Doc. Jiří Fajt a Národní galerie v Praze: profesionál se nezapře!
Jana Dědečková

Podívá-li se soudný člověk v posledních třech letech na Národní galerii v Praze,  musí nabýt dojmu, že žijeme v některé banánové republice. Kde jinde by mohl stát v čele národní galerie déle než tři roky člověk, který se pokusil získat hodnost univerzitního profesora uvedením nepravdivých údajů (česky řečeno: podvodem) a který ještě má tu drzost žalovat kvůli neudělení tohoto titulu prezidenta republiky? Člověk, který se hned po nástupu do funkce pokusil vynutit si na sponzorovi osmdesátitisícový měsíční příspěvek k už beztak vysokému platu, a kterému to prošlo, i když tato věc byla široce probírána v médiích? Člověk, který během pouhých dvou let zcela zdevastoval odborný personál instituce jemu svěřené a ještě si za to nechal udělit milionové odměny, evidentně v rozporu přinejmenším s dobrými mravy?

           Nezmiňuji nic nového ani tajného. Toto vše laická a především odborná veřejnost včetně specializovaných novinářů dobře ví. Záležitost Národní galerie v Praze a doc. Jiřího Fajta v jejím vedení je jedna z nejlépe a nejprokazatelněji zdokumentovaných veřejných ostud v této zemi. Doc. Jiří Fajt byl jmenován bez výběrového řízení odborně naprosto nekompetentní ministryní ve dvojí demisi; nevadí. Před nástupem doc. Jiřího Fajta veřejně varovali členové ministerské výběrové komise, čtyři jeho renomovaní předchůdci v pozici ředitelů Národní galerie v Praze, Uměleckohistorická společnost, odbory – nevadí. Doc. Jiří Fajt totálně zdecimoval odborný personál Národní galerie v Praze. Vyhodil nebo donutil k odchodu desítky předních specialistů, z nichž většina se velmi rychle uchytila jinde, a nahradil je nesmyslně přebujelým personálem PR oddělení – a všichni včetně profesních organizací a odborů se tváří, jakoby se nechumelilo.

 

            Počínaje rokem 2015 Národní galerie v Praze přestala plnit rutinní úkoly, které bez problémů zvládala po celou dobu své existence, nebo přinejmenším posledních šedesát let. V roce 2016 ohrozila výstavní programy řady galerií a muzeí umění v zemi tím, že ztratila schopnost poskytovat za obvyklých podmínek zápůjčky svých sbírkových předmětů, tedy plnit jeden ze základních důvodů své existence. Generální ředitel k tomu napsal dopis, za který by ho příčetný ministr kultury musel na hodinu odvolat (ZDE)– a nestalo se zase nic.

 

            Nyní však, zdá se, její krize vstupuje do nové fáze. Už i doc. Jiřím Fajtem dosazení ředitelé sbírek začínají nahlížet neudržitelnost situace, do níž se Národní galerie v Praze zásluhou tohoto všeuměla dostala. Navíc veřejná aktivita doc. Jiřího Fajta začíná ohrožovat osud národního kulturního dědictví už i mimo rámec samotné centrální státní umělecké sbírky. Nekulturní ministr kultury Daniel Herman natropil zejména v oblasti památkové péče četné nevratné škody a vytvořil hned několik nebezpečných precedentů – Václavské náměstí bude trvalým pomníkem jeho zbabělosti a nekompetentnosti. Nyní se mu však jeho někdejší chráněnec v čele Národní galerie v Praze a emisar obchodníků s uměním pokouší zdatně sekundovat.

Vděčnost od doc. Jiřího Fajta nečekejte...

             V pondělí minulého týdne přinesly Parlamentní listy  obsáhlý materiál s takřka barokním názvem Získali jsme výbušný dokument ke kauze Jiřího Fajta, kterého Zeman odmítl jmenovat profesorem; Odhaluje obrovské odměny, pochybná autorství a zcela zásadní problém. (ZDE) Redaktor Parlamentních listů Radim Panenka se ve svém článku z větší části opírá o materiály, které jsem v minulosti publikovala na Virtually. Neztotožňuji se s dikcí jeho článku, ale konstatuji, že veškeré údaje v něm uvedené jsou pravdivé a ověřitelné z veřejných zdrojů.

