Rozhovor s malířem Danielem Balabánem

O Danielu Balabánovi se lze oficiálně dočíst, že se narodil 20. září 1957 v Šumperku, že od roku 1962 žije v Ostravě, že v letech 1979–1984 studoval na AVU v Praze, že je ženatý a má dva syny, že je řazen mezi představitele tzv. nové malby a že v současnosti působí jako docent na Institutu pro umělecká studia Ostravské university, kde vede ateliér malby. Osobně jsem se s malířem poprvé setkal koncem ledna 2011 na „dernisáži“ výstavy, kterou měl v galerii Millenium v Praze na Malé Straně. Onen závěrečný den byl spojen s uvedením sborníku k nedožitým padesátinám jeho mladšího bratra, spisovatele Jana Balabána (1961–2010). Neformálně jsme se s Danielem domluvili na rozhovoru – někdy v blízké budoucnosti. Navštívil jsem jej až letos v září v jeho ateliéru, který se nachází v prostorách Střední odborné umělecké školy v Ostravě –Zábřehu. Hovořili jsme spolu nejen o věcech a událostech souvisejících s jeho životem a uměním, ale také o jednotlivých obrazech. K obrazu Axis skrývajícímu v sobě znepokojivou otázku, zda člověk může dosáhnout nebe, není-li zakryto ještě další sférou, se malíř vyjádřil takto: „Ony dvě postavy – stíny se nacházejí v určitém mezičase, jednu sféru opustily a ve druhé ještě nejsou, a je vůbec problém, není-li nám nebe uzavřeno, nejsme-li zataženi sami do sebe, zacyklení, a to nebe proto nemůžeme propíchnout. Taková je naše situace: očekáváme, až se to trošku projasní.“ (jfm)

***

Proč jste se jako rodina ocitli právě v Ostravě?

Rodiče se sem přistěhovali v roce 1962. A bylo to jednoduše z toho důvodu, že otec nemohl po studiích medicíny nikde sehnat práci. Před promocí mu dokonce položili nůž na krk a řekli mu, že buď odpromuje a půjde do Vítkovic jako zubař, nebo neodpromuje vůbec. Přitom vystudoval všeobecnou medicínu. Nakonec to vzal a šel do Ostravy dělat lidem zuby.

Pochází váš rod z Vysočiny i po přeslici?

Ano, z obou stran, maminka pochází z Pelhřimovska. Ale samotné jméno Balabán ukazuje na kořeny někde v Malé Asii. I když můj strýc, hebraista a starozákoník Milan Balabán, situuje rodové kořeny spíš někam do Izraele.

Přání otcem myšlenky?

On ve jménu skutečně vidí trochu zkomolený základ spojení bar-abba, syn otce. Já si za tím jménem představuji spíš hunského nájezdníka, který se zarazil někde v Maďarsku. Učinil potom úžasný vynález, kterému se začalo říkat balaban. Byla to ze dřeva vyřezaná kačenka, jíž se používalo při lovu ptáků – posadili ji někam na vodu, husy nebo kachny se k vábničce slétly a oni je pak snadno ulovili. Balaban byl původně člověk, který tuhle hračku vlastnil.

Tvůj otec byl jako syn evangelického faráře diskriminován kvůli víře.

Byl ze čtyř dětí, a ani jedno z nich se nemohlo dostat nikam na školu, protože všichni maturovali po roce 1948. Jediný strýc Milan byl ještě připuštěn ke studiu na teologické fakultě, ale můj otec nesměl jít studovat, protože nebylo žádoucí, aby lidé z věřících rodin nebo z rodin farářů studovali především na humanitně zaměřených oborech. A nemohli pak vykonávat povolání, kde se pracuje s lidmi, dětmi, a podobně.

Jako děti jste vyrůstali už tady v Ostravě. Kde jste více doma?

