Recenze – Matt Ridley: Racionální optimista. O evoluci prosperity: Praha, Argo – Dokořán 2013. ISBN 978-80-7363-525-1 

Zatímco média po celém světě ráda vyvolávají paniku, britský publicista a popularizátor vědy Matt Ridley ve své nové knize "Racionální optimista" (česky 2013, anglické vydání 2010) tvrdí, že v 21. století se bude žít náramně. Předvídá rozvoj prosperity a technologického pokroku, ústup chudoby a nemocí, pokles porodnosti, rostoucí pocit štěstí, úpadek násilí, vzestup svobody, rozvoj poznání a zlepšování životního prostředí.

Pesimismus vs. optimismus

Police v knihkupectvích sténají pod tunami pesimismu a věštbami zkázy. Lidé se bojí vzrůstající chudoby, příchodu hladomorů, rozšiřování pouští, smrtících nákaz, válek o vodu, vyčerpání ropy, docházení nerostných surovin, klesajícího počtu spermií, ztenčující se ozónové vrstvy, kyselých dešťů, jaderné zimy, globálního oteplování a dokonce dopadu asteroidu, který bude strašlivým koncem naší spokojené epizody na Zemi.

Důvody pro pesimismus podléhají módním vlnám, sám pesimismus je ale trvalý. V 60. letech 20. století byla na vrcholu hitparády populační exploze a celosvětový hladomor, v 70. letech přišlo do módy vyčerpání zdrojů, v 80. letech kyselý déšť, v 90. letech pandemie všeho druhu a v prvním desetiletí našeho století se vlády ujalo globální oteplování, které si zatím v žebříčku strašáků udrželo první místo.

Pesimisté mají podle Ridleyho pravdu v jedné věci: kdyby svět šel dál tak, jak teď funguje, skončilo by to pro lidstvo katastrofou. Pokud by veškerá doprava závisela na ropě a ropa by došla, pak by doprava ustala. Kdyby zemědělství dál spoléhalo na zavlažování a zásobárny vody se vyčerpaly, pak to mělo za následek hlad. Důležitý je ale kondicionál kdyby. Svět nepůjde dál tak, jak funguje dnes. Právě to je smysl lidského pokroku, celé poselství kulturní evoluce, celý význam dynamické změny.

Když sledujeme dlouhodobé trendy, neměly by nám uniknout zásadní informace. Bohatší, zdravější, vyšší, chytřejší, déle žijící a svobodnější lidé – tedy velká část z nás – se nejenže těší hojnosti, ale navíc většina z toho, co potřebují, je k dispozici za stále nižší ceny. Čtyři nejzákladnější lidské potřeby – potraviny, ošacení, palivo a přístřeší – během posledních dvou staletí zřetelně zlevnily.

Prosperita spočívá v množství statků a služeb, na něž si můžeme vydělat daným množstvím práce. Ještě v polovině 19. století stále cesta dostavníkem z Paříže do Bordeaux tolik, co si vydělal úředník za měsíc. Dnes se dá pořídit za den práce a je padesátkrát rychlejší. Tříminutový telefonní hovor z New Yorku do Los Angeles přišel v roce 1910 na 90 hodin práce za průměrnou mzdu, dnes už jen tři a půl minuty.

Podíváme-li se na dějiny člověka z odstupu, vypozorujeme v nich pozoruhodný pokrok, který se rozvíjí – byť s častými zvraty a odbočkami – už 100 000 let. Nabízí se otázka, zda jde o projekt, jak tvrdí pesimista, který už dospěl ke svému konci, nebo jak tvrdí optimista, má před sebou další staletí a tisíciletí trvání. Existují silné argumenty proto, že platí druhá možnost.

Bohatství a chudoba

Chudý obyvatel rozvojového světa zvýšil v letech 1980-2000 svou spotřebu dvojnásobně ve srovnání s tempem růstu ve světě jako celku. Číňané jsou nyní desetkrát bohatší, mají o třetinu méně dětí a žijí o 28 let déle než před padesáti lety. Dnešní Američané, kteří jsou oficiálně vedeni jako "chudí", disponují z 99 % elektřinou, 95 % má televizor, 88 % telefon a 70 % klimatizaci. Velcí američtí průmyslníci 19. století nic z toho neměli.

