Doc. Jiří Fajt a Národní galerie v Praze: hříchy pátera Hermana
Jana Dědečková

    Budu se teď muset na nějakou dobu, i když doufám že nikoliv nadlouho, ze zdravotních důvodů odmlčet. Protože se Národní galerie v Praze v posledních letech stala jedním z ústředních bodů mého zájmu, vede mě tato okolnost k dílčí bilanci. Nebudu se tedy dnes věnovat obvyklému usvědčování doc. Jiřího Fajta, zvůlí ministryně Aleny Hanákové a jejího neblahého nástupce Daniela Hermana generálního ředitele této instituce, z drobných nepravostí. To je sice často zábavné, občas účinné a vždy důležité pro budoucí posouzení jeho skutků, ale vzhledem k nárokům na detailní dokumentaci a argumentaci to vede k zabíhání do podrobností, zastírajících podstatu věci. Tragédie Národní galerie v Praze je bohužel mnohem hlubší a závažnější než drobné pikantérie v podobě úmyslně odstraněného technického zabezpečení výstavních prostor.

    Někteří představitelé českého veřejného života si dnes zoufají nad tím, že víc než polovinu Poslanecké sněmovny tvoří po posledních parlamentních volbách představitelé stran, pro něž demokratické tradice nic neznamenají. Tito komentátoři lamentují, že mezi poslanci jsou početně zastoupeni lidé, kteří vyjadřují názory nepřijatelné v civilizovaném světě. Naříkající kazatelé demokratických pořádků a lidských práv – a odstupující ministr kultury Daniel Herman, kterému se ani z prvního místa na kandidátce jeho politické strany nepodařilo obhájit poslanecký mandát, k nim patří – by se však měli zamyslet nad tím, jak je možné, že právě z jejich vůle stojí například v čele jedné z rozhodujících kulturních institucí v zemi déle než tři roky člověk, který si zákonný rámec jejího fungování vykládá ještě mnohem volněji než prezident Miloš Zeman ústavu České republiky.

    Skutečnost, že osoba podobného typu může po léta beztrestně řídit ústřední české státní muzeum umění, představuje varovný symptom čehosi velmi nebezpečného nejenom pro kulturní publikum, ale pro celý veřejný sektor v České republice. Daniel Herman je jedním z těch, který za fatální destrukci hodnot ve veřejném životě České republiky nesou přímou odpovědnost. Prokázal to opakovaně svým vztahem ke kulturnímu dědictví, k památkové péči nebo k Národní galerii v Praze. Vykupoval se okázalými a neúčelnými politickými gesty tam, kde měl pečovat o svůj rezort, hájit jeho zájmy a starat se o jeho řádný chod. Důsledky pocítil. Nelze po létat kázat vodu a pít víno a současně si myslet, že se důsledky nikde neprojeví.

Obrazárna jakožto statek svěřenský


    Sám doc. Jiří Fajt je jako osoba ve skutečnosti naprosto nezajímavý. Shodou okolností téměř na den přesně před třemi lety, totiž 12. prosince 2014, jsem o něm v souvislosti s původní koncepcí rozvoje Národní galerie v Praze, kterou dokonce i ministr Daniel Herman pro její naprostý diletantismus musel odmítnout, napsala cosi, na čem dnes nemusím změnit ani čárku: „Vystupuje před námi plastický obraz směšného parvenu, který se zákulisními intrikami po mnohaletém úsilí vydrápal do pozice, na kterou rozhledem, kreativitou ani zkušeností nestačí. Prošel letmo kolem několika opravdu velkých světových institucí, ale do jejich vnitřních mechanismů ve skutečnosti nikdy nenahlédl. Mechanicky z nich okopíroval některé vnější znaky, aniž by si uvědomil, že to, co z povahy věci působí v Londýně, Paříži či Berlíně přirozeně, bude v Praze nesmyslnou nabubřelostí, zcela nepřiměřenou objektivně nahlíženému mezinárodnímu významu instituce, jakou je Národní galerie. Z mnoha detailů jeho koncepce, které jsou v podstatě shodné s podobně formulovanými záměry, s nimiž šel do výběrového řízení v roce 2010, je zřetelně patrné, že Jiří Fajt dlouhá léta nesmírně touží po společenském uznání, jehož se mu žalostně nedostává. Rád by si tedy toto uznání - pokud možno aspoň ve středoevropském měřítku - koupil, ale bohužel to chce udělat za peníze nás všech, daňových poplatníků.“ (ZDE)






    Koncepci rozvoje Národní galerie v Praze dotáhl na jaře 2015 do stavu slučitelného se základními právními předpisy doc. Filip Suchomel, který nejprve aktivně pomáhal doc. Jiřímu Fajtovi do křesla generálního ředitele Národní galerie v Praze. Doc. Suchomel se potom nakrátko ujal podílu na řízení této instituce, aby posléze po anglicku zmizel, když pochopil, k jakým koncům Fajtovo jednání směřuje.