Dodržovali jsme rodinnou tradici a pravidelně jsme jezdili o prázdninách k dědečkovi na Horácko do Sněžného, kde jsme se pravidelně setkávali s celou širokou rodinou. Vlastně to byl náš druhý domov. Může za to otec, který byl až trochu nenormálně připoután ke svým rodičům, nevynechal žádnou možnost je navštívit a také byl u nich několikrát do roka. My jako děti jsme Vysočinu objevovali jako náš druhý domov. Ale naším prvním domovem je Ostrava, na kterou jsme si zvykli mnohem dříve, a asi i rychleji než rodiče, hlavně moje maminka.

Maminka ještě žije?

Maminka ano, ale otec už nežije, takže teď, po třiceti letech, kdy jsme se vídali jen občas, se stýkáme častěji, protože jsem jeden z mála lidí, kterým nějak důvěřuje. Jsme spolu každý týden.

Jaké byly tvoje výtvarné začátky?

Dlouho jsem nevěděl, co vlastně budu dělat, a tak jsem začal fotografovat. Fotografoval jsem přírodu a posléze i město, cikány a cikánské kolonie v Ostravě, a začal jsem o těch fotografiích uvažovat i výtvarně. Postupně jsem si uvědomil, že mi černobílá fotografie nestačí a vzal jsem do ruky pastely. Potřeboval jsem vyjádřit barvy, a černobílá poloha mě přestala už uspokojovat a začal jsem se učit malovat.

Pomohla ti v něčem Lidová škola umění?

Chodili jsme do ní, ale nějak mě to tam nechytlo, protože to bylo jen o technikách, což může mít ten užitek, že člověk získá pozitivní vztah ke všemu výtvarnému. Jakmile však začne brát vlastní rozum, potřebuje si něco z reality uchovat. A aby něco z toho, co vnitřně vidí nebo vnitřně cítí, dokázal výtvarně vyjádřit, k tomu už potřebuje něco umět, získat určitou dovednost. Především si musí osvojit kresbu, protože kresbou se věci zmocní, a potom malbu. Na tohle byla lidová škola umění krátká. Po ní jsem si už hledal vlastní cestu.

Hledal jsi ji sám?

Začal jsem poměrně pozdě, až někdy kolem sedmnácti let. A měl jsem vždy problémy s doháněním dovedností, které lidé mají ze středních výtvarných škol. Deskriptivní kreslení a různé výtvarné techniky. Byl jsem z velké části samouk, ale mnoho impulsů mi dodal otec. Zajímala ho anatomie a příroda a byl otevřený intenzivnímu zkoumání přírodního prostředí, rostlin i lidského těla. Chodili jsme spolu často do přírody nebo na haldy, neboť otec byl také geolog. Když se v těch padesátých letech nedostal na medicínu, udělal si dvouletou geologickou nástavbu a po dva roky mapoval ve Slovenském rudohoří rudná ložiska. Měl blízký vztah ke kamenům, ale i k fotografii.

Kdy jsi sám v sobě a před sebou rozpoznal umělce?

To už před Akademií. Malovat jsem začal na gymnáziu. Maloval jsem zdejší dělnické kolonie, fascinovaly mě především barvy. Cihlové stavby, spousta vegetace, náletové, plevelné.

Tyto tvoje obrazy vůbec neznám.

Jsou to už hodně staré věci a já byl tehdy hodně pilný a každý den jsem udělal odpoledne jeden nebo dva obrazy. Nosil jsem štafle, jezdil jsem špinavý od barev přes celou Ostravu tramvají a potom s obrazem zpátky do Hrabůvky. Strašně mě to drželo, některá místa jsem měl obzvlášť rád, chodil jsem je pozorovat před deštěm, po dešti, pokaždé jiné barvy.Tam mě to chytlo.

Opájel ses barvami, světlem?

Poněkud anachronicky – v tom smyslu, že jsem objevoval něco, co už objevili impresionisté sto let předtím.

Ale bylo to na vlastní vrub, a také tady asi platí, že není dobré chytat hada cizí rukou.

Tehdy jsem toho moc nevěděl ani o těch impresionistech, barevné kombinace jsem si hledal sám.

