Doc. Jiří Fajt a akademická svoboda lhát a podvádět
Jana Dědečková

 

Motto:

 

            „Prezident republiky svým postojem nejenže opětovně, stejně jako před dvěma lety v případě Martina C. Putny, vyjádřil neúctu k akademickým institucím, nulový respekt k samosprávě vysokých škol a k akademickým svobodám, které jsou jednou z významných hodnot svobodné demokratické společnosti; zároveň i relativizuje zákony a právní pořádek této země.

 

            Vyzýváme prezidenta Miloše Zemana, aby svůj postoj přehodnotil. Odmítáme připustit, aby si prezident republiky uzurpoval právo jakýmkoli způsobem posuzovat odbornou či morální integritu nejen doc. Jiřího Fajta, ale i všech ostatních na profesory navržených osobností, které prošly náročným jmenovacím řízením v rámci akademických institucí, které patří k nejvýznamnějším v České republice.“

 

doc. Mirjam Friedová

děkanka Filozofické fakulty UK

6. května 2015

 

 

            Stala se počátkem května tohoto roku zábavná věc: prezident České republiky Miloš Zeman odmítl jmenovat tři vysokoškolské profesory. V minulosti starší i nedávné byla totiž etická stránka jejich počínání podle jeho mínění v rozporu s tím, co  lze právem od vysokoškolského profesora očekávat. Nastolil tak zajímavou otázku: má prezident právo mít názor na to, co z titulu svého úřadu podepisuje?

 

            O dvou ze tří kandidátů profesury vím pouze to, co bylo publikováno v posledních týdnech. Nemohu se však zbavit dojmu, že česká akademická obec přistupuje k jejich obhajobě jaksi liknavě. Není divu: hájit nárok na profesuru v případě bývalého agenta StB a politruka není zvlášť populární. O to horlivější obhájce však našel doc. Jiří Fajt, současný generální ředitel Národní galerie v Praze. Na jeho obhajobu vehementně vystoupila například doc. Mirjam Friedová, děkanka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Doc. Friedová vydala rozhořčené prohlášení, (ZDE) jehož podstatnou část cituji v úvodu.

 

            Kdyby učinila jenom to, pravděpodobně by mnoho škody nenadělala. Ale paní docentka, která zřejmě věří tomu, co sama píše, a možná také svým kolegům, učinila v dobré víře ještě něco navíc: na důkaz akademického renomé doc. Jiřího Fajta zveřejnila též laudatio, jímž byl tento fenomén českého veřejného života představen Vědecké radě Univerzity Karlovy. Obávám se, že jí za tuto obhajobu nebudou ani doc. Jiří Fajt, ani jeho příznivci příliš vděční. Ukázalo se totiž, že rezervovaný postoj prezidenta republiky vůči  jmenování doc. Jiřího Fajta profesorem je víc než opodstatněný.

 

 

Politruk, agent StB, hochštapler a učenlivý prezident

 

            Nikdy mě nenapadlo, že budu někdy za cokoliv chválit prezidenta Zemana,  ale nyní mi nezbývá nic jiného. Prezident Zeman evidentně ještě není tak starý, aby ztratil schopnost poučit se z vlastních chyb a využít této vlastnosti v neprospěch svých dávných rivalů. Zajímavé je, že tuto jeho schopnost kritici v návalu zuřivosti a ke své škodě totálně přehlédli. Navíc se ukazuje, že si prezident zřejmě nechal nějaké to eso v rukávu.

 

            Když Miloš Zeman před časem odmítl jmenovat profesorem Martina C. Putnu, určitě k tomu měl racionální důvody. Jsem hluboce přesvědčena, že je regulérní zpochybnit jmenování profesorem v případě někoho, kdo sám sebe označuje jako „katolickou buznu“. Jenže sexuální orientaci si člověk nevolí, diskriminovat někoho kvůli víře je protiprávní a nedostatek vkusu ještě není trestný a prof. Martin C. Putna formální podmínky pro jmenování profesorem splnil, takže tehdejší rozhodnutí Miloše Zemana bylo snadno zpochybnitelné. Prezident vypadal v očích veřejnosti jako zapšklý konzervativec, dávající průchod svým předsudkům. Nahrál tím skvěle představitelům akademické obce, kteří se mohli tvářit liberálně, svobodomyslně a tolerantně. Jistě se našla část veřejnosti, která i tehdy s prezidentem Zemanem souhlasila, ale většinové veřejné mínění bylo proti němu.

