Doc. Jiří Fajt a Národní galerie v Praze: na gotiku s vrtačkou
Jana Dědečková

 

            Kdysi dávno, zhruba před sedmi lety, se čtenáři a dopisovatelé Virtually z řad historiků umění a kurátorů shodovali v jednom: doc. Jiří Fajt nemá prakticky žádný vztah k modernímu a současnému umění. Je to prý jednostranně orientovaný odborník na středověk, jehož autorský a badatelský záběr končí někde v první polovině 16. století. Chtěli dokonce, abych tento argument použila jako jeden z důvodů, proč by se neměl stát generálním ředitelem Národní galerie v Praze. Jak ukazuje praxe, šeredně se mýlili.

             V poslední době se doc. Jiří Fajt s výjimkou potřetí recyklovaného umění doby Karla IV. pustil zejména do výstav současného umění. Stal se kurátorem velkolepé výstavy politického aktivisty Aj Wej-weje ve Veletržním paláci, (ZDE) kvůli které neváhal znehodnotit před pěti lety nákladně rekonstruovaný galerijní prostor a znemožnit v něm následně výstavy děl, které vyžadují stabilní klima a regulovaný světelný režim – což platí o výstavách umění staršího než třicet let prakticky bez výjimky. Po Aj Wej-wejových gumových hračkách by ve Velké dvoraně Veletržního paláce mohlo být bez újmy pro exponáty instalováno snad jen lapidárium, ale už rozhodně ne například Slovanská epopej.

             Pokud však ve Veletržním paláci v souvislosti s Aj Wej-wejovou výstavou nechal doc. Jiří Fajt způsobit jen škodu na moderním zařízení, nahraditelném investicí za několik milionů Kč, pak jeho další výstava současného umění, odborně snáze obhajitelná retrospektiva Gerharda Richtera byla jiná káva. Oficiálně se konala od 26. dubna do 3. září 2017 v paláci Kinských na Staroměstském náměstí v Praze, ale její součástí byla i tzv. intervence díla Gerharda Richtera do kláštera sv. Anežky České v Praze. Pod tímto pojmem se v oblasti prezentace současného umění obvykle míní autorská instalace v historickém interiéru nebo uvedení díla současného umění do kontextu muzejní expozice starého umění. Všechny tyto intervence, jsou-li provedeny nejen v souladu se zákony, ale také se zásadami památkové péče, však mají jedno společné: v žádném případě nesmí zasáhnout do konstrukce historických objektů nebo vést k poškození starších uměleckých děl. 

Gerhard Richter a pražská památková péče 

            Když jsem kdysi dávno procházela areálem kláštera sv. Anežky České, podivila jsem se, že nádherný prostor tamních kostelů není využit pro expozici. Průvodkyně mi tehdy vysvětlila, že vystavovat zde jakákoliv umělecká díla lze jenom na panelech nebo ve vitrinách, neboť zdi kostelů pocházejí z konce 13. století a z důvodu jejich ochrany na ně nelze nic zavěšovat. Dodala, že kostel sv. Salvátora (Krista Spasitele), kde jsme právě stály, je vrcholným stavitelským dílem celého areálu. Představuje sakrální prostor, budovaný po vzoru pařížské Sainte-Chapelle jako místo uchovávání nejvýznamnějších relikvií království Českého. Mimo jiné je to i mauzoleum Přemyslovců (byl zde pohřben český král Václav I., stejně jako sama sv. Anežka Česká), vyzdobené sochařskými podobiznami českých panovníků a jejich manželek. 

            Nic z toho doc. Jiřímu Fajtovi, kdysi odborníkovi na středověké umění, nezabránilo v tom, aby zcela proti všem zásadám památkové ochrany nechal vesele vrtat do zdí jednoho z nejcennějších památkových souborů v Praze, mimo jiné od roku 1978 zapsané národní kulturní památky. Porušil tím pravidla důsledně dodržovaná přinejmenším od roku 1963, odkdy je klášter v držení Národní galerie v Praze, až do roku 2017. Díla Gerharda Richtera byla instalována právě v kostele sv. Salvátora, v rámci kláštera sv. Anežky České architektonicky nejcennější části celého areálu, a to přímo na stěny. Podle informací, které se ke mně donesly, tak doc. Jiří Fajt učinil kvůli osobnímu rozmaru Gerharda Richtera, který odmítl nechat instalovat své rozměrné obrazy na panely. Foto přikládám. 

             Jak mě ujistili lidé znalí věci, podobně rozměrné závěsné obrazy musí být upevněny na tři body, a to na speciální vruty (skoby se závitem) v hmoždinkách, zasahujících hluboko do zdi. Od dokončení rekonstrukce kláštera sv. Anežky České někdy na přelomu 70. a 80. let minulého století dosud nikdo podobně invazivní zásah do stěn tamních kostelů neprovedl. Co na to památkáři, kteří jindy schvalují každou zásuvku ve zdi ani ne sto let staré, pokud máte tu smůlu, že vlastníte kulturní památku, byť významem nesrovnatelnou s mauzoleem českých panovníků z konce 13. století? Nic.