Je to dobrá průprava, a u současných tvůrců je často znát, že jim něco podobného chybí.

Jako dospívající člověk jsem také potřeboval samotu. Byl jsem tam úplně sám, v nějaké fabriční hale, uvnitř poletovali ptáci.

I přes noc?

Ne, jen odpoledne. Rostla tam divoká rajčata, hnízdili ptáci, tohle prostředí mě uklidňovalo.

To všechno je už pryč?

Asi před třemi lety jsem se pokusil namalovat to všechno znovu, dojít si na stará místa. Kolonie už většinou nestojí, ale byla tu třeba dvě stě let stará koksovna Trojice, která je teď už také zbouraná. Ale některé věci tam ještě jsou, třeba betonové konstrukce chladírenských věží. Maloval jsem je někdy před více než třiceti lety. Tehdy byly čerstvě zbourané, ale dnes tam rostou břízy, které jsou už vyšší než samotné konstrukce. Jako kdyby tam vygradoval problém času; proto jsem tam maloval. Z té industriální krajiny mám několik obrazů. Právě ty někdejší chladící věže mi připomenuly řecký amfiteátr. Je to ale industriální amfiteátr. Proto jsem tam namaloval diskobola, který se snaží, byť jen tím diskem, z toho prostředí dostat.

Má taky dost omezený prostor – a možnosti.

Je posazen na nějakém kolíku, jehož vršek připomíná diskařský kruh. A je v aréně, v kleci.

V jakém smyslu přesně u tebe vygradoval problém času?

Bylo to podobné, jako když romantičtí básníci chodili po zříceninách starých hradů, tam čas vygradoval podobným způsobem: lze tam číst historii. S tím je spojený i pocit zmaru, uplývání. Já jsem tohle zažil ve starých opuštěných fabrikách.

Zájem o geologii a paleontologii jsi zdědil po otci?

Vlastně po něm, ale získal jsem ho i díky strýci z maminčiny strany, Bohumilu Čermákovi, který byl geolog. Dalším velice důležitým zdrojem mého růstu byla jeho žena Milada Schmidtová a její obrazy. Vystudovala Baťovku ve Zlíně, Baťa ji pak poslal na praxi do Francie, tam se poznala dokonce s první Picassovou ženou. Její obrazy tak byly hodně ovlivněny modernou, a to figurální modernou, Pablem Picassem, což se v padesátých a šedesátých letech u nás moc nenosilo. Za okupace byla na Zlínsku u partyzánů. Jejího mládence chytili a před jejíma očima ho nechali roztrhnout koňmi. Je možné, že právě tehdy se v ní spustila psychóza a nastartovala pozdější schizofrenie. Po válce vystudovala Akademii v Bratislavě, pak se stáhla do Rozsoch u Bystřice nad Pernštejnem, kde žila s mým strýcem, který pracoval jako geolog na Rožínce na uranu. Neměli tam po večerech co dělat, tak ho malovala a vypracovala se v portrétní malbě k úžasné kvalitě.

Kdy jsi ji poznal?

V těch Rozsochách žila v lesích na staré hájence bez elektřiny a teplé vody. Jako děti jsme tam několikrát byli na prázdninách. A protože byla v kontaktu s mým otcem a s celou naší rodinou, začala se i rodina dívat na umění jinak. Přes ni si naši rozšířili výtvarné obzory, takže nebyli vůči modernímu umění tak upjatí jako jejich evangeličtí vrstevníci. Jí jsem byl hodně ovlivněn.

Ona ale není pokrevní přízeň?

Jejím otcem byl český legionář Schmidt, její matku Natálii si našel někde na Urale, oženil se s ní a ona s ním přišla po první světové válce do Čech. Dnes je známa jako jedna z nejvýznamnějších českých naivních malířek. Je také zastoupena v našich i světových katalozích naivního umění. Neuměla číst, podepisovala se jen křížkem.V padesátých letech uviděla někde v novinách dětskou kresbu a řekla si, že by tohle mohla zkusit taky. Začala malovat, a brzy za ní jezdili různí sběratelé naivního umění nejen z Čech, ale i z Německa, takže občas něco i prodala.

