rozhlas.cz/plus

Vláda schválila návrh změn ústavy vypracovaný Jiřím Dienstbierem, který upravuje především postavení prezidenta, a přidala i favorita Andreje Babiše – klouzavý mandát.

Návrh z Dienstbierovy kuchyně ale vyvolal kritickou odezvu ještě před tím, než dorazil na vládu. Jednak z Hradu, ale rovněž z řad opozice, jejíž hlasy jsou však pro případné schválení novely nezbytné.

Nejdůležitější „prezidentské body“ se týkají ústavní žaloby proti prezidentovi, kterou by mohly podávat obě parlamentní komory zvlášť, jmenování vedení České národní banky, role hlavy státu v zahraniční politice a při sestavování vlády. Podle nynějšího znění ústavy prezident „jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi“. Nová verze by měla výslovně konstatovat, že prezident jmenování a odvolávání ministrů i vlády jakož i přijímání demise ministrů či celé vlády činí na návrh předsedy vlády.

Uvedené, zdánlivě drobné, zpřesnění by se dalo jistě uvítat, neboť jen utvrzuje dosavadní praxi, jež odpovídá i celkové architektuře ústavy: centrum výkonné moci spočívá v rukou premiéra a vlády.

Velkou nevoli pak vyvolala následující věta z Dienstbierova návrhu: „Vláda určuje vnitřní a zahraniční politiku státu.“ Sice reaguje zejména na chronickou dvojkolejnost české zahraniční politiky, nicméně, dle opozice, by formulace mohla degradovat postavení a roli Poslanecké sněmovny.

Prezident by měl též přijít o svou pravomoc jmenovat guvernéra, viceguvernéry a další členy bankovní rady České národní banky výhradně ze své vůle. Dle navrhované novely by k tomu nadále potřeboval souhlas Senátu, podobně jako v případě jmenování soudců ústavního soudu.                 

Dosavadní silné postavení prezidenta při jmenování guvernérů ČNB odráží snahu tvůrců české ústavy zajistit nezávislost centrální banky na vládě, neboť ta by mohla mít sklon podřídit měnovou politiku banky vlastním politickým, ba populistickým zájmům.

Nezávislost centrální banky na vládě je ve světě zpravidla běžným parametrem politických systémů, případný souhlas Senátu, z něhož vláda nevychází, však není ničím proti této logice. A už od vzniku České republiky vlastně zaznívá námitka, proč by v podstatě jedna z nejsilnějších pravomocí prezidenta měla náležet do ekonomické sféry, když prezident jiné ekonomické pravomoci nemá.

Zajímavé jistě je, že představitelé ODS a TOP 09, jinak velcí Zemanovi kritici, na Dienstbierovy návrhy reagovali velmi nevlídně. Prý není vhodné měnit hned ústavu kvůli jistým výstřelkům jednoho prezidenta.

Avšak návrh pokrývá oblasti, v nichž nastávaly menší či větší potíže i během funkčních období Václava Havla a Václava Klause, tedy ještě nepřímo volených českých prezidentů. Opozice, včetně komunistů, tudíž spíše takticky vyčkává. Ke změnám ústavy se zatím staví odmítavě, aby mohla svou případnou podporu pro některé z nich výhodně politicky zobchodovat.

Proč ne, hrozí ale, že se celá diskuse o potřebných ústavních změnách zvrhne v politické kšeftování a vyústí v další nesystémové a zmatené kroky.