            Zdrženlivý postoj památkářů k narušení národní kulturní památky, nota bene v držení státu, může mít docela prostou příčinu. Ředitelem  územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu Praha je zkušený památkář s velkou praxí v oblasti odborného dozoru Ing. arch. Ondřej Šefců. Podrobnosti ZDE. Shodou okolností pracuje jeho manželka, Ing. Radka Šefců, jako odborná pracovnice chemickotechnologické laboratoře Národní galerie v Praze, ZDE. Tatáž dáma je však současně fyzickou osobou podnikající, podle živnostenského zákona nezapsaná v obchodním rejstříku, se sídlem v obci Praha. Podniká od roku 1998 v oboru Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, a to konkrétně v oblasti Provádění chemických rozborů a stanovení technologických postupů, viz ZDE. 

            V případě paní  Ing. Radky Šefců jde na první pohled o zjevný střet zájmů. Jak jsem byla informována z několika zdrojů současně, doc. Jiří Fajt (a dodávám: stejně jako jeho předchůdci) takovou praxi u kurátorů sbírek zásadně – a správně – odmítá tolerovat. Podle muzejních pracovníků je podobný střet zájmů navíc v rozporu s ustanovením článku 8.13 Profesního etického kodexu ICOM pro muzea, který je, pokud vím, již od dob někdejšího generálního ředitele Ing. Vladimíra Rösela pro zaměstnance Národní galerie v Praze závazný. Paní  Ing. Radka Šefců má však zcela zjevně v tomto směru výjimku. Za těchto okolností není divu, že jindy přísní památkáři mohou přivřít oko nad malou uměleckou intervencí, spočívající v mnohonásobném navrtání zdí národní kulturní památky z 13. století. 

            Pak se ovšem za chvilku můžeme dočkat toho, že Národní galerie v Praze nechá bez odporu památkářů například zastřešit obě nádvoří paláce Kinských na Staroměstském náměstí v Praze a tím zásadně změnit charakter této budovy. Tento palác je sice od roku 1992 spolu s celým Staroměstským náměstím také národní kulturní památkou, ale co na tom? Orgány památkové péče přece nebudou diktovat Národní galerii v Praze, co bude nebo nebude dělat se svými objekty! Mimochodem, nápad se zastřešením nádvoří paláce Kinských není z mé hlavy, v Národní galerii v Praze se o něm skutečně hovoří. 

Komu připsat odpovědnost? 

             Je snadné říci, že doc. Jiřího Fajta přes varování Uměleckohistorické společnosti, předchozích generálních ředitelů Národní galerie v Praze a galerijních odborů jmenovala do funkce naprosto neschopná, odborně nekompetentní ministryně kultury Alena Hanáková, navíc ve dvojí demisi. Je snadné setřást část odpovědnosti tvrzením, že doc. Jiřího Fajta potvrdil a udržoval ve funkci odborně nekompetentní ministr kultury Daniel Herman, hrobař české památkové péče, který přehlížel veřejná svědectví o podivných okolnostech financování výstav Karel IV. – císař z Boží milosti“  (2006) a Europa Jagellonica (2012), stejně jako tu neblahou okolnost, že se doc. Jiří Fajt pokusil domoci profesury za pomoci nepravdivých údajů. Ale s otázkou odpovědnosti za současný stav Národní galerie v Praze to není tak jednoduché. 

            Značnou část viny na jejím dnešním zoufalém stavu mají novináři a představitelé odborné veřejnosti. Články Virtually, věnované Národní galerii v Praze, patří dlouhodobě k nejčtenějším. Vím, že jsou pravidelně čtené i v redakcích nejvýznamnějších českých zpravodajských serverů. Veškeré informace, s nimiž operuji, jsou vždy opřeny o důkladné rešerše a o dokumenty, které jsou buď veřejně dostupné, nebo je zveřejňuji. Jejich autenticitu si lze bez výjimky snadno ověřit. 

            Mohlo by se zdát, že jsou to samé zpravodajské bonbónky. Vždyť kolikrát se podaří přijít na stopu tak fantastické nehospodárnosti, když to nazveme slušně, jakou bylo podivuhodné financování výstavy Europa Jagellonica, jejíž katalog sice nikdy nevyšel, ale zato ve vyúčtování jejích nákladů najdeme položku 3,5 milionu Kč na „předtiskovou přípravu“? Kolik kurátorů dokázalo zanechat v Kanceláři prezidenta republiky za jedinou výstavu dluh 61 milionů Kč? Kolikrát se podaří doložit, že některý uchazeč o profesuru uvedl ve své žádosti prokazatelně nepravdivé údaje, čímž oklamal vědeckou radu příslušné univerzity, která se potom blamovala spoluúčastí na řadě prohraných soudních sporů? Kolikrát se podaří dokumentárně doložit, že ředitel příspěvkové organizace Ministerstva kultury obdržel v témže roce plat ve výši  1 068 000 Kč  a k němu mimořádné odměny ve výši dalších 1 040 000 Kč bůhví za co, což je v této sféře něco naprosto nevídaného? Kolikrát jsme se kromě Virtually dočetli například o otevřeném dopise nestora českých historiků umění prof. Pavla Preisse rektorovi Karlovy Univerzity ohledně profesorského řízení doc. Jiřího Fajta? 

