Jedním z hlavních argumentů odpůrců církevních restitucí je prý porušení vlastnické rovnosti. Údajně se restituce týkají pouze fyzických nikoliv právnických osob, a tak tedy církve mají utrum. V tom případě má ovšem smůlu i sociální demokracie s pražským Lidovým domem, který by měl vrátit státu.

Lidový dům navíc nikdy nebyl historickým vlastnictvím ČSSD, protože politické strana za I. republiky nesměli vlastnit majetek. Historický objekt v pražské Hybernské ulici proto patřil akciové společnosti Cíl. Ta byla po Listopadu 89 obnovena, převzala Lidový dům a většinu akcií Cíle nyní vlastní Česká strana sociálně demokratická.

A v tom je nyní problém. Rozsáhlý komplex v centru Prahy na lukrativním místě de facto restituovala akciová společnost .To je ovšem v rozporu s rovností před zákonem, protože jiné akciovky se navrácení historického majetku nedomohly, právě z důvodu, že restituce se týkají pouze fyzických osob, který komunisty ukradený majetek vlastnily k 25. únoru 1948.

Řešení se nyní nabízí dvojí. Lidový dům by měl opět připadnou státu, který by jej následně ve veřejné dražbě prodal nejvyšší nabídce. Zájemců by se našlo dost. Ale možná by se dal Lidový dům převést do veřejnoprávního fondu, z jehož výnosu by byly financovány politické strany v České republice. Tedy by se jednalo o stejný přístup, jaký prosazují sociální demokraté v případě církevních restitucí. Ušetřili bychom navíc peníze ze státního rozpočtu. To by jistě mnozí přivítali, protože ze svých daní zatím platí třeba rudé zločince. Mně osobně rovněž štve, že i já přispívám na činnost KSČM a poslanecký plat stalinistky soudružky Semelové.