Žije ještě její dcera Milada?

Letos jí bylo devadesát let. Je na psychiatrii v Jihlavě. Jak jsem ji poznal, byla to velice silná, vitální žena, která si dokázala sama v domě postavit verandu a záchod, vodu musela pumpovat. Jedla jenom nevařenou potravu. Psala romány, a to v několika jazycích. Toho, co napsala a namalovala, jsou štosy. Hodně obrazů je přemalovaných, některé jsou v majetku naší rodiny, jiné má u sebe teta Květa Pfannová, sestra mého tatínka, protože Milada často přicházela do Sněžného za jejím mužem, farářem Pfannem. Uznávala ho za dobrého člověka, lidi dělila na dobré a zlé. Nosila mu obrazy a s ním o nich i diskutovala. Pfann s ní měl trpělivost a její díla vystavoval ve své pracovně. Nechal její obrazy na sebe působit. Honza o Miladě a strýci Bohumilovi píše ve svých knihách.

Ale u prózy se dá těžko odlišit, co je Dichtung a co je Wahrheit.

Do jaké míry jde o fikci a nakolik text skutečně něco vypovídá o té osobě, to se už nepozná. Nehledě k tomu, že prozaik může spojit několik osob v jednu. Miladě, pokud jde o malířské umění, vděčím skutečně za mnoho. Později jezdila i k našim do Ostravy. Její muž před ní prchal, dělala mu psí kusy. Když zjistila nebo nabyla přesvědčení, že mu někdo ubližuje, tak to od ní schytal. Takhle jednou propleskla jeho nadřízeného. Nebo sedla do auta a úplně ho zničila, protože neuměla řídit, ale myslela si, že umí.

Jaké byly vztahy s tvým bratrem Janem?

Honza byl o čtyři roky mladší. V dětství jsem se o něj staral a měli jsme dost dobrý vztah. Potom jsme se trochu míjeli, protože v určitém období znamenají čtyři roky poměrně velký odstup, zažíval jsem už jiné školy a měl jsem také jiné zkušenosti než on, Až později jsme se spolu sešli na platformě tzv. ostravského undergroundu, kdy tam Honza také docházel. Začínal už psát, vznikaly povídky jako Ena, později zařazené do knihy Středověk. Bylo to takové pěkné období, těsně před revolucí a kolem ní, tehdy jsme se hodně sblížili. V té době mi také často uváděl výstavy, potom už nechtěl.

Jak to zdůvodňoval?

Tvrdil, že tomu až tak nerozumí. Měl rád obsahové věci, příběh, romány. Je zajímavé, že moc nečetl filosofickou nebo teologickou literaturu, kterou jsem mu kupoval. Věděl jsem, že ji moc nečte, dokázal mnohem víc vytěžit z románů, z americké nebo anglické literatury. Na té si dokázal všimnout řady věcí, ale aby se hlouběji zabýval nějakými filozofickými nebo teologickými texty, to mu nesedělo. Potom jsme se vídali dost málo, protože žil hodně divokým způsobem života, a to mě dost ničilo. Teď je to z mé strany možná alibismus, myslím si, že jsem s ním měl být přece jen víc v kontaktu. Ale všechno bylo u Honzy zběsilé, hraničilo to se zdravím. Honza hodně pil, dvakrát byl na detoxu, a poslední roky, od doby, kdy se rozvedl, byly dost šílené. Jeho hvězda stoupala vzhůru, nepsal doma, ale na Vysočině, aby měl klid. Ale jako by, jak někdo řekl, to bylo psáno krví. Každá kniha byla vykoupena další devastací. S ním se nedalo být – sedět a nepít. Buď se člověk účastnil zcela, nebo šel od něj. V něčem byl dost i nepříjemnej, a to nás také poněkud odcizovalo. Jednu dobu bydlel u mě v ateliéru v centru Ostravy. Ráno jsem maloval a odpoledne jsem odcházel, on přicházel v noci a ráno odcházel do práce, v dost zbědovaném stavu. Bylo to víceméně na výdrž.