             Doc. Jiří Fajt neodpověděl přímo, jak je jeho dobrým zvykem. Rozhodl se, že nejlepší obranou je útok, a s pomocí věrné Jany Machalické napadl ministra, který ho po tři roky i za cenu vlastní ostudy kryl a štědře odměňoval. Páteční Lidové noviny  přinesly s generálním ředitelem Národní galerie v Praze obsáhlý rozhovor. Čekáte snad, že se vyjádří k tomu, za co dostal jen v roce 2016 odměny převyšující milion korun? Nebo že snad objasní závažné nesrovnalosti v protokolu, jímž ho vědecká rada Filozofické fakulty Univerzity Karlovy doporučila k udělení profesury, ač nesplňoval podmínky stanovené příslušnými předpisy? Omyl! Pan docent se tvůrčím způsobem pustil do památkové péče v České republice. Možná to Jana Machalická dostatečně neocenila, ale musím se sklonit před obratností, s níž doc. Jiří Fajt dokázal v jediném rozhovoru Proč je Kupka kulturní památkou a Klimt ne? Ministerstvo odborný názor nezajímal, říká Fajt, (ZDE) skloubit hned trojí záměr najednou:

 

  • odpoutat pozornost od skutečnosti, že loni dostal bůhví za co k žebrácké roční mzdě ve výši 1 068 000 Kč  ještě mimořádné odměny ve výši dalších 1 040 000 Kč, že se pokusil získat profesuru na základě uvedení nepravdivých údajů a že obojí veřejně prasklo;

 

  • denuncovat a okázale hodit přes palubu ministra kultury Daniela Hermana, kterého už na nic nepotřebuje – i vrabci na střeše Nostického paláce, sídla Ministerstva kultury, si totiž štěbetají, že zamítavé stanovisko k návrhu na prohlášení Ženy s rukávníkem od Gustava Klimta kulturní památkou nebylo iniciativou ministerstva jako úřadu, ale že vyšlo právě od ministra osobně;

 

  • a konečně: okázale a veřejně se zavděčit svým skutečným příznivcům, především galeristovi Janu Třeštíkovi, pravomocně odsouzenému za pokus o neoprávněný vývoz Picassovy Sedící dívky, (ZDE) a agresivnímu obchodníkovi s uměním Vladimíru Lekešovi, jehož tanečky kolem obrazu Františka Kupky Tvar modré  se staly pověstnými.

 

            Rozhovor, který doc. Jiří Fajt poskytl Janě Machalické, je zajímavý hned v několika směrech. Generální ředitel Národní galerie v Praze v něm předstírá, že je veden zájmem soukromých sběratelů. Ve skutečnosti je však jeho vyjádření adresováno obchodníkům s uměním, jimž záleží na možnosti vývozů uměleckých děl za účelem prodeje, nikoliv sběratelům. S vypůjčováním významných uměleckých děl od soukromých sběratelů do expozic neměla Národní galerie v Praze podle shodného mínění řady historiků umění, které jsem oslovila, deset nebo patnáct let před příchodem doc. Jiřího Fajta nikdy žádný závažný problém. Ostatně, o Klimtově Dámě s rukávníkem  by doc. Jiří Fajt ani nevěděl nebýt toho, že ji původní majitelka zapůjčila Národní galerii v Praze za jeho předchůdců, což sám v rozhovoru přiznává.

            Doc. Jiří Fajt útočí na Ministerstvo kultury, ačkoliv musí vědět, že si realitu přinejmenším přibarvuje. Shodou okolností totiž právě kauza, která je mu trnem v oku, tedy skutečnost, že obraz Františka Kupky Tvar modré byl prohlášen kulturní památkou, opravdu není výsledkem chaotického prohlašování kulturních památek, i když i k tomu občas jistě dochází. Není-li však doc. Jiří Fajt odborně zcela nezpůsobilý, pak musí vědět, že právě v tomto konkrétním případě se jednalo o systémové opatření spojené s navrácením tzv. Waldesovy sbírky dědicům, a že Waldesovi dědicové podmínky návratu uměleckých děl akceptovali a přinejmenším po finanční stránce na tom neprodělali.