 

            Miloš Zeman tuto chybu nezopakoval. Nepochybuji o tom, že si chtěl a chce vyřídit účty s rektory, ale musím přiznat, že to tentokrát udělal mnohem inteligentněji než minule. Neomylně si vybral tři figury, které se na seznam jmenovaných profesorů nikdy neměly dostat, bývalého politruka, agenta Státní bezpečnosti a známého hochštaplera s průměrnými akademickými výsledky, a vrátil rektorům ránu dřív, než se stačili vzpamatovat. Měli sice příležitost z celé věci potichu vycouvat, ale odmítli ji, čímž nahráli prezidentovi na smeč. Obhájci akademických svobod se vlastní zásluhou dostali do nezáviděníhodné pozice lidí, kteří proti mínění prezidenta obhajují osoby mravně snadno zpochybnitelné. Miloš Zeman tak nejen posílil legitimitu podpisu prezidenta pod profesorskými diplomy, ale díky bohorovnosti akademických senátů, které si svou nezávislost vykládají jako právo chovat se zcela svévolně, navíc udělal ze svých odpůrců v rektorských talárech smutné figury.

 

                        Doc. Jiří Fajt se nedávno neregulérně propracoval až do křesla ředitele Národní galerie v Praze. Nikdo nebral v úvahu řadu protestů proti jeho nelegitimnímu dosazení. Přitom veřejně protestovali členové výběrové komise tehdejší ministryně Aleny Hanákové, Uměleckohistorická společnost v českých zemích, odborová organizace Národní galerie v Praze a dokonce i čtyři bývalí generální ředitelé Národní galerie v Praze. Nikomu nevadilo, že po svých projektech zanechal doc. Jiří Fajt jenom za posledních několik let desítky milionů Kč dluhů. Ani skandál s pokusem nechat si sponzorovat plat Komerční bankou, který by kterémukoliv jinému státnímu úředníkovi spolehlivě zkrátil funkční období, doc. Jiřímu Fajtovi neublížil – přinejmenším v očích ministra Daniela Hermana. Proto se akademičtí funkcionáři odhodlali k obhajobě doc. Jiřího Fajta jako nejméně suspektního ze tří odmítnutých kandidátů profesury. Na místě rektorů bych byla obezřetnější. Jak znám škodolibost Miloše Zemana, vůbec bych se nedivila, kdyby v tomto případě padli do předem umně nastražené pastí.

  

Žádost o profesuru na úvěr

 

         Jak poukázal prof. Pavel Preiss ve svém otevřeném dopise rektorovi Univerzity Karlovy v Praze, (ZDE) má tato staroslavná instituce vnitřní předpis, Opatření rektora Univerzity Karlovy v Praze č. 28/2007, který obsahuje doporučená hlediska hodnocení řízení ke jmenování profesorem pro humanitní a umělecko-tvůrčí obory. Mezi požadavky, které tato interní norma univerzity na uchazeče o profesuru klade, patří například „souhrnná pedagogická činnost na vysoké škole výuce v trvání pěti let,“ přičemž „roční hodinové objemy výuky a předměty, které uchazeč vyučuje, budou posouzeny z hlediska, zda uchazeč učí svůj obor (specializaci) v plném rozsahu“. Uchazeč o profesuru má také povinnost být „školitelem doktorandů, z nichž nejméně jeden již absolvoval, za školitele je pokládán také konzultant, který se prokazatelně podílí na přípravě doktoranda po celou dobu studia“.