Co tě s bratrem sbližovalo umělecky?

Myslím, že Honza byl, pokud jde o tvorbu, ještě tradičnější než já. Byl jsem přece jen mnohem víc nucen se setkávat se současnými proudy ve výtvarném umění, zatímco on se držel východisek, která mu poskytla velice dobrá škola v Olomouci, kde studoval češtinu a angličtinu. Ovlivnila ho především americká literatura. Dveře k ní na fakultě otevřel docent Josef Jařab. Literatura je přece jen něco jiného než malování obrazů. Myslím si, že některým mým obrazům Honza skutečně nerozuměl, a mně zase jeho texty přišly někdy až příliš dopověděné. Není tomu tak u jeho posledních dvou knížek, kde se objevují obrazy, které mě skutečně nadchly, neboť je dokázal dotáhnout na podobenství.

Nejde tedy o pouhou story, o příběh?

Ano, není to jen „storka“, ale dotažené podobenství o životě. Píše o úplně jiných zážitcích někde v polích, na louce, nebo v horách někde na Krétě. Ale to není to podstatné, on vše vždycky vztáhne k životu, k bytí člověka. Člověk v přírodě, člověk v živlech, člověk a Bůh, tyhle věci mě zajímají. Pouhé příběhy mě už tolik neberou. Je to prostě tím, že obraz není film nebo divadlo. V tom jsme se s Honzou někdy rozcházeli.

Cítil jsi potřebu vymezovat se proti prostředí?

Až později, když jsem byl na akademii a namaloval některé vyloženě provokativní obrazy. Příslušel jsem k ostravskému undergroundu a skupinu, která tady vznikla, jsme pojmenovali Přirození. Přihlásili jsme se programově k trapnosti. Malovat všechna tabu, i to, co je trapné.

Provokace. Kdy přesně to bylo?

Někdy v letech 1986–1987. Nevím, jestli to nebylo přímo v reakci na skupinu Tvrdohlaví. Scházeli jsme se v Ostravě na Stodolní. Tenkrát to nebyla ulice zábavy, byl tam jen jeden opuštěný hotel a vinárna, kde jsme se scházeli s lidmi, kteří se nedostali na výtvarné školy, a také budoucí literáti bratři Hruškové, bratři Motýlové, můj bratr Honza. Něco jsme dělali společně, především výtvarníkům šlo o to vytvořit skupinu. A až tady jsem narazil i u rodičů, protože zde se už pracovalo s otevřenou denunciací citlivých věcí, s otevřenou pornografií, s reklamou, a to oni spolknout nemohli.

Kdy a u koho jsi studoval na Akademii?

V letech 1979 až 1984. Nejprve jsem strávil dva roky v přípravce u docenta Pospíšila, to byl takový polovojenský styl, potom u Františka Jiroudka, krajináře, ale v té době byl už dávno za svým zenitem. Spíš se nás bál, než by nám něco řekl, což bylo nakonec dobře, protože jsme se mohli rozvíjet každý, jak chtěl, a učili jsme se jeden od druhého.

Akademie ti poskytla především čas?

Samozřejmě, i když v těch osmdesátých letech to byl strašný pocit. Dost se tam pilo a o umění se toho moc nenamluvilo. Až když jsem z Prahy v roce 1984 odešel, začaly se dít věci jako Konfrontace, výstavy na periferiích, to bylo jasné, že se režim začíná pomalu poroučet. Já v Praze ještě zažil takovou tu úpadkovou dobu zahnívajícího Husákova režimu, a to bylo opravdu hodně špatné. Moc jsme se toho na té škole nenaučili, musel jsem potom deset let intenzivně pracovat, než jsem našel alespoň zčásti vlastní cestu.