    Po vyhazovu původních ředitelů nejvýznamnějších sbírek na podzim 2014 nezůstal ve vedení Národní galerie v Praze nikdo, kdo by alespoň tušil něco o podstatě instituce, kterou řídí. Dobrým příkladem může být vlivný muž a „hlavní kurátor“ této instituce (tuto funkci Statut Národní galerie v Praze nepředpokládá, neboť je založen na představě odborné správy sbírek) Adam Budak. (ZDE) Pan Budak, Polák s profesní zkušeností z Rakouska a Spojených států, českému umění a české kultuře obecně, stejně jako dějinám instituce, na jejímž řízení se podílí, rozumí jako koza astronomii. To názorně doložil například směšnou výstavou k 220. výročí jejího založení nazvanou „Velkorysost, Umění obdarovat“ – viz třeba ZDE.

    Nic proti tomu, aby takový člověk působil v Národní galerii v Praze jako hostující kurátor nějakého konkrétního projektu, ale jestliže má odpovídat za programovou náplň centrální české státní kulturní instituce, pak je to víc než na pováženou. Bohužel, Národní galerie v Praze po třech letech řízení doc. Jiřího Fajta podle toho vypadá. Proto stojí za připomenutí, jak a proč vznikla a jak se vyvíjela, jakou roli v české kultuře plnila.

    „Úpadek umění v naší vlasti pohnul 5. února 1796 několik mužů, kteří v sobě spojují lásku k vlasti s láskou k umění, aby se ustavili pod jménem vlasteneckých přátel umění v soukromou společnost, jejímž nejpřednějším účelem má být znovuvyzdvižení umění a vkusu,“  pravila preambule prvních stanov této společnosti. Prostředkem, jehož chtěli svého cíle dosáhnout, pak bylo jako první „zřízení galerie, jímž by se zabránilo dalšímu ničení a vyvážení obrazů a jiných uměleckých děl, a poskytly též vzory pro nastávající umělce a milovníky umění.“

    Obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění fungovala dalších téměř jeden a čtvrt století jako zemská instituce, která proti centralizačním tendencím posilovala postavení Českého království jako svébytné části habsburské monarchie. Od roku 1844 se o ní již mluvilo jako o „národní galerii“. Tento termín razil jako první její mecenáš Josef Hoser, jehož odkaz dodnes tvoří základ Sbírky starého umění Národní galerie v Praze. Ten termín zněl ovšem v originále „die Nationalgallerie“, neboť se jednalo o instituci nikoliv nacionálně českou, ale zemskou. Její úlohou bylo mimo jiné podporovat jednotu a nedělitelnost země, dokumentovat a prezentovat její umělecké tradice a vytvářet základní předpoklad pro jejich kvalifikované zkoumání.

    Jedna věc mi v této souvislosti nebyla jasná. Ptala jsem se kdysi odborníků, jak je možné, že Obrazárna vydržela celých 140 let, až do konce roku 1936, jako soukromá instituce, která od 30. let 19. století nebyla postižena žádnou zásadní majetkovou újmou. Navíc ji podílníci mohli na počátku 30. let minulého století, ve chvíli, kdy se dostala do finančních potíží, prostě rozpustit a rozprodat s obrovským ziskem. Stát by z ní tehdy jistě něco koupil, ale z ekonomických důvodů by neměl šanci udržet ji jako celistvou sbírku.

    Členové Společnosti vlasteneckých přátel umění nic takového neudělali. Když nebyli schopni péči o její majetek sami náležitě zajistit, předali ji státu, jakkoliv na tom finančně významně prodělali. Společnost vlasteneckých přátel umění v letech 1933 až 1936 postupně předávala Československé republice svou Obrazárnu, mimo jiné také v důsledku velké hospodářské krize let 1929 až 1933. Nechala za sebou sice dluh 727 tis. Kč, ale jak vyplývá ze zprávy výboru kulturního a rozpočtového Poslanecké sněmovny z 23. dubna 1936, předala za to státu majetek s odhadní cenou minimálně 60 milionů Kč. (ZDE) Ve skutečnosti však byla i tehdejší tržní cena sbírek několikanásobně vyšší. Proč tuto zdánlivě nelogickou věc členové společnosti učinili?

    Dostala jsem jednoduché vysvětlení: všichni zakladatelé a původní donátoři a mecenáši chápali Obrazárnu automaticky jako něco, co právní řád označoval slovy „statek svěřenský“, latinsky fidei commissum, zkráceně fideikomis. Toto strašidelné sousloví v podstatě říká, že dědicové nemohou se svěřeným majetkem naložit, jak se jim zlíbí, ale že jsou povinni uchovat jej pro budoucí generace. Fideikomis je nevynutitelný. Je to závazek závislý pouze na svědomí (fidei) dědiců. Je to však závazek posvátný a nikdo z dědiců či nástupců by se mu neměl zpronevěřit. Republiky obecně fideikomisu nikdy nefandily; v Československu byl fideikomis po právní stránce zrušen zákonem č. 179/1924 Sbírky zákonů a nařízení. Jednalo se ovšem o zrušení pouze formální, protože ti, kdo statky svěřenské užívali, většinou postupovali tak, aby svým závazkům dostáli.