            Jak poukázal prof. Pavel Preiss, podle veřejně dostupných zdrojů doc. Jiří Fajt nemohl splnit podmínku souhrnné pedagogické činnosti v trvání pěti let ve smyslu citovaného předpisu. Objemy výuky u něj nebylo možné posoudit, protože nic nevyučuje. Jeho jedinou veřejně doložitelnou pedagogickou praxí v posledních letech jsou dva semestry semináře pro doktorandy. Co vykazuje jako pedagogickou praxi v zahraničí, sice není zřejmé, ale jak jsem sama zjistila už v minulosti, (ZDE) minimálně tři roky není veden na žádné německé univerzitě jako pedagog. U žádného absolvovaného doktoranda není veden jako školitel. Neznám však praxi ve výuce na vysokých školách, takže tuto parketu ponechám povolanějším.

            V laudatiu, které pro jistotu přikládám, (ZDE) aby se náhodou neztratilo ve spletitých zákrutech webu, je bez uvedení konkrétního titulu pochvalná zmínka o „monografiích a článcích“ doc. Jiřího Fajta. To je v pořádku, tak by to mělo být. Výše citovaný univerzitní předpis totiž praví, že „uchazeč o jmenovací řízení v humanitním oboru by měl být autorem alespoň jedné monografie.“ Tato formulace je provázená upřesňující podmínkou: „Pro žádný typ řízení nejsou do počtu relevantních studií započítávány popularizační publikace ani abstrakta, i když jsou publikována v kvalitních časopisech nebo sbornících.“ Z veřejně dostupných zdrojů však nelze vypátrat žádnou monografii doc. Jiřího Fajta, vyhovující definici citovaného předpisu, nebo charakteristice odborné knihy pro Rejstřík informací o výsledcích, populární RIV. Proto je škoda, že v laudatiu není žádná z jeho monografií zmíněna názvem a rokem vydání.

            Málem bych však zapomněla: čeho se doc. Jiřímu Fajtovi nedostává v oblasti publikovaných monografií, to si přece vynahrazuje mimořádnými úspěchy na poli monumentálních syntéz. Vždyť se v Německu slovy laudatia „zasloužil o realizaci řady mezinárodních vědecko-výzkumných projektů,“ z nichž výsledky své badatelské práce publikoval „šířeji pak v monumentální devítisvazkové rukověti dějin umění středovýchodní Evropy s názvem Handbuch zur Geschichte der Kunst in Ostmitteleuropa (Deutscher Kunstverlag München – Berlin).“ Kdo z českých badatelů se může něčím takovým pochlubit? Celá věc má ovšem jednu drobnou vadu na kráse. Zmínky o tomto velkolepém projektu používal doc. Jiří Fajt ke své prezentaci již mnohem dříve. Například podle údajů deníku Právo z 2. srpna 2013 je Jiří Fajt „od roku 2008 hlavním editorem devítisvazkového knižního projektu Handbuch zur Geschichte der Kunst in Ostmitteleuropa, který pod záštitou spolkového ministerstva vydává prestižní nakladatelství Deutscher Kunstverlag“.  První tři svazky této edice měly vyjít v roce 2012, další v roce 2013. Na jaře 2014 nebyl vydán žádný, na což jsem poukazovala například ZDE.

            Uplynul další rok. Máme květen 2015 a z této slavné edice stále ještě nevyšel ani první svazek. K jedné změně však přece od loňského roku došlo: doc. Jiří Fajt už na webových stránkách Deutscher Kunstverlag není uváděn jako hlavní editor a u avizovaného prvního svazku jeho roli převzali Christian Lübke a Matthias Hardt. Jaký má být jeho autorský podíl na tomto díle, které se pomalu ale jistě stává mýtickým, není zřejmé. Co je však šokující: v laudatiu, jímž byl doc. Jiří Fajt představen Vědecké radě Univerzity Karlovy v Praze, byl v roce 2014 jako jeden z jeho nejdůležitějších vědeckých úspěchů prezentován projekt, z něhož zatím nevyšel ani jeden svazek!