             Představme si na okamžik, že by byl doc. Jiří Fajt, respektive kdokoli s podobnou doložitelnou profesní historií, spojován například s Andrejem Babišem nebo, nedej Bože, s prezidentem Milošem Zemanem. V tu chvíli by veškeré informace, které uvádím v předchozím odstavci, zaplnily titulní stránky novin a nezmizely by z nich, dokud by takový vřed lidské společnosti nebyl vypuzen z veřejného života. Ale doc. Jiří Fajt je „náš“, a tak se obě oči zamhouří, i když to někdy dá dost práce. Všichni všechno vědí, odborníci si uvědomují rozsah devastace (i když většinou nikoliv ekonomické důsledky) – a všichni mlčí, respektive pokud hovoří, pak podle zavedených českých zvyklostí jen po hospodách.  

            Jsou lidé, kteří se v soukromí od současného stavu Národní galerie v Praze distancují na co největší vzdálenost, ale přesto stále propůjčují svá jména k tomu, aby generální ředitel této instituce mohl předstírat, že se nic neděje a že nejvýznamnější české muzeum umění plní svou funkci tak, jak předpokládá speciální zákon a Statut Národní galerie v Praze. Figurují mezi nimi například individuální čeští a slovenští členové Vědecké rady Národní galerie v Praze (další zahraniční vynechávám, neboť většinou přijali své funkce v dobré víře a o vývoji v České republice mohou mít velmi zkreslené představy): 

·         prof. PhDr. Milena Bartlová, Ph.D., profesorka, Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze (na stránkách Národní galerie v Praze uvedena s nesprávným titulem, neboť správně je nikoliv Ph.D., ale CSc.);

·         Mgr. Dušan Buran, Ph.D., vedoucí kurátor, Slovenská národná galéria;

·         PhDr. Lenka Bydžovská, CSc., Akademie věd ČR, Ústav dějin umění;

·         PhDr. Zdeněk Felix, historik a teoretik umění, bývalý ředitel Deichtorhallen v Hamburku;

·         Prof. PhDr. Olga Lomová, CSc., vedoucí ÚDV, Univerzita Karlova v Praze;

·         doc. Mgr. Tomáš Pospiszyl, Ph.D., pedagog katedry teorie a dějin umění AVU v Praze;

·         prof. PhDr. et ing. Jan Royt, Ph.D., prorektor pro tvůrčí a ediční činnost Univerzity Karlovy v Praze;

·         Prof. PhDr. et PaedDr. Jindřich Vybíral, CSc., vedoucí Katedry teorie a dějin umění, Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze.

 

            Tak by mě zajímalo, zda se na jednání této rady v pondělí 27. listopadu 2017 její členové zeptali pana generálního ředitele na to, jestli by nechtěl Národní galerii v Praze poskytnout ze svých milionových příjmů alespoň drobný sponzorský dar. Hodil by se třeba na výrobu popisků k uměleckým dílům ve stálých expozicích, když si jednotliví ředitelé sbírek stěžují, že nemají za co je nechat vyrobit. Kolektivního člena této vědecké rady, Radu galerií České republiky, zastupuje její dlouholetý předseda, Mgr. Jiří Jůza, Ph.D. Napadá mne: zeptal se při té příležitosti Mgr. Jiří Jůza, Ph.D., jak to nadále bude se zápůjčkami děl ze sbírek Národní galerie v Praze na výstavní projekty regionálních galerií, které tvoří většinu členů jeho sdružení? A což takhle ve Vědecké radě Národní galerie v Praze zastoupení kurátoři velkých výstav moderního umění? Tázali se například na to, proč Národní galerie v Praze nyní nemá funkční online katalog, což zvládne v Čechách, na Moravě a ve Slezsku pomalu každá krajská galerie?

            Samozřejmě, že členové Vědecké rady Národní galerie v Praze nemohou nést odpovědnost za vše, co doc. Jiří Fajt ve vedení této instituce vyvádí. Přesto však dobrovolně poskytují svá jména ke krytí něčeho, co v dosavadních dějinách Národní galerie v Praze nemá obdoby a zásadním způsobem narušuje fungování této instituce jako rozhodujícího muzea umění v České republice. Důvody prof. Mileny Bartlové a prof. Jana Royta jsem snad ještě schopna pochopit a částečně i omluvit, ale některá jiná jména v tomto seznamu mě překvapují. O dalším společenském kontextu působení doc. Jiřího Fajta a o personálních změnách v ekonomické sekci Národní galerie v Praze zase příště.

___________________________________________________________________________________