Dvojí neuvěřitelná ostuda bývalého šéfa Národní galerie Fajta. Práskl za sebou dveřmi a teď se drápe do okna.


Parlamentní listy

Ze dvou úhlů pohledu hodnotí Jana Dědečková urputnou snahu Univerzity Karlovy a Jiřího Fajta přinutit soudními tahanicemi prezidenta republiky Miloše Zemana, aby dotyčného jmenoval profesorem. Pokud nejstarší vysoká škola v tuzemsku trvá na svém právu navrhnout na jmenování profesorem kohokoliv, ať splňuje kritéria, která si sama stanovila, nebo ne, pasuje se tím do role jakéhosi akademického císaře Caliguly, který učinil senátorem svého koně. A u odvolaného ředitele Národní galerie se zamýšlí nad tím, proč hlavě státu nepošle třeba jen řádkový pozdrav z profesorského postu libovolné významné světové univerzity.

_____________________________________________________________________________________

 

Minulý týden jste obnovila svůj internetový deník Virtually.cz. Co vás k tomu vedlo?

Kdysi jsme si v Čechách dělali legraci z politické korektnosti. Nevěřili jsme, že se něco tak nebetyčně pitomého může ve veřejném dialogu prosazovat dlouhodobě. V posledních letech nás ovšem smích přešel. Pod vlajkou boje proti rasismu či kolonialismu, proti transfobii a sexismu a nevím proti čemu všemu ještě, dnes čelíme nejrozsáhlejším snahám o omezení svobody slova za mnoho desetiletí. Podívejte se přitom na článek 17 Listiny základních práv a svobod, která tvoří nedílnou součást Ústavy České republiky, speciálně na jeho odstavec druhý. To je nezadatelné občanské právo. Nyní se ho řada provozovatelů webových stránek a především sociálních sítí ve světě i u nás snaží zcela svévolně pod nejrůznějšími záminkami drasticky omezovat stále víc a víc. Dělají to na nátlak nejrůznějších aktivistických skupin a skupinek. Těmto skupinkám, bohužel, pořád ustupujeme, což představuje pro svobodu slova nesmírné nebezpečí.

Ze zdravotních důvodů jsem před dvěma lety musela vydávání Virtually ukončit, naštěstí jen dočasně. Chci toho využít a podle svých sil a možností znovu přispívat svým dílem k něčemu tak důležitému, jako je důsledná obrana svobody slova. To je ta vůbec nejdůležitější věc, kterou v současnosti musíme hájit, protože bez svobody projevu není myslitelná žádná jiná občanská svoboda. Atak na svobodu slova je dnes silnější, než byl kdykoliv za uplynulých třicet let. Zastánci útoků na svobodu projevu říkají, že tuto svobodu omezují v zájmu jakéhosi vyššího dobra, hlavně na podporu diverzity, genderové vyváženosti, boje proti rasismu a nevím, čeho ještě. Na to je jednoduchá odpověď: Cesta do pekla bývá pravidelně dlážděna těmi nejlepšími úmysly. Poskytnout platformu konzervativním názorům, dát slovo lidem, kteří jsou zdánlivě staromódně, ale podle mého názoru nadčasově přesvědčeni, že muž je muž a žena je žena, že evropské hodnoty tkví ve staletých dějinách moderní evropské civilizace a v jejím historickém vývoji, nikoliv v módních výstřelcích posledních let, to je to nejmenší, co mohu učinit.

Podívejme se teď na dění v České republice v posledních týdnech. Byl vydán nový rozsudek správního soudu ve věci docenta Jiřího Fajta. Tuto kauzu jste sledovala od samého počátku. Co tomu říkáte?

Dlouhodobě mě baví neuvěřitelně úporná snaha docenta Jiřího Fajta dosáhnout soudní cestou profesury, pro kterou nesplnil základní podmínky. Kdyby to nebylo tak smutné, byla by to vlastně legrace. Jak už jste řekl, v pondělí 20. července 2020 přikázal správní soud, aby prezident republiky znovu rozhodl ve věci jmenování Jiřího Fajta profesorem. Soudce to odůvodnil tím, že prezidentovi náleží pouze právo „zabývat se případnými závažnými procesními vadami řízení o jmenování profesorem“, nikoliv jeho profesní kvalifikací. Přitom je obecně známo – a sama jsem na to upozorňovala už před mnoha lety – že docent Fajt v době zahájení řízení nesplňoval základní podmínku, kterou tehdy platný univerzitní předpis stanovoval pro zahájení řízení, protože prostě neodučil penzum, které si sama univerzita stanovila jako závazné minimum. Celá záležitost je trapná spíše pro Univerzitu Karlovu než pro prezidenta. To, že Jiří Fajt nesplnil kritéria pro zahájení jmenovacího řízení, přitom snad ani sama univerzita nepopírá. Zdá se však, že alespoň podle mínění soudu není nesplnění podmínek pro zahájení jmenovacího řízení závažnou procesní vadou. Univerzita tak ve skutečnosti trvá na svém právu navrhnout na jmenování profesorem kohokoliv, ať splňuje kritéria, která si sama stanovila, nebo ne. Pasuje se tím do role jakéhosi akademického císaře Caliguly, který učinil senátorem svého koně. Je samozřejmě na soudech, jak se k tomu postaví. Jestli tím univerzita prospívá své prestiži, nebo naopak devalvuje hodnotu titulu profesora, na to už nechť si každý odpoví sám.