Easterlinův paradox tvrdil, že ačkoli v rámci jedné země jsou bohatší celkově šťastnější než chudí, v bohatších zemích jako celku nejsou občané o nic šťastnější než v chudých. Tento paradox však neodpovídá skutečnosti. Ridley se odvolává na studie, které dokládají, že bohatší lidé jsou šťastnější než chudí, v bohatých zemích jsou lidé spokojenější než v chudých a u lidí, kteří bohatnou, se pocit štěstí a spokojenosti zvyšuje.

Pesimisté každé generace vždy ohlašovali nové rozhodující chvíle, body zlomu, prahy a body, od nichž není návratu. Dnes se z bušení do bubnů pesimismu stala už kakofonie. Generace, která si může užívat míru, svobody, volného času, vzdělání, lékařské péče, cestování, filmů, mobilního telefonování nebo masáží více než jakákoli předešlá, horlivě a při každé možné příležitosti naslouchá věštbám zkázy.

Knihu dopisoval Ridley v době nevídaného ekonomického pesimismu ovlivněného finanční krizí. Světový bankovní systém se ocitl na pokraj kolapsu, prskla bublina dluhů, světový obchod se propadl, klesala výroba a rostla nezaměstnanost. Nejbližší budoucnost vypadala docela pochmurně a některé vlády plánovaly další enormní nárůst veřejného dluhu, který by mohl poškodit schopnost budoucích generací pokračovat v cestě za prosperitou.

Přesto pokud se tempo inovací znásobí, ekonomická evoluce zvýší ve 21. století životní standardy do dosud nepředstavitelných výšin, což pomůže i těm nejchudším lidem světa naplňovat nejen své potřeby, ale i své touhy. Jakkoli je dnes takový optimismus zcela nemoderní, dějiny nasvědčují tomu, že je ve skutečnosti realističtější než apokalyptický pesimismus.

Směna a specializace

Směna je pro kulturní evoluci tím, čím je sex pro evoluci biologickou. Specializace vede k inovacím, neboť povzbuzuje k investování času do zhotovování nástrojů k výrobě nástrojů. To ušetřilo čas, a protože prosperitu si můžeme definovat jako ušetřený čas, poskytlo to podobné výhody jako dělba práce. Svět je bohatší, zdravější a příjemnější z velké míry díky obchodu.

Soběstačnost byla mrtvá už před deseti tisíci lety. Ani relativně jednoduchý způsob života lovců a sběračů nemůže nadlouho existovat bez dostatečně velké populace, v níž se vyměňují myšlenky, nápady, dovednosti. Úspěch lidských pospolitostí závisí klíčově a zároveň vratce na jejich počtech a kontaktech. Stěžejní roli zde hraje obchod, směna a specializace.

Dobrou zprávou je, že jde o proces, který v sobě nemá zabudován žádný nevyhnutelný konec. Čím více jsou lidé vtahováni do globální dělby práce a čím více se jich může specializovat a vzájemně mezi sebou obchodovat, tím budou bohatší. Problémy, které nás sužují – krachy ekonomik, populační exploze, změna klimatu, terorismus, chudoba, AIDS, psychické deprese či obezita – jsou vážné, ale řešitelné.

Ridley souhlasí s Adamem Smithem, že člověk je stále závislý na pomoci svých bližních, svého ovšem spíše dosáhne tehdy, dokáže-li využít ve svůj prospěch jejich sebelásky. Tržní systém není zdaleka neřestný, naopak transformuje vlastní zájem do něčeho překvapivě ctnostného. Stejně jako trhy dovedou změnit činnost mnoha individuálně iracionálních jedinců do kolektivně racionálního produktu, umějí transformovat řadu individuálně sobeckých motivů do bohulibého kolektivního výsledku.

S rozvojem kolektivního mozku nezačala mizet jen krutost a lhostejnost ke znevýhodněným. Postupně se dávala na ústup i negramotnost a nemoci. Totéž lze říci o zločinu: pravděpodobnost zavraždění od 17. století v každé evropské zemi pozvolna klesala. Vražda byla v Evropě před průmyslovou revolucí v poměru na počet obyvatel desetkrát častější než dnes.

Zázrak obchodu

Komerční povaha života je dobrá nejen pro většiny, ale i pro menšiny. Pokud se vám nebude líbit výsledek voleb, nemůžete s tím nic dělat. Jestliže se vám však nebude líbit práce vašeho kadeřníka, můžete si najít jiného. Politická rozhodnutí jsou z podstaty monopolistická, despoticky většinová a zbavují jednotlivce volby; trhy jsou naproti tomu výborné v tom, že uspokojují i potřeby menšin.