    Všichni ředitelé Národní galerie v Praze bez výjimky, a to včetně těch, kteří někdejší Obrazárnu řídili pod různými jmény na sklonku první Československé republiky (Státní sbírka starého umění) nebo za nacistické okupace (Českomoravská zemská galerie), stejně jako později, v letech 1945 až 2014, se k ní jako ke statku svěřenskému chovali, aniž by o tom vůbec uvažovali. Byl to samozřejmý imperativ výkonu jejich funkce. Dbali podle momentálních možností na její rozvoj. Usilovali o to, aby i při omezeních daných dobou prezentovala vývoj umění v Čechách a na Moravě v evropském kontextu. Díky nim a navzdory všem režimům za všech okolností po celou dobu své existence plnila společenskou roli, kterou jí přiřkli její zakladatelé, a postupně ji prodlužovala směrem k dnešku.

Výprodej hluboko pod cenou

    Doc. Jiří Fajt je prvním ředitelem Národní galerie v Praze (ať už se jmenovala v minulosti jakkoliv) za uplynulých 220 let, který porušil veškerá psaná i nepsaná pravidla. Absolutně se vykašlal na kvalifikovanou správu Národní galerie v Praze, na péči o její sbírkový fond a na kultivaci jejích stálých expozic. Zcela pominul její edukační funkci a roli instituce podporující a rozvíjející národní kulturní identitu. Ve snaze koupit si nikoliv v Čechách, ale především v německojazyčném světě reputaci, na kterou nedosáhl svým odborným dílem, začal doc. Jiří Fajt Národní galerii v Praze dlouhodobě a cílevědomě zneužívat ke svým osobním záměrům. Bohužel tak činí neuvěřitelně devalvujícím způsobem, jímž se nechtě stává směšnou a trapnou figurou. Nepočíná si tak poprvé poprvé.

    Daniel Herman nemá výmluvu. Před osobními vlastnostmi a před neschopností doc. Jiřího Fajta řádně vykonávat funkci generálního ředitele Národní galerie v Praze ho otevřeným dopisem varovali předtím, než dotyčného bez jakékoliv legitimity uvedl do funkce, čtyři bývalí ředitelé této instituce, dr. Ladislav Kesner starší, prof. Milan Knížák, prof. Lubomír Slavíček a dr. Dagmar Šefčíková. Poslední jmenovaná navíc následky předchozího účinkování doc. Jiřího Fajta ve vedení Národní galerie v Praze v roce 1998 napravovala. (ZDE) V kterékoliv civilizované zemi na světě by ministrovi kultury stačil takovýto akt, v té době navíc podpořený řadou jiných hlasů z řad odborné veřejnosti, aby dotyčného do funkce neuvedl. Bylo totiž evidentní, že osobní vlastnosti uchazeče jsou neslučitelné s požadavky na kvalifikované vedení centrální kulturní instituce, spravující státní majetek obtížně vyčíslitelné ceny.

     V posledním roce bylo jméno doc. Jiřího Fajta jako kurátora spojeno se dvěma velkými výstavami současného umění: dosud trvající prezentací nafukovacích gumových hraček čínského  marketingového mága a berlínského rezidenta Aj Wej-weje „Zákon cesty“ a retrospektivou finančně nesmírně úspěšného německého malíře Gerharda Richtera. V obou případech se jistě doc. Jiří Fajt domníval, že vůči svým hostům vystupuje jako významný kurátor a ředitel velké evropské galerie – a v obou případech naopak zřetelně ukázal, že se nikdy nezbaví mentality hotelového posluhy, žadonícího o spropitné za své služby. Úlohou kurátora a ještě ve větší míře ředitele veřejné instituce je totiž takové projekty získat a realizovat za výhodných podmínek a jednat jako důstojný partner, nikoliv poddat se bez odmluv i těm nejhloupějším nápadům svých protějšků.

    Nedivím se, že si oba pánové doc. Jiřího Fajta pochvalovali a pochvalují. Žádný svéprávný a odpovědný ředitel muzea umění by jim totiž nedovolil devastaci nákladného technického vybavení, které činilo bývalou tovární halu plnohodnotným galerijním prostorem, jenom proto, aby mělo pět tun gumy na deset měsíců přímé denní osvětlení. (ZDE) Žádný příčetný muzejník, navíc původně specialista na středověké umění, by potom nedovolil kvůli čtyřměsíční výstavě sebeslavnějšího tvůrce barbarským způsobem rozvrtat zeď z konce 13. století v kostele sv. Salvátora, kde byl mimo jiné pohřben český král Václav I. či sv. Anežka Česká. (ZDE) To už není vstřícnost kurátora vůči tvůrčím záměrům, to je lokajství nejhrubšího zrna. Neštěstí Národní galerie v Praze tím však, zdá se, ještě nekončí.

Paláce na Hradčanech ve stínech zítřka

    V únoru letošního roku se ve vídeňské Die Presse pochlubila paní Francesca Habsburg, že minimálně na pět let přestěhuje svou sbírku z Vídně do Prahy. (ZDE) O podpisu memoranda informovala i Národní galerie v Praze tiskovou zprávou, která má jeden půvabný detail: zatímco Die Presse píše prostě o Francesce Habsburg, Národní galerie v Praze zná kupodivu Francescu von Habsburg. (ZDE) Což o to, dáma je to jistě úctyhodná a sbírka nadace Thyssen-Bornemisza Art Contemporary podle odborníků za vidění stojí – sama to posoudit neumím, ale specialistům na rozdíl od doc. Jiřího Fajta věřím. Celá věc má ovšem jeden zásadní háček. Tisková zpráva Národní galerie v Praze svědčí o tom, že někomu v jejím vedení přeskočilo:

    „Spolupráce s TBA21 je dalším článkem podporujícím změny, které vedou Národní galerii k jejímu postupnému oživování. Kromě fascinující sbírky, kterou budou mít návštěvníci možnost v Salmovském paláci spatřit, je obrovskou příležitostí pro akvizici děl těch nejvýznamnějších, ale také nastupujících, současných umělců,“ uvádí Jiří Fajt.
    Ministr kultury Daniel Herman ke spolupráci uvedl: „Na plánovanou spolupráci Národní galerie a TBA21 jsem velice pyšný. Spolupráce zemí i národů je obzvlášť v dnešní době velice důležitá. Kultura dokáže lidi sbližovat a já jsem přesvědčen, že právě tento projekt toho bude důkazem.“

     Podíváme-li se na věc blíže, zjistíme skutečnosti, které nadšení pana ministra uvádějí na pravou míru. Francesca Habsburg se už několik let, nejméně od roku 2015, pokoušela vymámit na vídeňské radnici lepší podmínky pro svou sbírku pohrůžkami, že ji jinak přenese do Curychu nebo do Benátek. Ve Vídni se prý cítila „izolovaná“. Po nedobrovolném odchodu paní Agnes Husslein-Arco z pozice ředitelky Musea Belvedere, po němž paní Francesce Habsburg nebyla prodloužena smlouva na nájem bývalého ateliéru Gustina Ambrosiho ve vídeňské Augarten, se tato úctyhodná dáma možná cítila ještě izolovanější. Neuvěřitelná nabídka z Prahy tedy zřejmě přišla v pravý čas. Problém mimo jiné spočívá v tom, zda je takové řešení ve shodě například s příslušnými ustanoveními zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky, jinak řečeného „zákon o majetku státu“.

    TBA21 je sbírka současného umění, která nemá prakticky žádnou souvislost s českým prostředím. Instalovat ji na pět let do Salmovského paláce, budovy na nejčestnějším místě Hradčanského náměstí, je z hlediska Národní galerie v Praze naprostá absurdita. Připomínám, že tento palác získala Národní galerie po roce 2002 původně jako prostor pro instalaci gotického umění, které bylo bezprostředně ohroženo zaplavením kláštera sv. Anežky České. Bylo to nouzové řešení a budova postavená počátkem 19. století se ukázala být pro tento účel nevhodná. Šťastnou shodou okolností v ní však nalezla sídlo expozice Umění 19. století od klasicismu k romantismu, tedy stálá expozice, která plně korespondovala s charakterem budovy a představovala epochu, z níž pramení celé české moderní malířství.

    Mimochodem, druhým stěžejním bodem činnosti Společnosti vlasteneckých přátel umění bylo založení Akademie výtvarných umění v Praze, k němuž došlo v září 1799. (ZDE) Moderní stálá expozice, necelé tři roky stará, kterou na počátku října letošního roku nechal doc. Jiří Fajt zlikvidovat, mapovala klíčové období vývoje českého moderního umění, spojené se vznikem a rozvojem této akademie. Adekvátní náhrada je v nedohlednu. Doc. Jiří Fajt se přece nebude zajímat o dílo nějakého Františka Xavera Tkadlíka, prvního českého ředitele Akademie výtvarných umění v Praze, nebo o nějakou rodinu Mánesů, natož aby jejich tvorbě ponechal tak nádherné a lukrativní místo. Má přece skvělé mezinárodní konexe, takže do Prahy přivede Francescu von Habsburg, a české umění 19. století ať vezme třeba čert. Co na tom, že se výtvory z TBA21 hodí do klasicistního paláce z let 1800 až 1811 jako pěst na oko, co na tom, že Hradčanské náměstí pro své oživení výstavu podobného typu opravdu nepotřebuje?



    Vystavit sbírku typu TBA21 v rámci Národní galerie v Praze samozřejmě má smysl, ovšem v rámci promyšlené výstavní dramaturgie, na tři nebo čtyři měsíce a v odpovídajícím prostoru, třeba ve Velké dvoraně Veletržního paláce. Národní galerie v Praze však není institucí založenou k tomu, aby dlouhodobě poskytovala soukromé sbírce, která s jejími fondy ani posláním žádným způsobem přímo nesouvisí, výstavní prostory, ale také technické a administrativní zázemí na úkor svých vlastních sbírek. Přitom nejde o žádnou maličkost: jedná se o zábor velmi rozsáhlých prostor na nejčestnějším a také nejdražším místě, jaké si lze v Praze představit, a to podle rakouského tisku na dobu minimálně pěti let.

    Bylo by logické, kdyby zájem o dlouhodobé vystavení této sbírky mělo hlavní město Praha. Sbírka nadace Thyssen-Bornemisza Art Contemporary by svým charakterem jistě mohla skvěle posloužit k oživení některého velkorysého developerského projektu, třeba takového komplexu Smíchov City, jehož zakladatel Luděk Sekyra je znám svým kladným vztahem k umění, zejména k Pablu Picassovi. (ZDE) Výstava sbírky TBA21 by mohla podobnému záměru posloužit podobně jako Guggenheimovo muzeum španělskému Bilbau. To by mohl být zajímavý a užitečný záměr. K tom však nutno podotknout, že instalovat Guggenheimovo muzeum třeba v El Escorialu Španěly opravdu nenapadlo. Na instalaci sbírky TBA21 na Hradčanech jistě může skvěle vydělat paní Francesca Habsburg, ale těžko už beztak turistickým ruchem přetížené Hradčanské náměstí nebo Národní galerie v Praze. Navíc podle informací, které jsem získala, nemá zřejmě jít zdaleka jen o Salmovský palác.
   