Čím si vysvětlujete, že Jiří Fajt jako historik umění světového jména tohle podstupuje?

Sama sebe se ptám, proč se odborník světové reputace zoufale snaží o uznání zrovna od prezidenta Miloše Zemana. Když byl Jiří Fajt v minulém roce odvolán z postu generálního ředitele Národní galerie, podepsalo petici proti jeho odvolání mnoho ředitelů významných světových muzeí umění. Důvody, proč tak učinili, jsem pro Parlamentní listy popsala už dříve. Ale všimněte si jedné věci: Jiří Fajt byl odvolán v dubnu loňského roku. Bylo by tedy logické, kdyby nejpozději v září nebo říjnu loňského roku nastoupil na nějaký prestižní akademický nebo muzejní post někde v Německu nebo jinde ve světě. Neříkám, že se měl stát zrovna ředitelem, ale podle toho, jak bývá jeho odborné renomé v Česku líčeno, by jistě mohl aspirovat na místo – řekněme – hlavního kurátora sbírky starého evropského umění v kterékoliv významné světové instituci. Vypadá to však, že četní ředitelé proslulých světových muzeí, kteří iniciativně podepisovali petici na jeho podporu, nejsou ochotni uznat jeho profesní kvality natolik, aby mu nabídli odpovídající uplatnění v rámci svých institucí. To vypovídá o mnohém.

Tím naznačujete, že to s jeho věhlasem v cizině není zas až tak horké?

Skutečný odborník světové pověsti – a ve světě není v různých vědních oborech Čechů zase tak málo – by na uznání nějakého Miloše Zemana určitě nečekal. Proč pan docent Fajt neobhájí profesuru v Berlíně, kde na Technické univerzitě na rozdíl od Univerzity Karlovy skutečně učil? Nebo, pokud je jeho věhlas takový, jak tvrdí mnozí čeští novináři, proč nepřijme nabídku některé z prestižních britských nebo amerických univerzit, na nichž se post profesora pojí s pracovní pozicí a které jsou proslulé tím, že doslova loví špičkové odborníky po celém světě? Pádnou odpovědí Jiřího Fajta prezidentu Zemanovi by přece nebyl žádný rozsudek správního soudu, ale pouhý třeba jen řádkový pozdrav z profesorského postu libovolné, významné světové univerzity. A nemusí jít hned o Harvard nebo Yale, úplně by stačila některá z prvních dvou nebo tří stovek univerzit ve světovém žebříčku. To by přece neměl být nedosažitelný cíl pro světově proslulého historika umění, nebo ne?!

Proč tolik sarkasmu?

Inu, ono je to směšné, když se údajně světový odborník doslova dere o titul, který pro něj vzhledem k okolnostem snad už ani nemůže mít žádnou cenu. Během soudního projednávání celé kauzy vyšlo například najevo, že se docent Jiří Fajt během tohoto řízení chlubil edicí, z níž v době jeho profesorského řízení nevyšel ani jediný svazek. Ukázalo se, že neodučil předpisy stanovené minimum pro tento účel. Vydával se za hlavního autora knihy, jejíž autorku uváděnou v bibliografiích na prvním místě zapřel. To všechno se veřejnost dozvěděla až v důsledku nesmyslných soudních tahanic, které údajně mají být bojem za akademickou svobodu, ale ve skutečnosti jsou dány tím, že prezident vzal svou zákonem stanovenou roli vážně a podíval se, zda jsou uchazeči o profesuru tím, čím se zdají být. Jediným výsledkem je, že teď má z ostudy kabát nejen Jiří Fajt, ale bohužel celá univerzita.

Déle než deset let sledujete dění kolem Národní galerie. Překvapuje vás, že Jiří Fajt opět kandiduje na jejího ředitele?

