Europa Jagellonica v evropském kontextu: Jiří Fajt a Diag Human
Jana Dědečková

 Nejen knihy, ale ale také články mívají své osudy. Následující text jsem měla prakticky dopsaný několik dní před nečekaným odvoláním ing. Vladimíra Rösela z postu generálního ředitele Národní galerie v Praze. Chtěla jsem si jen ověřit některé detaily a především si nechat vysvětlit od zasvěcených, v tomto případě od právníků, problematiku imunity dočasně zapůjčených uměleckých děl před zabavením („Immunity from Seizure“), složitou nejen pro laika. Nespěchala jsem s tím, protože se věc nezdála nijak naléhavá. Vlastně jsem jen chtěla uzavřít problematiku, kterou jsem začala rozkrývat v souvislosti s výběrem Jany Šorfové do čela GASKu. Tak se stalo, že mě vývoj události předběhl. Na druhou stranu nenadále dodal mému pátrání na aktuálnosti. Ostatně, posuďte sami.

 

 

Jak dopadla Europa Jagellonica ve Varšavě a v Postupimi?

Bez většího zájmu veřejnosti se v uplynulých dnech přehoupla do druhé poloviny svého trvání druhá a poslední repríza výstavy Europa Jagellonica v Postupimi, která skončí 16. června 2013 (ZDE). Dlouholetý neúnavný zastánce kurátora výstavy Jiřího Fajta, kulturní referent Práva Peter Kováč, vidí příčinu umístění této výstavy v provinčním muzeu především v zaslepenosti vedení berlínských muzeí a galerií. Jak vyplývá z Kováčova textu, za rozpačité vyznění výstavy může především nepochopení velikosti jejího kurátora ze strany berlínských ředitelů muzeí a výstavních institucí a politizace tamní dramaturgie. Už krátce po jejím zahájení napsal Kováč 13. března 2013 na téma postupimské reprízy výstavy Europa Jagellonica: „Je proto škoda, že výstava není v nedalekém Berlíně. Loni se v berlínském Martin-GropiusBau konala přehlídka polské kultury od sv. Vojtěcha po Solidaritu s gigantickým rozpočtem z Evropské unie, ale pro diváky šlo o zklamání, neboť politika tehdy zvítězila nad dějinami umění. Kdyby místo toho byla ve stejné výstavní síni Fajtova objevná výstava, šlo by o senzaci.“ (ZDE) 

 

O oprávněnosti takového tvrzení lze vážně pochybovat. Berlín je kulturním centrem prvořadého evropského významu a o pozornost jeho obyvatel a návštěvníků soupeří prakticky v každém okamžiku několik atraktivních výstavních projektů. Příběh dynastie, která do pruských dějin nijak významně nezasáhla a není ani spojena s celoevropsky respektovanou kulturní epochou, by to měl v této konkurenci mimořádně těžké. V tomto případě však není nutné uchylovat se ke spekulacím. Výstava Europa Jagellonica totiž skončila krajně rozpačitě i tam, kde měla ze zcela zřejmých důvodů šanci uspět daleko lépe než v Berlíně.

 

V případě Královského zámku ve Varšavě si vskutku nelze stěžovat na provinciálnost, na nedostatečně důstojné místo, či snad na to, že by snad dynastie Jagellonců neměla k zemi konání výstavy žádný bezprostřední vztah, jak je tomu v Postupimi. Královský zámek ve Varšavě byl přesně tou lokalitou, která měla všechny předpoklady stát se skutečným vyvrcholením celého projektu. Propojení tématu a místa představovalo optimální předehru k úspěchu, který se nekonal. Příčina zklamání přirozeně nebyla na straně Jiřího Fajta, který to jako obvykle objasnil Peteru Kováčovi, tentokrát 27. listopadu loňského roku: „Kolegové v Královském zámku ve Varšavě se v srpnu rozhodli jít vlastní cestou. Mám za to, že to nebylo zrovna ku prospěchu původního záměru. Výstava byla po tři roky domlouvána a všemi partnery odsouhlasena jako společný projekt s jednotnou vizuální identitou a architektonickým řešením. Takže to je škoda.“  

 