V tvém díle nechybějí sakrální motivy, často v prolnutí s hravostí, ironií nebo se znevážením, zdánlivým či skutečným. V čem to má původ? Řehtačka s křížem, Kristus jako ježek v hlavolamové kleci, svatý Sebastián s párátky?

Myslíš patrně Sebastiána s brčky. U té řehtačky, ale nejen u ní, mi jde o spojení pohanských a křesťanských motivů, o slučování nepatřičných věcí, nebo dokonce o spojení věcí, které jako by k sobě vůbec nepatřily: tím vzniká groteska, prostor pro humor, pro absurditu.

U evangelíků hraje obraz, výtvarné zpodobení vnějšího i vnitřního světa, odlišnou roli než v prostředí katolickém. Jak ses s tím vyrovnával?

Byl jsem vychován v evangelické víře, a tedy i v prostředí, které je na obrazy dost chudé. V popředí tu jsou spíš texty, texty vyzlacené, nápisy na stěnách modliteben, atd., sem tam nějaký symbolický florální motiv, ale figury samy už moc ne. Když jsem se zabýval dějinami umění, viděl jsem, jak jsou barokní a renesanční díla plná figur a příběhů, až mě to dráždilo. To byl první popud k tomu, abych začal pracovat s náboženskou obrazností, šlo mi o to vyrovnat se právě s tou předmětností, která na člověka dýchne z barokních, ale také z gotických obrazů, s úsilím namalovat věci, které jsem já vnímal symbolicky nebo abstraktně, se snahou udělat Bibli chudých a namalovat věci prostě v těle. A chtěl jsem se tomu i nějak pomstít, takže jsem trochu přeháněl. Na jedné výstavě gotických obrazů jsem si všiml, že se lidé nad nimi usmívají, nebo dokonce vyloženě smějí. Pak jsem si uvědomil, že tomu je tak proto, že malíř chtěl něco namalovat tak upřímně, že se ta jeho vroucnost jako by obracela proti němu. Obraz je namalován tak vroucně, že nakonec působí směšně, dostává se na určitou hranu. A právě tato hrana mě začala zajímat.

Když je člověk zamilovaný, je také směšný.

A gotický malíř do toho, co maloval, zamilovaný byl.

Blázen pro Krista.

Malíř vložil do obrazu takové množství citu, že přestával být věrohodný. Vypadá to spíš na grotesku nebo horor. Mám teď na mysli různá vyobrazení pekelných muk a trýzní. Zabýval jsem se tím dlouho, po roce 1985 jsem nebyl rušen žádnou školou, a postupně jsem zjišťoval, že některým věcem se pomstít nedá. Jsou natolik dobré, že člověka nakonec dostanou, převálcují. Třeba cyklus založený na portrétních, vlastně funerálních obrazech Mistra Theodorika z Kaple sv. Kříže na Karlštejně. Člověka přepadla jakási síla a člověk k tomu nemohl dodat nic ironického.

Ale tvůj portrét svaté Anežky může u někoho vyvolat pohoršení.

Máš asi na mysli sv. Anežku s křížem. Je na něm rozkročená žena s theodorikovským obličejem a z jejího lůna vystupuje určitá forma, připomínající kříž, který se jí ovíjí kolem hlavy. Vlastně to je kříž, ale zatočený kříž je nesmysl, takže divák to jako kříž nepřečte, ale původně to kříž byl.

Ani já jsem ho jako kříž nevnímal. Považoval jsem ho za znak přemožení tělesnosti, zduchovnění celého člověka, nejenom „duše“ v běžném chápání.

Může skutečně připomínat spíše něco jako srp, je to jakási dramatická smyčka. Ale napětí v obraze pochází z kontrastu mezi pohledem, až nenormálně svatým, vykuleným, buličím – a tělem, naznačeným silným ochlupením ženského lůna. Ducha zračícího se ve tváři nebo oku světice uzemňuje tělo, tělesnost.

Neměl jsi zde potřebu něco shodit?

Vadila mi právě až taková nenormální svatost.

Možná spíš přílišná „hagiografizace“?