    Projekt se údajně týká i dalších budov na Hradčanském náměstí, zejména restaurátorského ateliéru, depozitářů a dalšího zázemí Sbírky starého umění. Takový postup neodpovídá ani poslání, ani zákonnému rámci činnosti Národní galerie v Praze. Neodpovídá však ani významu sbírky TBA21, aniž bych jej chtěla sebeméně podceňovat. V Národní galerii v Praze se kromě toho hovoří také o významných stavebních zásazích do Schwarzenberského paláce včetně zastřešení tamní terasy či  proražení zdi ze 16. století. Tyto nápady budou vyžadovat opravdu nadstandardní vztahy doc. Jiřího Fajta s památkáři, protože pokud vím, pohlížejí na podobné úpravy obvykle velmi nelibě i u domů nesrovnatelně menší historické hodnoty, než jakou představuje Schwarzenberský palác.

    Třešničku na dortu pak dotvářejí zvěsti, že jako součást protislužby za zapůjčení sbírky TBA21 poskytne Národní galerie v Praze paní Francesce Habsburg služební byt ve Schwarzenberském paláci na Hradčanech,  a to na dobu pěti let. Jedná se podle mých informací o prostory, které normálně slouží zahraničním kurátorům, doprovázejícím zapůjčená díla do Prahy. Při prohlídce těchto prostor se prý paní Francesce nelíbilo, že jsou vybaveny nábytkem Ikea, a nabídla se, že tyto prostory adaptuje, aby je mohla využívat v souladu se svým společenským postavením. Za to, že tyto prostory bude po pět let využívat, je prý vybaví svým nábytkem, který tam potom ponechá jako úhradu. No řekněte: není to úžasně velkorysé?

    Vroucně doufám, že všechny tyto zvěsti o nebetyčném amatérismu doc. Jiřího Fajta a jeho nohsledů jsou jen chodbové klevety. Kdyby to nedej Bože měla být pravda, pak by dokonce i slova jako „lokajství“ či „mentalita hotelového posluhy“ byla slabá – pro něco podobného snad čeština ani nemá výraz. Nevím, zda je příslušná smlouva se všemi dodatky již uzavřena či nikoliv, ale v každém případě doporučuji jakékoliv smluvní vztahy mezi Národní galerií v Praze a nadací Thyssen-Bornemisza Art Contemporary zastoupenou paní Francescou Habsburg bedlivé pozornosti Ministerstva kultury a dalších kontrolních orgánů. Tenhle šprým by totiž nejen Národní galerii v Praze, ale celou Českou republiku mohl vyjít hodně draho.

    Okázalá lhostejnost lidí typu Daniela Hermana k tradicím, k poslání institucí svěřených jejich péči, jinými slovy: jejich snobismus, hloupost, nevzdělanost a ostentativní pohrdání názory odborníků, vedly v uplynulých letech k zásadní devalvaci konzervativních hodnot ve veřejném životě. Jestliže ministr kultury dovolí řadu let dehonestovat a znehodnocovat jednu z nejdůležitějších národních kulturních institucí v zemi, pak se nemůže divit, když eroze hodnot vede až k tomu, že se tradiční politické strany málem nedostaly do parlamentu a on sám o parlamentní křeslo po zásluze přišel. Stěžovat si však může jenom sám na sebe.