Docent Fajt želel toho, že české státní instituce na varšavskou výstavu nezapůjčily významné exponáty. Postěžoval si však také, že „jsou tu i další mezery, způsobené jednostranným rozhodnutím polského managementu rezignovat na některé zápůjčky, například ze sbírek Kunsthistorisches Museum ve Vídni nebo londýnské British Library.“ (ZDE)  O zápůjčkách z majetku České republiky ještě bude řeč. U těch ostatních je zcela evidentní, že v tomto případě se Fajtovi polští kolegové prostě rozhodli, že rozpočet je pro ně závazný a že nebudou pracovat s rizikem obrovského deficitu a s tichým předpokladem, že se najde někdo, kdo za ně dluhy zaplatí.

 

V tomto světle je zcela zřejmé, za kolik vděčí Jiří Fajt při úspěšné realizaci kutnohorské premiéry projektu Europa Jagellonica benevolenci a spolupráci ředitelky GASKu Jany Šorfové. Právě na reprízách ve Varšavě a Postupimi se ukazuje se, že její podpora měla pro celkové vyznění výstavy a na její úspěch v Kutné Hoře zásadní vliv. Přitom za přístup k přípravě výstavy byla Šorfová sama několikrát kritizována na jednáních bývalé Rady Středočeského kraje. Nebyl to Jiří Fajt, ale Jana Šorfová, kdo měl ve finále odvahu a vzal na sebe odpovědnost za zvýšení rozpočtu z 18 na 30 mil. Kč, aby výstava byla úspěšná. Za těchto okolností nelze popsat způsob, jímž Jiří Fajt v tisku útočil na Janu Šorfovou a který jsem citovala minule (ZDE) jinak, než jako hrubou neslušnost. 

 

Na serveru Hospodářských novin vyjádřil 3. prosince 2012 bývalý krajský radní pro kulturu Václav Beneš mínění, že si Jana Šorfová měla lépe ohlídat práci kurátora Jiřího Fajta, protože příliš zvýšil počet exponátů. V souvislosti s Rathovou korupční kauzou sice na poslední chvíli zřejmě odstoupili někteří sponzoři, ale už dlouho před zatčením bývalého hejtmana Davida Ratha bylo zřejmé, že sponzorské dary pokryjí jen minimální část nákladů spojených s výstavou.  Snad jenom proto, že jsme v Čechách, mohl celou kauzu Václav Beneš uzavřít slovy: „Ale to se zachránilo dotací od ministerstva kultury, takže si myslím, že to dopadlo dobře." (ZDE) V Polsku a v Německu však pro podobný přístup neměli pochopení. Dokud budeme tolerantní k podobnému zacházení s rozpočty velkých projektů, neměli bychom se divit, že resort kultury trpí chronickým nedostatkem finančních prostředků jak na živé umění, tak na národní kulturní dědictví. Český stát však mohl v souvislosti s výstavou Europa Jagellonica utrpět nesrovnatelně závažnější finanční ztrátu než nějakých deset milionů Kč, které tak velkoryse uhradilo ministerstvo kultury, jindy skoupé na každou korunu.

 

Diag Human v akci

Koncem května 2011 zabavil obvodní soud ve Vídni z výstavy Dynamik! Kubismus / Futurismus / Kinetismus  ve vídeňském Belvederu těsně před jejím skončením na popud firmy Diag Human obrazy Emila Filly Dvě ženy z roku 1913, Vincence Beneše Tanečnice a bronzovou plastiku Otto Gutfreunda Objetí z majetku českého státu. Rozhodnutí vídeňského soudu bylo překvapením nejen pro Českou republiku. Díla ze státního majetku, zapůjčovaná v rámci mezinárodní kulturní výměny, totiž požívají imunitu před zabavením a nelze je k podobným právním hrátkám využívat. Porušení tohoto principu byť jen prvoinstančním soudem tedy zaskočilo nejen zapůjčitele, ale i vedení samotného Belvederu. Ale nejen to: vzbudilo také obavy kurátorů mnoha rakouských muzeí a galerií a rezonovalo po celé Evropě. Bylo porušením veškerých psaných i nepsaných pravidel, které ohrozilo pověst Rakouska jako země bezpečné pro mezinárodní kulturní výměnu, což mohlo mít citelný dopad na činnost řady veřejných muzeí a galerií.