             Možná by bylo dobré, kdyby se generální ředitel Národní galerie v Praze na tuto kauzu zeptal nikoliv Vladimíra Lekeše, ale jiného ze svých přátel, totiž novináře Petera Kováče z Práva, který o osudech kolekce, do níž Tvar modré náležel, napsal již v dubnu 2005 zasvěcený článek Waldesova sbírka Kupkových obrazů je prodána. (ZDE) Kováčův článek je ostatně zajímavý ještě v jednom směru: ukazuje, že kdokoliv, kdo alespoň zběžně sledoval dění v České republice, tedy dokonce i Vladimír Lekeš, musel vědět, že každý Kupkův obraz pocházející z Waldesovy sbírky je prohlášen kulturní památkou.

             V českém prostředí bohužel není na první pohled zřejmé to, co musí napadnout každého čtenáře obeznámeného s veřejným životem na západ od našich hranic a s jeho nepsanými, ale striktně dodržovanými pravidly. Citovaný rozhovor doc. Jiřího Fajta s Janou Machalickou je totiž nehorázností první třídy, která by ředitele jakékoliv významné státní či z veřejných peněz placené galerie či muzea umění v civilizovaném světě stála místo během osmačtyřiceti hodin následujících po jejím zveřejnění. Legislativa památkové péče v České republice zasluhuje novelizaci, ale v zájmu zachování národního kulturního dědictví jsou pánové doc. Jiří Fajt, Vladimír Lekeš a Jan Třeštík (uvádím je v abecedním pořadí, aby se některý z nich neurazil) opravdu až ti poslední, s nimiž by měla být případná novela památkových zákonů konzultována.

             Je absolutně nepředstavitelné, aby se například ředitel Musée du Louvre, nebo – abychom zachovali jazykovou oblast doc. Jiřímu Fajtovi milejší – ředitel berlínské Gemäldegalerie vyslovil podobným způsobem k otázkám památkové ochrany kulturního dědictví své země ve sdělovacích prostředcích. Žádný představitel veřejné galerie nebo muzea zastoupené či zastoupeného v ICOM (International Council of Museums) se nikdy nesmí veřejně stát advokátem obchodníků s uměním a jejich zájmů – a předpokládá se automaticky, že se podobných výroků nebude dopouštět ani soukromě. Kulturní památky však nejsou ničím, s čím by si doc. Jiří Fajt dělal nějaké starosti. Ostatně, ani s péčí řádného hospodáře si generální ředitel Národní galerie v Praze zjevně neláme hlavu.

Kde peníze chybí ...

Před necelým čtvrt rokem poslali doc. Jiřímu Fajtovi ředitelé jednotlivých sbírek Národní galerie v Praze poníženou supliku nazvanou Připomínky k funkčnosti systému, pracovním činnostem, organizačním procesům a provozu sbírek. Podstata jejich stížností tkví ze všeho nejvíc v tom, že: „Provoz a údržba expozic probíhají v minimalizovaných podmínkách ve srovnání s přípravou a realizací krátkodobých výstav. Ve všech směrech mají po kapacitní stránce náročné výstavní projekty převahu, takže pro standardní péči a údržbu sbírkových expozic chybí personální zajištění a finanční zdroje.“ Od generálního ředitele se předkladatelům snad dostalo verbálního ujištění, že je to zajímavý dokument, kdežto jeho poskok PhDr. Ing. Petr Kaiser prý prohlásil, že je to od ředitelů sbírek nehorázná drzost. Nevím, nebyla jsem u toho.

Ať tak či tak, z pozoruhodného interního dokumentu, který má Virtually k dispozici, dále cituji a dodávám, že zkratka SSU v tomto případě znamená Sbírku starého umění, klíčovou složku Národní galerie v Praze: „Pokud sbírky nedisponují rozpočtem adekvátním jejich správě a péči o příslušný sbírkový fond v kontextu plánovaného rozpočtu, nelze absolutně plnit základní povinnosti plynoucí z charakteru sbírky. Příklad: SSU není schopna zajistit ze svých prostředků instalaci zápůjček z církevních či soukromých sbírek, jejichž realizace byla odsouhlasena GŘ, výrobu jednoho popisku do expozice či optimální ostrahu zapůjčeného exponátu, neboť nelze zadat příslušné objednávky do systému MÚZO z důvodu nedostatečného finančního krytí.“

Připomínám, že výše uvedené citace nepocházejí ze zprávy auditora nebo nadřízeného orgánu, ale z dokumentu, jímž se na podzim 2017 obrátili na doc. Jiřího Fajta jím dosazení ředitelé sbírek, kteří si stěžují, že „základní věci, jako jsou v rámci pravidelných změn v expozici nutné transporty, pojištění, výroba popisků, technická ochrana a instalace, nelze realizovat (pokud není použita dotace dalšího poskytovatele), což zásadně narušuje každodenní provoz sbírek a NG a není v souladu se statutem a posláním NG.“ V tomto kontextu se milionové odměny generálnímu řediteli doc. Jiřímu Fajtovi jeví jako cynický výsměch těm odborným pracovníkům, kteří v Národní galerii v Praze ještě zůstali. Není divu, že ve sbírkách docházejí peníze na běžný provoz.