odposlechnuto z kuloárů

odposlechnuto z kuloárů :
Biskup Václav Malý: Bohužel musím říci, že naivita, nezodpovědnost a duševní lenost části našich spoluobčanů jsou zarážející. Pokud budeme pokračovat po této cestě, po které kráčejí především lidé z venkova a lidé méně vzdělaní, může být naše demokracie ohrožena.
V roce 2013 rychle zapadl výrok Pavla Landovského o Havlovi: „On o sobě tvrdil, že je kurevník, a chodil tam, kam já, protože tam byly vždycky děvky. Ježíš, těch bylo…“ Havel odešel ze sexuálně uvolněného prostředí na věčnost dřív, než ho mohla dostihnout kampaň #MeToo. To by se teď viklaly ideály…
Z Ruska nikdy nic dobrého nepřišlo, lamentuje nad aktuálním vývojem profesor Pirk. „Muset chodit na schůze, stát frontu na banány – to byl život v područí Moskvy. Ale možná že se demokracie už přežila a že je nejvyšší čas, aby opět nastoupily diktatury, abychom se ubránili jiným diktaturám. To je možné.“¨
Jeden z europoslanců za stranu Marine Le Penové se na nedávném zasedání výboru pro sociální otázky otevřeně zeptal: „Proč si vlastně, milí kolegové ze střední a východní Evropy, myslíte, že má někdo zájem, abyste vyspělostí své ekonomiky a svou životní úrovní dohnali Západ?“ Na tuto jednoduchou otázku nedokázal nikdo odpovědět.
V ČR dávno platí, proč platit advokáta, když lze koupit rovnou soudce. A bude hůř....
Jana Zwyrtek Hamplová: Není legrační, že některé neziskovky jsou těžké ziskovky?
Brno : *Před lety primátor a spol. koupili od města dotčené pozemky za 1 Kč/m2, pak začali prosazovat přesun hlavního nádraží, udělali zmanipulované referendum, pak městu prodali pozemky zpět za 1000 Kč/m2. Od té doby se o přesunu zbytečně diskutuje, obyčejní lidé, co denně dojíždí, si přesun nepřejí....
Vzpomeňme jen jak fandil protisrbskému boji Petr Pithart: „Tuto armádu je třeba ničit a zničit, protože za poslední dekádu přepadla již tři sousední státy: Slovinsko, Chorvatsko a Bosnu. Zůstala po ní zničená města, desetitisíce mrtvých. Je to armáda agresivní navenek, teroristická dovnitř, hromadně popravující muže, hromadně znásilňující ženy a zapalující celé vesnice.“ Tak perlil právní věty učitel Právnické fakulty UK.
Pokud výsledky demokratických voleb ohrožují demokracii? Zrušení voleb tedy demokracii nutně posílí!
Evropa potřebuje migranty zhruba stejně jako pana Junckera. Pan Juncker se měl jet podívat do Libye před tím, než ji Evropa začala bombardovat. Za to by mělo hodně známých jmen v Evropě skončit v kriminále, a ne trousit moudra. Státy EU a NATO zlikvidovaly Irák, Afghánistán, Libyi, Sýrii. Státy, které tyto země zlikvidovaly, mají morální povinnost uvést je do původního stavu a nezatěžovat zbytek Evropanů, uvedl poslanec SPD Lubomír Volný. Junckera zařadil mezi licencované kretény.
Náhle jsem se ocitl ve světě, kde o výsledcích voleb i v té nejmocnější zemi světa nerozhodují voliči, ale ruští hackeři a trollové šířící dezinformace tak rafinovaně, že jim to nejde dokázat. Nesvéprávní lidé podvědomě naslouchají našeptávání ďábla, který nesídlí v pekle, ale v Kremlu a klidně zvolili jeho chráněnce jménem Donald Trump místo andělské Hillary.
Ukrajina nebude zápasit s tím, jestli bude prozápadní, nebo provýchodní. Ona bude zápasit s tím, jestli vůbec bude, řekl velvyslanec v USA Kmoníček.
Rusko má mohutný jaderný potenciál, schopný bez větších problémů vytvořit Mexicko-Kanadský průplav. To je jediný důvod, proč doteď vůči Rusku Američani nezaútočili. Kdyby Rusko nemělo jaderné zbraně, očekával by ho stejný osud jako Libyi, Irák, Sýrii či Jugoslávii.
Americký prezident Donald Trump v projevu před svými stoupenci ve Floridě prohlásil: „Jsme národ, který vybudoval Panamský průplav, vyhrál dvě světové války, poslal člověka na Měsíc a srazil komunismus na kolena“.......trochu popleta, že ??
Fakta - Pod vedením komunistických stran žije na Zemi pořád podstatně víc lidí než v takzvaných vyspělých západních demokraciích......
Amazonský prales produkuje tolik metanu jako všechny oceány dohromady. Předpokládám, že podobné nepříjemnosti vyřeší zákonodárci tak, že rozhodnou, ve kterých případech se jedná o metan hodný, přírodní, který k oteplení nepřispívá a na druhou stranu metan zlý, pocházející z lidské činnosti, který planetu ohřívá a jehož producenty je třeba sankcionovat.
Belgičané vypijí 12,6 litrů čistého lihu ročně na osobu. Druhé místo obsadila Francie (11,5 litrů čistého lihu ročně), třetí – Německo (11,03 litru) a Polsko (10,71 litru). Rusko v tomto žebříčku obsadilo sedmé místo se spotřebou kolem 10,12 litrů čistého lihu ročně.
Bolševický režim především vytvořil odolný stát, který zachránil Evropu před německým nacismem. Demokratické západní režimy byly Hitlerem rozprášeny za pár dní jako pytel blech. Tento přínos ruské revoluce bude připomínán i za tisíc let. Je zajímavé, že údajný historik Břéťa Rychlík tuto zřejmou věc vůbec nezmínil. Pokud jde o údajný masový teror, tak ten je zlomkem teroru praktikovaným Zápaďany v koloniích, o dvou světových válkách jimi vyvolaných nemluvě.

Zkuste Rudá troubo započítat

Zkuste Rudá troubo započítat do spotřeby alkoholu také samohonku v Rusku. Hned by se Rusko i v této disciplině stalo světovou jedničkou. Ve státem řízeném dopingu, v notorických alkoholicích, v politických vraždách atd.,atd.

Co samohonka v Polsku,

Co samohonka v Polsku, třtinová a kukuřičná v U.S.A., neevidované víno pro "vlastní spotřebu" ve Francii, šnaps, kupovaný v Česku Teutony, ...?

Jsem pro zásadní ohrožení

Jsem pro zásadní ohrožení demokracie a její likvidaci.

