogu Vaňka se Sládkem. Sládkovu devizu v podstatě vyslovují tyto verše z básně Viléma Závady z padesátých let: Mé jméno není na plakátech, ani nehraji na podiu. Chodívám v obyčejných šatech, jak obyčejní lidé žiju. Je ovšem velký rozdíl, mezi tím, jak hovoří „proletář“ v padesátých letech, a jak prakticky stejná slova vyznívají z úst jeho potomka o dvacet let později. Po budovatelském sebevědomí u něj už není ani stopy, naopak, z něj vytryskne tristní konstatování: Lidi jsou velký svině. (Havlovu Audienci mám rád mimo jiné i proto, že jsem stejná slova několikrát vyslechl v roce 1971 od svého prvního pracovního šéfa, s tímto dodatkem: Vím to podle sebe.)
U posledních inscenací Audience - včetně té ostravské z předloňského roku s Norbertem Lichým - jsem měl občas pocit, že jde jen o pietní Havlovskou repliku. I Krobotův výklad je koneckonců věrný předloze, ale znovu se právě u něj přesvědčujeme o rozdílu mezi věrností hřiven zakopaných a věrností hřiven zmnožených. Po Hanťovi a Magorovi v Divadle U stolu je Sládek třetí velice výraznou rolí Jana Kolaříka. Herec není zrovna „sládkovský“ typ, ale i on do sebe bravurně klopí jeden lahváč za druhým a vede své bodré a vlezlé plky - a při jeho častých odchodech na malou na nás vybafne „vonička“ normalizačních hitů. Kolařík však hovoří především velice zřetelně řečí tváře a jeho grimasy mají vyhrocující expresivitu až dřevořezovou. Přitom nic nepřehrává a umí se vyhnout statickým prostojům. A jeho postava nakonec ani není hromádkou normalizačního neštěstí. Mluví sice jako ten hodný, doplňující neviditelného estébáka, který de facto stojí za všemi Vaňkovi předloženými nabídkami, ale i on dokáže vycenit zuby. S nechápavcem v jednu chvíli zacloumá tak, že vypadne z prostupné kubické konstrukce, která na scéně „rámcuje“ sládkovu kancelář.
V roli Vaňka Kolaříka velice dobře doplňuje mladý herec Alfred Texel. Žádný špatně vyřezaný spravedlivý, ale „jen“ citlivý introvert intelektuál, který ví, že při všem porozumění a vciťování, nemůže překročit určitou mez. A také je znát, jak se mu při každé „rundě“ opakovaných Sládkových otázek zvolna stahuje kolem krku neviditelná smyčka jakési varianty stockholmského syndromu. Závěrečnou diagnózu pronáší Vaněk s úsměvem a téměř zpěvně. Zvedne drnčící telefon a patrně estébákovi zvědavému, jak „to“ dopadlo, podává hlášení za Sládka. Stojí to za hovno. Ridendo dicere verum - ve smíchu se říká pravda. Ale není úplný konec, neboť zcela na závěr herci jako přídavek sehrají miniaktovku Samuela Becketta Katastrofa napsanou v roce 1982 pro Noc (tehdy vězněného) Václava Havla v Avignonu. V ní Režisér (Kolařík) postupně upravuje ve zmíněném kubickém prostoru výraz a držení těla Protagonisty (Texel) tak, že se objekt prakticky zvrátí ve svůj protiklad. Katastrofa na Audienci navazuje plynule, neboť je v ní řeč o zacházení s člověkem jako s „lidským materiálem“, byť v jiném kontextu a z jiného hlediska.

Josef Mlejnek
Divadlo U stolu: Václav Havel: Audience, Samuel Beckett: Katastrofa. Překlad Katastrofy Eva a Petr Oslzlí. Režie Ivo Krobot, scéna Jan Konečný, kostýmy Alice Novotná, hudební spolupráce Zdeněk Kluka. Premiéra 7. března 2015 na Sklepní scéně DHnP. (Psáno z reprízy 11. března 2015.)


(Divadelní noviny 7/2015)