 

Konec této epizody dlouhého příběhu je známý. Odvolací soud mimo jiné uznal, že se na daný případ vztahuje imunita před zabavením uměleckých děl zapůjčených v režimu mezinárodní kulturní výměny. Tak se 22. listopadu 2011 tyto památky vrátily tam, kam patří: Fillovy Dvě ženy  do Moravské galerie, obraz Vincence Beneše a plastika Otto Gutfreunda do Národní galerie v Praze. Oddychli si nejen v Brně a v Praze, ale především v Rakousku, neboť kdyby žalobce uspěl, znamenalo by to citelnou újmu pro výstavní program tamních výstavních institucí.

 

Neorientuji se v spletité problematice kauzy Diag Human a nehodlám se jí ani v budoucnu zabývat. Pro pochopení následujících věcí je však nutné vědět, že mezinárodní legislativa, chránící umělecká díla před zabavením během krátkodobých zahraničních zápůjček, nebyla až do roku 2011 primárně určena k tomu, aby zajišťovala tato umělecká díla před podobnými excesy. Měla a v principu dodnes má jiný cíl: chránit zapůjčitele před zabavením těch děl, u nichž je předmětem vleklých právních sporů jejich nabývací titul. V praxi se jedná především o díla, která se do majetku svých dnešních vlastníků dostala např. jako válečná kořist, případně konfiskacemi, jejichž oprávněnost původní majitelé či jejich dědici zpochybňují, nebo třeba ze závěti, kterou ostatní dědicové napadli soudně. Typickým příkladem jsou umělecká díla z některých ruských státních sbírek, která se do nich dostala konfiskacemi po roce 1917 a kvůli jejichž vystavení v západní Evropě bylo v různých zemích přijato několik speciálních zákonů. 

 

Také Česká republika má se zabavením zapůjčeného uměleckého díla z tohoto důvodu svou zkušenost. Teprve po sedmi letech vleklých sporů se v létě 1998 na Státní zámek Valtice vrátil obraz Scéna kolem římské vápenky, známější jako Velká vápenka  a pocházející z dílny holandského malíře Pietera van Laera. Toto dílo zapůjčil brněnský památkový ústav v srpnu 1991 na výstavu Wallraf-Richartzovu muzeu v Kolíně nad Rýnem. Obraz byl německými úřady zadržen  předběžným opatřením Zemského soudu v Kolíně nad Rýnem z 11. listopadu 1991, vydaným na základě žaloby lichtenštejnského knížete Hanse Adama II., a vrácen České republice až po dlouhých soudních sporech, v jejichž závěru hrálo roli především to, že německé soudy nebyly oprávněny v této věci rozhodovat.

 

Ne každá exekuce se vyplatí

 

Omlouvám se za předchozí obšírné vysvětlení, ale bylo nutné k tomu, abychom pochopili následující příběh. Až do kauzy Diag Human se totiž až na jednu výjimku v žádné velké a široce medializované kauze prakticky nestalo, aby se podobného předběžného opatření domáhal někdo pouze na základě toho, že má jiné s konkrétním dílem nesouvisející majetkové nároky vůči státu, který dílo na výstavu zapůjčil. Navíc předchozí případ skončil doslova bleskovým soudním rozhodnutím, chránícím zájem zapůjčitele.

 

