Lidové noviny

Nadcházející summit Evropské rady se bude zabývat budoucností hospodářské a měnové unie. Receptem, který nastínila ve svém návrhu Evropská komise, je přetvoření eurozóny směrem v centralizovaný, unitární stát, který se postupně bude zbavovat i prvků federalismu.

"Eurostát", ve kterém centrální vláda bude mít kontrolu a právo veta nad rozpočty států. "Eurostát", v němž bude existovat centrální rozpočet, který nebude založen na principu solidarity bohatých s chudými, ale odpovědných s těmi, kdo dosud odpovědní nebyli. Například naši slovenští sousedé budou platit reformování nekonkurenceschopných ekonomik státům, které ani nemusí být v dluhové krizi a jejichž obyvatelé jsou mnohem bohatší. 

Klíčovou otázkou je: je toto skutečně plán, který eurozónu vyvede ze současné krize? Je opravdu centralizace receptem na současné problémy? Nejsem si tím vůbec jistý. Samozřejmě že i centralizovaný systém může fungovat, o tom není sporu. Není ale rozhodně o nic funkčnější než systém, který umožňuje zdravou soutěž mezi státy. Ten známe dokonce i z mnoha federací, kde mají jednotlivé země rozdílnou míru zdanění, sociálních systémů a odlišnou hospodářskou politiku.

Evropské státy se nemohou zbavovat odpovědnosti

Cílem by neměla být unitarizace hospodářské politiky, ale spíše přiblížení konkurenceschopnosti ekonomik jednotlivých států. K tomu je zapotřebí především fungující koordinace mezi evropskými zeměmi, aniž by bylo nutné přenášet kompetence na Evropskou komisi nebo kohokoliv jiného. Státy se nemohou zbavovat odpovědnosti tím, že rozhodování jednoduše předají někomu jinému. Musí ale nést současně za své jednání odpovědnost. Kdo nebude společnému tempu stačit, kdo nebude – vlastní vinou – schopen reformovat svoji ekonomiku a zajistit její konkurenceschopnost, nemá dlouhodobě ve společném klubu co dělat. 

Nejsem samozřejmě proti takovým krokům, které mohou mít smysl. Lze mimo jiné uvažovat o nástroji eurozóny, který bude reagovat například na asymetrické šoky vyvolané společnou měnovou politikou. Je jasné, že například stoupající kurz eura vyvolává jiný dopad v průmyslových, exportně orientovaných regionech Evropy a jiný v oblastech tažených domácí spotřebou. Nemělo by ale jít o instrument přesouvající jednoduše peníze tam, kde ekonomika selhává kvůli přebujelému sociálnímu státu. 

Kromě této zásadní diskuse budeme řešit na summitu i bankovní unii. Nehodlám rozhodně bránit eurozóně v tom, aby si vytvořila nový systém. Sám pokládám harmonizaci předpisů v této oblasti za nezbytnou. Pro všechny musí platit princip, že v případě krize platí nejprve banka, resp. investor, a teprve potom daňový poplatník. Nikoli opačně. Nicméně obezřetnost je nutná u centralizace dohledu a fiskálního zajištění bankovního sektoru. 

Čeští střadatelé se bát nemusejí

Pro nás je klíčové nedopustit, aby sjednocený dohled dovoloval snáze vyvádět peníze našich střadatelů do zahraničních bank. Proto jsme do nařízení o tomto dohledu prosadili politickou záruku, že odpovědnost národních regulátorů nečlenů eurozóny za zajištění finanční stability tamního finančního sektoru zůstane zachována. A že nový systém nebude nikdo moci vykládat tak, že kohokoli – včetně centrálního regulátora – motivuje k doporučování přeměn dceřiných společností na pobočky, u kterých jsou dohledové pravomoci hostitelského orgánu výrazně slabší. Zatímco dceřiné banky jsou z právního hlediska českými bankami bez ohledu na jejich vlastníka, pobočky jsou jen filiálkami zahraničních bank na našem území s garancí vkladů mimo naše území. V tuto chvíli ale nehrozí, že by se čeští střadatelé v důsledku vzniku evropského jednotného dohledu museli bát o své peníze. Stejný princip však budeme muset hlídat také v dalších, nyní diskutovaných návrzích. 

Rozhodně nyní nechci Českou republiku vystavovat riziku, že budeme muset z peněz našich občanů zachraňovat nemocné banky v jiných koutech Evropy. Platí, že je lepší mít pozitivní očekávání, účastnit se všech debat o podobě celého systému, ale s definitivním rozhodnutím vyčkat na dobu, kdy budeme vědět, jak vše funguje. Zdůrazňuji přitom, že si v tomto kontextu lze sotva přát více, než aby bankovní unie fungovala a nenabádala naopak k dalšímu neodpovědnému spoléhání se na to, že vždy přijde nějaký zachránce v podobě daňového poplatníka.