… a kam mizejí? 

            Podle výpočtu Parlamentních listů  si dosud doc. Jiří Fajt přišel v Národní galerii v Praze nejméně na 5 315 000 Kč. To jsou sice příjemné peníze, ale škody, které instituci jejich příjemce způsobil, budou patrně o dost větší. Jeden příklad za všechny: dne 17. března 2017 byla ve Veletržním paláci v Praze s velkou slávou otevřena výstava obřího černého nafukovacího člunu a 302 nafukovacích černých figur uprchlíků, dílo dříve umělce, ale posledních několik let už výhradně politického aktivisty Aj Wej-weje žijícího v Berlíně. Z mého subjektivního pohledu má toto dílo nulovou hodnotu, ale ráda připouštím, že se mohu mýlit.

             V článku Marka Gregora Smršť v Národní galerii,  vydaném v Reflexu  č. 12/2017, je opakovaně zmíněna údajně horentní cena této výstavy, totiž patnáct milionů Kč. Podotýkám jen, že podle odborníků, s nimiž jsem tuto věc konzultovala, stála vědecky objevná a divácky nesmírně úspěšná výstava Kupka, Cesta k Amorfě Národní galerii v Praze na přelomu let 2012/2013 celkem asi třináct milionů Kč, a to včetně objemného vědeckého katalogu, vydaného ve třech jazykových mutacích. Jak napsat vědecký katalog k Aj Wej-wejově výstavě Zákon cesty, to si ani s největší dávkou fantazie nedovedu představit, takže tu byl prostor k úsporám, například na autorských honorářích.

             Kritické zhodnocení této pouťové atrakce nechám na povolanějších. Zaujala mě jiná věc: v rámci PR kampaně s touto výstavou spojené vyšel v den jejího zahájení v magazínu Pátek LN  rozsáhlý rozhovor s Aj Wej-Wejem. Veliký tvůrce v něm konstatoval: „Jsem architekt, takže vnímám velmi citlivě, když si dá někdo práci a vybuduje stavbu, která je užitná a zároveň vyjadřuje názor. Potřeboval jsem se ale domluvit se správou budovy, aby odkryla horní světla ve dvoraně. Bylo to náročné jednání, protože všichni byli zvyklí na ten starý vzhled. Já ale chtěl, aby moje výstava především odkryla, jak ta budova doopravdy vypadá. Nemám rád falešné zdi ani jakoukoli kašírku. Postupně jsme všechno sundali, kousek po kousku, a celá dvorana vypadá nádherně.“ Zřejmě vůbec poprvé je vidět původní záměr stavitele.“ Zajímalo by mě soukromě, jestli Aj Wej-wej projevil tutéž citlivost vůči architektuře na podzim 2016, když pověsil desítky červených nafukovacích člunů na fasádu slavného Palazzo Strozzi ve Florencii, čímž naštval nejen davy návštěvníků z celého světa, ale také většinu místních obyvatel, kteří tuto instalaci  vesměs považovali za ostudu města. Ve Florencii však Aj Wej-wejovi naštěstí nedovolili nic sundavat.

             Aj Wej-wej je Číňan žijící trvale v Německu a není tedy povinen znát historii Veletržního paláce. V tomto případě však totálně selhalo vedení Národní galerie v Praze v čele s jejím generálním ředitelem. Velká dvorana Veletržního paláce prošla na přelomu let  2011 a 2012 náročnou rekonstrukcí ve spojitosti s výstavou Slovanské epopeje  Alfonse Muchy, která se v květnu 2012 vrátila do míst, kde byla jako celek vystavena v roce 1928 poprvé. Velká dvorana byla původně určena k výstavám obřích strojírenských výrobků, které ovšem nekladou žádné zvláštní požadavky na klimatizace či osvětlení. Proto ji vedení Národní galerie v Praze za více než deset milionů Kč z rozpočtu Galerie hl. m. Prahy muselo nechat upravit tak, aby splňovala požadavky galerijního provozu. Až na nezbytné zakrytí „továrních“ světlíků byl přitom vzhled dvorany zachován tak, jak zůstal po  architektonicky vysoce ceněné rekonstrukci z roku 1995.