Jednalo se o pokus švýcarské společnosti Noga, která se v arbitráži domohla výroku, že jí Ruská federace dluží  63 milionů dolarů. Na základě předchozího rozhodnutí arbitrů získala Noga v listopadu 2005 od soudu ve Wallis příkaz k zabavení více než padesáti mistrovských děl francouzského umění ze sbírek Puškinova muzea v Moskvě. Ve hře byly tehdy mimo jiné obrazy od Edouarda Maneta, Vincenta van Gogh nebo Paula Gauguina, které byly vystaveny od června do listopadu 2005 v Nadaci Pierre Gianadda v Martigny ve Švýcarsku. Postup švýcarské justice však byl nesrovnatelně pružnější než v Rakousku. Obrazy sice byly 13. listopadu 2005 skutečně zabaveny při transportu, ale z podnětu švýcarských federálních úřadů mohly již 16. listopadu 2005 opustit zemi a být vráceny zpět do Ruska. Verdikt, proti němuž se žalobce nemohl odvolat, tehdy konstatoval, že „podle mezinárodního práva jsou kulturní poklady považovány za veřejný majetek a nemohou být předmětem konfiskace.“  Vzhledem k existenci tohoto precedentu byl postup obvodního soudu ve Vídni neočekávaný. Zabavení uměleckých děl z majetku Moravské galerie a Národní galerie v Praze, k němuž došlo ve Vídni v květnu 2011, tedy představovalo ve sféře mezinárodní kulturní výměny novinku, porušující zavedené zvyklosti:  šlo o díla, která byla státem řádně zakoupená a nikdo to nezpochybňoval. 

 

Velmi rychle se ukázalo, že přinejmenším z hlediska firmy Diag Human to nebyl šťastný tah. Vídeňský obvodní soud porušil z jejího popudu jedno z nejpřísněji dodržovaných tabu v evropském zvykovém právu: nedotknutelnost uměleckých děl zapůjčených v rámci mezinárodní kulturní výměny. Toto tabu má mimořádný význam a jeho nerespektování v rámci běžné evropské soudní praxe by prakticky znemožnilo realizaci jakéhokoliv náročnějšího mezinárodního výstavního projektu. To by znamenalo narušit více než půl století budovanou praxi poválečné kulturní politiky demokratického světa. Poplach, který se šířil z Vídně na základě této kauzy, nebyl sice navenek nijak hlasitý, ale projevil se v uplynulém roce, jak jsem byla ujištěna specialistou na tuto problematiku, zvýšením právní ochrany zapůjčených uměleckých děl v jednotlivých evropských státech. 

 

Ani v  očích české veřejnosti si Diag Human zabavením uměleckých děl ve Vídni nijak neposloužil. Když byla díla z rozhodnutí odvolacího soudu vrácena do České republiky, přispěchal proto svému zaměstnavateli 23. listopadu 2011 na pomoc publicista Jan Urban, „člen mezinárodního právního týmu Diag Human,“ jak sám sebe označuje. Napsal tehdy, že „umělecká díla mohla odjet domů první den po vyhlášení exekuce, pokud by český stát složil kauci nebo začal jednat s Diag Human. Koneckonců, od té doby Diag Human nabídl vládě celkem třikrát, že vyjme všechna umělecká díla a hudební nástroje z exekucí po celém světě.“ (ZDE)  Byla to z nouze ctnost, protože bylo zřejmé, že šance na opakování vídeňského scénáře z května 2011 budou stále menší a menší. Nejen psané právní normy, ale v civilizovaném světě také většinově respektované zvykové právo se totiž shoduje v tom, že umělecká díla z veřejného majetku, která nejsou určena k prodeji a koupi, nesmí být brána jako rukojmí v obchodních sporech.

 

Porušení této zásady potvrdil nechtě sám Jan Urban, když napsal, že „ve sporu totiž nikdy nešlo o dva obrazy a jednu plastiku celkem za dvacet čtyři milionů korun. Z pohledu Diag Human jde o jedinou věc - o soudní potvrzení právní moci a vykonatelnosti více než desetimiliardové pohledávky, kterou uplatňuje proti České republice.“  Téměř stejně cenného výsledku by ovšem Diag Human dosáhl, kdyby s ním zástupci Ministerstva kultury České republiky nebo některé z jeho příspěvkových organizací podepsali smlouvu o vynětí zapůjčovaných uměleckých děl z režimu exekucí. Z hlediska státu ovšem neměl takový akt žádný význam, neboť by to bylo popření mezinárodního systému státních záruk a principu imunity zapůjčovaných děl proti zabavení. Navíc by úspěšný precedent v tomto směru otevíral dveře dalším podobným aktivitám. Přesto se Diag Human o něco podobného pokusil a Jiří Fajt mu v tom znamenitě posloužil.