Proto jsem tam vložil ty tělesné prvky, protože ta svatá byla nahá. Na jedné straně omotaná hlava, a k tomu holý zadek. Něco takového.

Svatý František z Assisi vešel po svém obrácení do chrámu Páně úplně nahý. Nevím, jestli ho už někdo takhle namaloval.

To muselo být velké pohoršení.

Pro rodinu asi úplný průšvih. Pracoval jsi nebo ještě pracuješ na ilustracích k Bibli.

Jde o projekt Bible ilustrovaná, na kterém se podílí asi deset autorů. Každý z nich dostal deset míst ze Starého a z Nového zákona, která by měl ilustrovat.

Nemohl sis vybrat?

To nešlo, protože témata byla vybrána průřezově celou Biblí. Od útěku ze Sodomy, přes krále Davida až po Zjevení sv. Jana.

Co bylo na celém zadání nejobtížnější, kromě toho, že sis nemohl vybrat?

Pro mě bylo dost těžké ilustrace udržet v jednom výtvarném duchu. Něco jiného je malovat dějovou věc, jako je únik ze Sodomy, něco jiného je podobenství o hořčičném zrnu. A je také otázka, do jaké míry si člověk může jako ilustrátor dovolit interpretaci. Vím, že by něco ani neprošlo, protože to „hlídá“ arcibiskup Duka, který chtěl dopředu nějaké náhledy, takže je třeba postupovat velice obezřele.

Ale jsou to tvé ilustrace, musejí vycházet z tebe.

Něco zásadně mého, osobního tam samozřejmě je. Neokázalost, civilnost až chudoba. Třeba u Panny Marie, která je u mě bez všech tradičních atributů, jednoduše sedí na zemi, dokonce i země je namalovaná skutečnou hlínou.

Žádná šifra Matky země?

Rozhodně ano, ten rozměr země tam prostě vidím. Nechápu ji jako sladkou Madonu v oblacích.

Lze tvé pojetí také pochopit jako důraz na integrálnost Vtělení?

Je to nebe na zemi, jde o prolnutí, o to, že se nebe položilo na zem.

To by se mohlo panu kardinálovi líbit.

Myslím, že by se mu to mělo líbit. Měl jsem velký problém s tím, aby to, co udělám, nebylo na jedné straně upovídané a aby to, na druhé straně, nebylo nečitelné. V zadání bylo výslovně řečeno, že by tam neměly být abstraktní polohy. Člověk se musí o něco opřít, ale když si představím celé dějiny umění, zmocní se mě až pocit, že je zbytečné se o něco dalšího pokoušet, protože to bylo už daleko lépe namalováno v románských manuskriptech nebo v gotice a ve všech dalších slozích. Ale myslím si, že i když člověk nerezignuje na figuraci, sám se nějak od těch vzorů nakonec odrazí, A doba, v níž žije, a jeho vnímání, se nějak do jeho díla promítnou. A je to pak jiné než ty staré věci.

Takže si před díly minulosti nemusíš připadat „takhle malinký“?

Ale já si i tak dost tak připadám. Protože čím víc o tom člověk ví, tím víc vidí, jaké vzepětí zřejmě představovalo jedenácté a dvanácté století, a vlastně celý vrcholný středověk. Jednak myšlenkové, ale šlo i o nasazení umělců v těch skriptoriích, kde měli k dispozici takové penzum času, o němž se nikomu z nás ani nesní.

Ale do toho volna lidí se promítala určitá dynamika toho, co si v sobě nesli.

Nebylo to samozřejmě jen o tom „prázdnu“, ale říkám si neustále, jaká to musela být úžasná, intenzivní doba. V ní se také přišlo na největší věci, ať už to byl Anselm z Canterbury nebo Mistr Eckardt. Teologie se v lecčems stejně už dál nedostala. A odpovídalo tomu i tehdejší výtvarné umění, hlavě ty evangeliáře. Odrazit se od toho je někdy hodně těžké.

Ostrava – Zábřeh, 25. září 2012

Vyšlo v pátém čísle revue Kontexty.