Je zcela mylným nástrojem správy věcí veřejných a vede k totalitě zločinných většin, dokonce složených ze zločinných menšin. Jejich vůle je vždy vadná, nemůže nebýt. Nebere do úvahy jediné právo pravé, právo soukromé, které vede životem jednotlivce a brání je jejich právní doménou svobody a také jim zabraňuje ve špatném chování k ostatním... Dzp.

Z tohoto hlediska - je

Z tohoto hlediska - je efektivnějším ohrůžcem a likvidátorem demokracie, pro naše cíle (demarchie) výhodnějším Američan, nebo Rus?

Američan je civilizovanější,

Američan je civilizovanější, ale zdá se, že už skoro blbější, než Rus. Mám na mysli běžné Američany, doslova zalité neomarximem, tedy dobroserstvím všech druhů.

Dnes ráno jsem viděl pod ksichtem jednoho takového vola nápis odborník na štěstí. Myslel jsem, že se zblázním... Dzp.

29. prosince 1890

29. prosince 1890 zmasakrovala americká armáda v Jižní Dakotě na místě zvaném Wounded Knee (Poraněné koleno) na tři sta příslušníků indiánského kmene Lakota-Siouxů – mužů, žen a dětí. Jednalo se o závěrečný akt brutálního státního terorismu na posledních svobodně žijících původních obyvatelích USA; krvavou tečku v celé řadě masakrů, kterým předcházelo systematické porušování smluv, devastace životního prostoru a zdecimování celých kmenů zavlečenými nemocemi „bílé civilizace“.

Aktivujte proti Polsku článek

Aktivujte proti Polsku článek 7 ...a zbavte jej hlasovacího práva v EU, vykřikl šéf evropské komise Juncker .....(sic).
Vypusťte Krakena, zvolal zase onehdá Neptun ......a jak to dopadlo víme ....n-tsssss

To je dobré, s tím jsem

To je dobré, s tím jsem spokojen. Teď ještě nám a bude od nich klid, od zločinců.

Proč je EU socialistickým zločinem, zejména rudočerných socialistů ?

Jak známo, vývoj lidského světa je tažen civilizací jednotlivců obchodem, tedy jejich vyšším a vyšším osamostatňováním. Takoví lidé jsou pak už dlouhá tisíciletí tahouny dalšího jeho vybavování technickými prostředky, neboť svojí nekoordinovanou aktivitou vygenerovali neosobně a nezáměrně spontánní řád lidské interakce a lidského světa, který je svými evolučně vyvinutými pravidly řídí a nutí k efektivním a produktivním druhům jednání.

A přinutil je založit evoluční cestou a bez lidského záměru vlastní správní jednotky, národní státy.

Pomiňme tu eskapádu historických událostí, které vedly k dnešku a podívejme se na to, co je. Co vniklo a co dál vzniká. Jen za poslední 3 dekády vznikly desítky nových národních států a nikdo se jich, tedy každý toho svého, nechce vzdát. Jak to ? Vždyť EU je přece prý jakousi novou lepší formu lidského světa. Tak proč ne ?

Jednoduše proto, že to není mírovými cestami možné. Historickými vazbami a vzájemnou všemožnou sounáležitostí osazené skupiny lidí, kteří si říkají národ, dokonce až paradoxně na tom trvají i v USA, kde je national skoro všechno, totiž se této vlastnosti ani vzdát nemohu. Je vrostena v jejich historii a v jejich myslích, tedy v systému tzv. pravidel jejich
správného chování. Proto není znám případ, kdy by se někdo dobrovolně vzdal své národní identity.

Národy a jejich národní státy, není zatím dáno, že co národní stát to jeden národ, se staly jedinými možnými správci zemského povrchu, a každý vidí, že skoro o každý metr svého území jsou ochotny bojovat. Ale co je nejpodstatnější pro existenci lidského světa, že se staly největšími prvky jeho spontánního řádu, který je samotnou podstatou jakékoliv možnosti, aby lidský svět vůbec existoval. Přičemž vzájemné vazby prvků spontánního řádu jsou výsostně omezující, tedy negativní, tedy zákazové. On jediný umožňuje lidem a jejich organizacím, včetně národních států, sledovat nekonečné množství účelů a cílů svých jednání tak, aby při tom nenarážely do ostatních a zejména jejich záměrů, tedy lidí se stejným neosobním sebezáchovným úkolem přežití.

Tato neobkročitelná podstata musí každého, kdo se o zorganizování lidského světa snaží příkazy, varovat. Nejde to, není to možné, musel by nejprve umět zrušit vesmír a naučit se ho sestavovat, tedy nekonečně složité řády, příkazem (tedy lidským rozumem, který je ovšem produktem vývoje, takže to není možné už z tohoto důvodu), ne omezeními. To je každému, aspoň trochu málo zorientovanému člověku jasné.

EU je tedy silou anticivilizační a může existovat jen na základě 3 předpokladů.

1.Všichni lidští obyvatelé a všechny národy Evropy se prohlásí dobrovolně, podtruhuji dobrovolně, za Němce a vznikne německý superstát, který budě řízen klasickými metodami. Bude mít i svoji velkou armádu a policii.

2.Momentální vývoj bude pokračovat navzdory názorům Evropanů na EU a bude postavena silná eunijní policie a armáda k potlačování odporu a nesouhlasu. Takový stav známe ze Sovětského svazu a každý ví, jak to s ním dopadlo.