           Speciální zastínění „továrenského“ světlíku tak, aby zde bylo možno vystavovat umělecká díla, bylo jednou z nejdražších a nejnáročnějších úprav při adaptaci Velké dvorany na plnohodnotný galerijní výstavní prostor. Národní galerie v Praze, pokud je mi známo, počítala s tím, že Muchova Slovanská epopej  tu bude vystavena čtyři až pět let, aby se zaplatily vložené náklady, a dalších minimálně pět let bude moci využívat Velkou dvoranu k náročným výstavním projektům. Před Aj Wej-wejovou instalací prostor splňoval veškeré podmínky galerijního provozu podle světových standardů. Architektonická úprava prostoru byla citlivá. Dávala plně vyniknout jeho kvalitám a zároveň respektovala požadavky stálého klimatu a osvětlení. Na fotografii z instalace Slovanské epopeje  vidíme, že do struktury budovy samotné tato opatření nijak nezasahovala a její architektonické kvality byly na první pohled patrné.

          Z Aj Wej-wejova vlastního vyjádření ve skutečnosti plyne, že se pracovníci Národní galerie v Praze projevili jako profesionálové, když se hostujícímu umělci pokusili vysvětlit, že teprve zastínění (zhotovené na míru ze speciálních materiálů nepodléhajících světelné degradaci) činí z průmyslové haly plnohodnotný galerijní výstavní prostor, splňující klimatické a světelné podmínky pro vystavování uměleckých děl. Je naopak naprosto skandální, že generální ředitel Národní galerie v Praze nechal kvůli požadavkům autora projektu, jehož smysl tkví výhradně v politickém aktivismu, vědomě znehodnotit sotva před pěti lety velkými náklady zrekonstruovaný galerijní prostor a znemožnil tak jeho další užití k vystavování uměleckých děl. To je diletantismus nejhrubšího zrna. V tomto případě se zároveň jednalo o názornou ukázku střetu zájmů: jestliže u projektu figuroval generální ředitel hostitelské instituce zároveň jako kurátor, není divu, že upřednostnil rozmar svého přítele Aj Wej-weje nad dlouhodobým zájmem galerie.

 

             Před příchodem Aj Wej-weje bylo možné ve Velké dvoraně Veletržního paláce instalovat jakoukoliv výstavu. Nyní tu mohou být opět vystavovány třeba obráběcí stroje,  nebo – jako nyní – laciné gumové čluny a nafukovací panáci. V současném stavu, dokumentovaném fotografií, sem žádné muzeum výtvarného umění nezapůjčí žádný obraz či jiné světlocitlivé dílo. Odstranění stínících prvků navíc s největší pravděpodobností změnilo také klima ve dvoraně a zvýšilo nároky na vytápění a klimatizaci. Aj Wej-wejova rozmarná „očistná“ akce tak přijde Národní galerii v Praze podle kvalifikovaných odhadů minimálně na dalších pět až deset milionů Kč, jichž bude zapotřebí na uvedení Velké dvorany Veletržního paláce zpět do podoby použitelného galerijního výstavního prostoru. Jsem hluboce přesvědčena, že tyto peníze v rozpočtu Aj Wej-wejovy výstavy započteny nejsou, jakkoliv by měly figurovat v položce „Způsobené škody“.

            Dobrá. Připusťme, že doc. Jiří Fajt je odborníkem na gotické umění a vystavování moderních děl mu není blízké. Jeho stěžejním odborným zájmem je přece gotika – nebo snad ne? Ale i gotika musí občas stranou. Příště se přesvědčíme, že když slavný tvůrce zavelí, doc. Jiří Fajt nechá klidně navrtat i zeď ze 13. století v národní kulturní památce, svěřené jeho citlivé péči. Přinejmenším k ochraně památek a národního kulturního dědictví je tedy jeho vztah vskutku konzistentní.

Epopej v Japonsku DiagHuman

Epopej v Japonsku
DiagHuman

Zadržitelný vzestup Arthura

Zadržitelný vzestup Arthura Uie.

Kdo ty "demokraty" zastaví ?!

___________________________________________________________________________________