Jiřímu Fajtovi se divím. Ještě před rokem se na internetových stránkách renomovaného světového měsíčníku The Art Newspapers zajímal, kdo bude tak naivní, aby se o to místo ucházel za žebrácký plat pouhých 3300 eur (tedy asi 85 tisíc Kč, pozn. red.) měsíčně. Kupodivu, k českým novinářům tak upřímný nebyl. A vida, sotva se rok s rokem sešel, máme ho opět mezi uchazeči, aniž by byl tabulkový plat ředitele Národní galerie v mezidobí zvýšen třeba jen o korunu. Po pravdě řečeno, nezávidím ministru Zaorálkovi rozhodování v této věci. Nemyslím si, že by chtěl jmenovat Jiřího Fajta zpět, ale výběr z kandidátů, kteří se nabízejí, zrovna veselou záležitostí nebude. V tom musím s Jiřím Fajtem souhlasit. Navíc neshody kolem složení komise také dvakrát nepřispívají důvěryhodnosti celého procesu.

Co považujete ve složení komise za nejproblematičtější?

V květnu letošního roku podepsali vedoucí snad všech významných uměleckohistorických pracovišť v České republice protest proti možnému opakovanému jmenování docenta Jiřího Fajta generálním ředitelem Národní galerie. Byli to nejen šéfové kateder dějin umění z celé země, ale také předsedové odborných sdružení, mezi nimi Jiří Jůza, předseda Rady galerií ČR, a Radim Vondráček, předseda Uměleckohistorické společnosti, které ministr krátce předtím jmenoval do výběrové komise. Signatáři se sice podepsali jako zástupci institucí, které reprezentují, ale přesto to vzbudilo zuřivou reakci umělce Jiřího Davida, který požadoval odvolání obou předsedů odborných sdružení z výběrové komise.

Oba pánové skutečně odstoupili a je to v pořádku, tak to má být. Co naopak absolutně není v pořádku, je skutečnost, že členkou komise zůstává paní Marion Ackermannová, ředitelka Staatliche Kunstsammlungen Dresden. To je totiž dáma, která vzápětí po odvolání Jiřího Fajta z postu ředitele Národní galerie v Praze, aniž by znala důvody tohoto kroku, iniciovala protestní dopis na jeho podporu a nechala ho vyvěsit na webové stránky saské státní instituce, čímž mu dodala punc oficiality. Nenamáhala se však už zveřejnit odpověď, kterou jí v téže věci zaslal tehdejší ministr kultury Antonín Staněk. Je to rovněž dáma, která má lví podíl na vytváření iluze o světové odborné pověsti Jiřího Fajta. Jestli její účast ve výběrové komisi není střetem zájmů, pak už nevím, co střet zájmů je. Rozumím ministru Zaorálkovi, že nechtěl znovu rozviřovat debaty ohledně výběrové komise, ale jakmile odstoupili Jiří Jůza a Radim Vondráček, měla je z týchž důvodů okamžitě následovat paní Ackermannová. Pokud tak neučinila z vlastní iniciativy, měl ji k tomu ministr vyzvat.

 

Našla byste ve výběrovém řízení osobnosti, které by mohly Národní galerii opravdu úspěšně řídit?

Národní galerie má smůlu v tom, že zmanipulované výběrové řízení z roku 2010, které následně ministr Besser musel pro evidentní pokus o manipulaci zrušit, poškodilo důvěru skutečně relevantních odborníků k ministerstvu kultury. Vývoj z let 2013 a 2014 pak tuto jejich nedůvěru jenom prohloubil. Proto mezi kandidáty nevidím několik skutečně vynikajících osobností, které by se o tento post mohly právem ucházet. Ale tak beznadějné to zase není. Alespoň jeden relevantní uchazeč mezi zveřejněnými kandidáty je: někdejší dlouholetý ředitel Moravské galerie v Brně Marek Pokorný. Má zkušenosti z politické sféry a v posledních pěti letech odborně i lidsky vyzrál jako ředitel ostravské galerie Plato. Viděla jsem ho jako perspektivního už v roce 2013 a po sedmi letech si za svým názorem stále stojím. Otázkou ovšem zůstává, zda profesionální úsudek a zdravý rozum budou mít při konečném výběru ministra Zaorálka hlavní slovo.

Vraťme se ještě k vašemu internetovému deníku Virtually. Nemáte strach, že, jak se říká, člověk podruhé nevstoupí do téže řeky?

Ani v nejmenším. Nevstupuji do téže řeky. Situace se změnila a důstojných platforem pro vyjádření osobností, které nemění svůj názor každý den a nepodléhají tak snadno módním trendům, stále ubývá. Tak se docela dobře může stát, že teď bude Virtually ještě důležitější než v minulosti. A o nedostatek témat, o ten se nebojím už vůbec.

autor: Jiří Hroník

 

___________________________________________________________________________________