 

Jiří Fajt a Josef Šťáva zachraňují situaci 

   

Dne 21. října 2012 spolupodepsali Josef Šťáva za firmu Diag Human SE a doc. Jiří Fajt sám za sebe návrh smlouvy, kterou rozeslali celkem šesti příspěvkovým organizacím Ministerstva kultury České republiky. Obsahem této smlouvy (ZDE, ZDE a ZDE) nebylo nic menšího než souhlas firmy Diag Human SE s tím, aby doc. Jiří Fajt určoval, co může a co nemůže být v souvislosti s výstavou Europa Jagellonica v Polsku a Německu předmětem exekuce. 

 

Je to v mnoha ohledech bizarní dokument: „Společnost Diag Human SE, v úmyslu odstranit nedorozumění či podezření prohlašuje, že nikdy nemínila, ani nyní nemíní výstavu EUROPA JAGELLONICA jako celek i každou její jednotlivou část, včetně všech vystavovaných exponátů (…) stejně jako všech dalších předmětů, které by označil kurátor výstavy  Doc. Jiří Fajt jako potřebnou součást výstavy a její instalace, po dobu jejich zápůjčky pro tuto výstavu na území Polské republiky a Spolkové republiky Německo zvažovat jako příležitost k jakýmkoli soukromoprávním krokům, včetně exekučních. Pan doc. Jiří Fajt toto postavení ve smluvní agendě přijímá.“  Podobná formulace musela Jiřímu Fajtovi velice zalichotit. Možná proto mu unikla skutečnost, že kdyby zástupci kterékoliv státní organizace tuto smlouvu podepsali, vložili by společnosti Diag Human SE do rukou v dalším soudním či arbitrážním řízení skvělou kartu. 

 

 Jiří Fajt zřejmě přehlédl okolnost, že by podpisem této nevinné smlouvy Česká republika via facti  uznala to, co celou dobu její zástupci popírají: že vůči ní má společnost Diag Human SE vymahatelnou pohledávku. V opačném případě by totiž podpis podobného dokumentu postrádal jakýkoliv smysl. Marek Pokorný, Naďa Goryczková, Vladimír Rösel, Tomáš Böhm, Michal Lukeš ani Helena Koenigsmarková, ředitelé příspěvkových organizací Ministerstva kultury České republiky, tuto smlouvu naštěstí nepodepsali. Snaha odčinit negativní odezvu na vídeňský pokus o zabavení uměleckých děl z českého státního majetku a zároveň zastřít neúspěch pokusu vnutit zástupcům státních příspěvkových organizací výše připojený návrh smlouvy ostatně čiší i z prohlášení advokáta společnosti Diag Human Jana Kalvody o přípravě žaloby na ministerstvo kultury. (ZDE)  

 

Nevím, jak ve veřejném vystupování, ale v praxi jednalo toto ministerstvo po vídeňské epizodě ve vztahu k uměleckým dílům zapůjčovaným na zahraniční výstavy odpovědně a při dodržení principu předběžné opatrnosti. Na postupimskou reprízu výstavy Europa Jagellonica povolilo zápůjčky z českého státního majetku i bez smlouvy se společností Diag Human, neboť Německo  uplatňuje obvyklou legislativu a v rámci uplatňování zvykového práva dobře chrání umělecká díla, poskytnutá na výstavy v rámci mezinárodní kulturní výměny. Ani tyto zápůjčky však z Europy Jagelloniky berlínskou událost sezóny neučinily.

 

 

Národní galerie jako evergreen

 

Za dva roky, které uplynuly od posledního výběrového řízení na generálního ředitele Národní galerie v Praze, stihl Jiří Fajt připravit v Kutné Hoře velkolepou výstavu Europa Jagellonica. Dokázal překročit její schválený rozpočet o více než třetinu (a minimálně o pět milionů přesáhnout také svůj vlastní veřejně vyslovený maximalistický odhad z jara 2010) a zanechat za sebou dluh dvanáct milionů Kč, z nichž více než deset neplánovaně zaplatilo ministerstvo kultury. Přitom opakovaně veřejně denuncoval ředitelku GASKu Janu Šorfovou, která mu obětavě umožnila tuto jedinou skutečně úspěšnou ze tří výstav projektu realizovat. Dokázal se pohádat s polskými spoluorganizátory výstavy a promarnit příležitost, jakou pro prezentaci umění spojeného s dynastií Jagellonců představoval Královský zámek ve Varšavě. Nedokázal déle než půl roku po skončení výstavy v Kutné Hoře vydat její katalog. 