            Podobně se to má i s další částí laudatia. Vědecké radě bylo řečeno, že doc. Jiří Fajt „v nedávné době uskutečnil další neobyčejně přínosný výstavní projekt, jenž souhrnně představil dosud málo známé umění jagellonské doby ve střední Evropě (Europa Jagellonica 1386–1572, Kutná Hora – Warszawa – Potsdam 2012–13)“. Nechme nyní stranou ekonomický výsledek této slavné akce, k němuž se vrátím speciálním článkem. V rámci řízení před Vědeckou radou Univerzity Karlovy v Praze jde o jiný aspekt věci. Navzdory tomu, že se v závěrečném vyúčtování této výstavy objevila částka 3,26 mil. Kč za předtiskovou přípravu (nedělám si legraci!) a navzdory tomu, že její česká premiéra skončila 30. září 2012, dosud nevyšel její vědecký katalog. Přitom až vědecký katalog výstavy tohoto typu lze považovat za relevantní odborný výstup, zhodnocující výsledky bádání autorů a umožňující jejich další využití v akademickém provozu.

            Nejen v případě dosud neexistující „monumentální devítisvazkové rukověti dějin umění středovýchodní Evropy,“  ale také v případě odkazu na výstavu Europa Jagellonica bez relevantního publikačního výstupu byla patrně Vědecká rada Univerzity Karlovy v Praze v případě prezentace doc. Jiřího Fajta uvedena v omyl. Je vysoce pravděpodobné, že hned v několika nejdůležitějších ukazatelích nesplnil doc. Jiří Fajt doporučení, jimž by měl podle vnitřního předpisu Univerzity Karlovy v Praze uchazeč o profesuru vyhovět. Laudatio, které zveřejnila doc. Mirjam Friedová, navíc operuje s projekty, které buď dosud nemají vůbec žádný výstup, nebo u nich chybí standardní vědecký publikační výstup. Trochu se to podobá žádosti o udělení profesury na úvěr: dejte mi profesuru a já pak možná něco splním. Proč čekat, až ta či ona publikace vyjde, proč čekat, jestli se doc. Jiřímu Fajtovi podaří protlačit úskalím doktorského studia některého doktoranda až k zdárnému závěru? V zájmu úrovně českého vysokého školství jen doufám, že taková praxe při udělování profesur není běžná i v jiných případech.

Prezidentův potutelný smích

            Soupis výše uvedených skutečností sice vypadá vzhledem k všeobecnému mlčení české akademické obce jako objevný čin, ale byl by omyl si to myslet. Ve skutečnosti zveřejňuji jen to, co podle mých zkušeností většina odborníků v oboru dějin umění velmi dobře a velice dlouho ví, jenom o tom nahlas nemluví. Z toho důvodu velmi pochybuji, že by fakta, která shrnuji, nebyla na Pražském hradě známá. Nedivila bych se, kdyby Miloš Zeman předem kalkuloval se zuřivou reakcí akademické sféry a pečlivě se na ni připravil. Myslím si dokonce, že předvídal i soustředění pozornosti na případ doc. Jiřího Fajta, jehož nezřízená touha po penězích a titulech zůstává veřejným tajemstvím.

            Akademičtí funkcionáři projevili pramalou předvídavost, jestliže Miloši Zemanovi poskytli tak snadný cíl. Jeho pomsta bude nepochybně sladká. Co lepšího si mohl přát? Aniž by znali souvislosti, zavázali se rektor Univerzity Karlovy v Praze a děkanka její filozofické fakulty hájit akademické svobody proti jeho zlovůli. Skvěle tak prezidentovi nahráli, protože nyní může Miloš Zeman plným právem poukázat na to, že v tomto případě hájí akademická obec proti politické moci především svobodu lhát a podvádět. Nechtěla bych být v kůži Jeho Magnificence prof. MUDr. Tomáše Zimy, DrSc., MBA, až půjde zítra Miloši Zemanovi vysvětlovat, proč by měl tři odmítnuté kandidáty profesury těmi profesory přece jmenovat.

___________________________________________________________________________________