3. Evropská unie bude stát na stejném principu, na kterém stojí spontánní řád lidského světa v Evropě, tedy na negaivní velkosmlouvě mezi účastníky pro dosažení konsensu a grntování principu, já pán - ty pán.

3a. Žádná Evropská unie prostě nebude.

Vráťme se teď k názvu eseje a zdůvodněme ho. Kdo má všech pět pohromadě, všechno našel unitř. Kdo ne tomu nemá žádný smysl cokoliv dalšího povídat.

Snad až na termín rudočerní. Od roku 1931 je církev svatá přesvědčena o správnosti socialismu, neboť přijala do své doktríny tzv. sociální spravedlnost, takto socialismu právě středobod. Od té doby se sice všemožné druhy socialistů perou navzájem, ale táhnou ve skutečnosti za jeden organizační provaz. Nutí je k tomu uznání řídící autority, coby jediné
možné varianty uspořádání lidského světa a jedné možnosti, která lidstvo může přivést ke štěstí.

Hluboce, ale opravdu hluboce, se mýlí. V případě náboženských fanatiků je to dokonce pohrdání dílem božím. Kdyby to tak Bůh chtěl, udělal by to tak a možnost zorganizovat lidský svět by lidem poskytl. On to však neudělal... Dzp.

Fotbalista Rosický dnes končí

Fotbalista Rosický dnes končí kariéru na lavičce ( tlačila už ho zadelka) .....a přesune se na židli do kanceláře vedení Sparty ....(sic).
PS ...tak se to dělá ....a pak, že jenom slepice umí vysedět zlaté vejce, povídal soused.

Pane Petrofe. Tomáš Rosický -

Pane Petrofe. Tomáš Rosický - fotbalista, měl skvělou kariéru. Přečtěte si jeho vizitku na Novinkách a pak suďte. Za nároďák odehrál 105 utkání. Zranění se sportovcům nevyhýbají. Někteří mají větší štěstí.
Jsem rád, že se na sklonku kariéry vrátil zpátky do Sparty. Rovněž fanoušci Sparty si to přáli. Bohužel toho již moc nestihl.
Co se týká jeho výplaty, Vás to nestálo ani korunu. Platil ho majitel klubu. Měl jste hrát také fotbal a vydělávat velké peníze.

to já vím a nemyslel jsem to

to já vím a nemyslel jsem to nijak ironicky. Jeho kariéru jsem sledoval takřka od mala a s jeho tátou se znám.
Jenom už to měl odpískat mnohem dříve ( nehraje od roku 2009) ??!!
Psal jsem to tady již před 2 roky, kdy šel "na lavičku" do Sparty ,,,,k ničemu to nebylo!!

Jste moralista až příliš

Jste moralista až příliš velký... Dzp.

v Praze vyroste nová, vládní

v Praze vyroste nová, vládní čtvrť .....bude se jmenovat Babišov.
Nepojede tam metro, ani vlaky, ni tramvaje......vzdušný koridor bude uzavřen.
Nebude tam fungovat gravitace, ba žádné fyzikální zákony .....bude se tam vládnout !!!

soumrak českého biatlonu

soumrak českého biatlonu ???
Včerejší masák potvrdil to, co se ukazuje již od začátku letošních závodů.....není to jen Koukalová, je to celkový kolaps.
Muži se nekvalifikovali vůbec a ženy 23. Vítková a 30. Puskarčíková

Kdosi na facebooku napsal : ....buď se světový biatlon tolik zlepšil, nebo naši přestali brát
....(sic).
Novináři již mají také jasno : přestaňme si nalhávat, že 20. místo je úspěch ....(sic).

PS ...soused pak navrhuje rozpustit a makat .....muži do Kolbenky a ženy do textilky.

Soumrak nad český neúspěchem

Soumrak nad český neúspěchem v čemkoliv = záře/rudá/ nad Zmrdovem, my všestranně vzdělaní, zejména v matematice vynikající víme, že se jedná o nepřímou úměru.

časy jsou zlé Kamile

časy jsou zlé Kamile .....říkal Belmondo v jednom filmu ....a olympiáda v tom Pičingu se blíží. Ještě že ke Kimovi to budeme mít sotva 100 kilometrů .......n-tsssss

Kim by mohl zajet k sousedům

Kim by mohl zajet k sousedům na zahájení osobně.

aby si snad někdo nedělal pod

aby si snad někdo nedělal pod vánočním stromečkem, či na Silvestra, zbytečné iluze a nesplnitelná přání ....tak já mu to sdělím rovnou :
- vláda veksláka s dotacemi Andyho Koblihy dostane, díky komančům a SPD, hned napoprvé sněmovní důvěru.
- prezident Zeman bude opětovně a ke spokojenosti 60% národa zvolen.

Další otázky, jako zrušení Schengenu, či vystoupení z EU upřesním později, až po projednání v naší hospůdce .......n-tsssss

Třeba to tak dopadne. Dotace

Třeba to tak dopadne. Dotace si vekslák A.K. vymyslel? Jistě znáte: Hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere.

Děsivé. Paní Dědečková, přeji

Děsivé.

Paní Dědečková, přeji Vám brzké a důkladné uzdravení.

___________________________________________________________________________________