 

 V souvislosti s kauzou Diag Human Jiří Fajt prokázal naprostou neznalost právního rámce ochrany uměleckých děl před zabavením v rámci mezinárodní kulturní výměny. V rozpoložení, které jeden ze specialistů na tuto problematiku po seznámení se s návrhem smlouvy prohlásil za stav „těžkého právního bezvědomí,“ se podepsal pod dokument snadno využitelný v neprospěch České republiky. Tento dokument naštěstí oprávnění zástupci státních příspěvkových organizací nepodepsali, i když ho obdrželi již s podpisem proslulého kurátora.

 

 V mezičase ovšem Jiří Fajt nelenil a zapojil se také do předvolebního boje. Jeho někdejší sociálnědemokratický patron David Rath bohužel ještě stále pobývá ve vyšetřovací vazbě. Proto v sobě docent Fajt po několikaletém příklonu k sociální demokracii letos pro změnu nalezl bytostný  vztah ke konzervativní pravici. V rámci volební kampaně Karla Schwarzenberga na prezidenta České republiky dokázal napsat jeden z nejhloupějších agitačních textů s podmanivým názvem Kdo na hrad: Karel IV. nebo Miloš I.?, který je k vidění ZDE. Být členkou Schwarzenbergova volebního štábu, asi bych mu za něj nebyla příliš vděčná. Mámivá vidina další výstavy na Pražském hradě však zřejmě byla pro ambiciózního kurátora velmi silným hnacím motorem zdravému rozumu navzdory.

 

Sečteno a podtrženo: po fiasku zmanipulovaného výběrového řízení na generálního ředitele Národní galerie v Praze na jaře 2010, po prohře v dalším výběrovém řízení na totéž místo na jaře 2011 a po čerstvých peripetiích, spojených s financováním a zahraničními reprízami výstavy Europa Jagellonica, bych očekávala, že se nyní Jiří Fajt soustředí na vědeckou práci a na přípravu dalšího velkého výstavního projektu. Po odvolání Vladimíra Rösela z postu ředitele Národní galerie však docent Fajt k mému překvapení za podpory Jiřího Davida (ZDE) znovu vytáhl do boje. Nemám nic proti Jiřímu Fajtovi osobně. Nepřipadá mi příliš zajímavý a nebýt jeho bezbřehých ambicí, nenapadlo by mě jakýmkoliv způsobem se jím zabývat. Fascinuje mě však skutečnost, že v české společnosti se může ucházet o významnou veřejnou funkci člověk, o němž je obecně známo to, co v posledních letech o Jiřím Fajtovi, aniž by se mu přitom lidé hlasitě smáli. To je patrně světové unikum. K otázce výběru nového generálního ředitele Národní galerie se opět vrátím v nejbližších dnech.     

A dneškem je Fajt ředitelem

A dneškem je Fajt ředitelem NG.

Tak je to správne, tak je to

Tak je to správne, tak je to dobre. Tak to má byt!

Samozřejmě, pane Koldere, že se nikdy nedá vymést hnůj hnojem.

A voda chybí.

Už název té výstavy musel

Už název té výstavy musel historicky gramotné lidi spíše odrazovat. Europa Jagellonica, Evropa Jagelonská. Coby původem tuším litevská dynastie neměli Jagellonci na Evropu vliv který by opravňoval daný název. Němcům muselo připadat přímo směšné, jak se marginální východoevropané derou do popředí dějin.
Kdyby s tím názvem přišli vlastenečtí Poláci, bylo by to pochopitelné.
Jako projekt Fajta s Rathem jde zřejmě jen o rádoby kulturní počiny nezřízeně ambiciózních hlupáků, kteří mohli celkem snadno operovat v českém bordelu. Svět na tenhle český tyátr zvysoka sere. Už i ti Poláci jsou dál než my.

Kajane Janyško, kdykoli

Kajane Janyško, kdykoli otevřeš hubu, vyvalí se ven sračky, seš autentickej moravskej kanál.

Uložit

Uložit