Dějiny podle Ridleyho mluví jasně: volný obchod vede k oboustranné prosperitě, kdežto protekcionismus má za následek jen bídu. Neexistuje jediný příklad země, která by otevřela své hranice obchodu a skončila kvůli tomu chudší (jinou věci je možná nucený obchod s otroky nebo drogami). Volný obchod prospívá zemím, které jej praktikují, i když jejich sousedé obchodu zavírají dveře.

Není náhoda, že k hospodářskému pokroku dochází hlavně v demokratických zemích. Pro prohlubování dělby práce je prospěšné, když mají vlády omezenou moc (ne tak malou, aby to vedlo k všeobecnému loupení a pirátství) a jsou republikánské nebo rozdrobené. Hlavní příčina spočívá v tom, že silné vlády jsou z definice silnými monopoly a monopoly vždy upadají do sebeuspokojení, stagnace a vypočítavosti.

Z vývoje posledních dvou století plyne, že svoboda a blahobyt kráčejí ruku v ruce s hospodářským růstem a obchodem. Lidé tomu nechtějí věřit, ale v roce 2100 na tom bude lidstvo citelně lépe než dnes a lépe na tom bude i životní prostředí planety. Lidstvo by si podle Ridleyho mělo osvojit racionální optimismus a s jeho pomocí usilovat o zlepšení svého osudu i okolního světa.

Role inovací

Čím více vynalézáme, tím víc prostoru se otevírá pro nové vynálezy. Čím víc víme, tím toho můžeme vědět ještě víc. Oním motorem, který pohání prosperitu v moderním světě, je stále rychlejší vznik užitečných znalostí. Představa stálého konečného stavu aplikovaná na dynamický systém, jako je ekonomika, je chybná filozofická abstrakce. Pokud lze získávat a uplatňovat nové myšlenky a znalosti, je stálý stav v ekonomice nemožný.

Rostoucí výnosy z inovací nebyly nikým naplánovány, nařízeny ani nadirigovány. Vynořily se, vyvinuly a vznikly z podhoubí specializace a směny. Zrychlená výměna nápadů a lidí umožněná technologií se stala motorem sílícího růstu bohatství, který byl tak charakteristický pro minulé století. Politici, kapitalisté a státní úředníci, to všechno je jen harampádí, které se houpe na řece přílivové vlně inovací.

V budoucnu se stanou zcela všedními technologie, které si dnes nedovedeme ani představit, a běžnou rutinou budou činnosti, o nichž ani netušíme, že je lidé potřebují. Stroje se mohou stát natolik inteligentními, aby navrhovaly samy, což může vést k takovému zrychlení tempa hospodářského růstu, k němuž došlo na počátku průmyslové revoluce – výkon světové ekonomiky rychle stoupal.

Ridley nesouhlasí s názorem, že zdrojem nových technologií byla věda. Představa, že lze nalít státní peníze do vědy, která je veřejným statkem a pak z opačného konce potrubí vypadnou nové technologie, je jednostranná. Jen málokterý z vynálezů, které umožnily průmyslovou revoluci, za něco vděčil vědecké teorii. Věda není ani tak matka jako spíše dcera technologií.

Nepřetržitě běžící stroj inovací, který pohání moderní hospodářství, nevděčí za svou existenci ani vědě (která z něj těží víc, než k němu přispívá), ani penězům (které nejsou vždy limitujícím faktorem), ani patentům (které často překážejí), ani vládám (které v inovacích vůbec nevynikají). Není to totiž proces směřující shora dolů. Je to spíše směna myšlenek a nápadů, která stojí u zrodu inovací.

Je omšelým trikem předpovídat budoucnost s předpokladem nulové změny technologií a dospět k úsudku, že bude děsivá. Pokud by vynálezy a objevy ustaly, budoucnost by byla vskutku děsivá. Naprosto nejriskantnější a v pravém smyslu neudržitelné by pro lidský druh bylo, kdyby si uzavřel kohoutek inovací. Nevynalézat a nepřijímat nové myšlenky může být samo o sobě velmi nebezpečné a nemorální.

Ačkoli se po celé lidské dějiny životní standardy střídavě zvyšovaly a klesaly a populace rostly a hroutily se, ve znalostech vykazovalo lidstvo neomylný pokrok. Úžasné na znalostech je, že jsou opravdu neomezené. Neexistuje ani teoretická možnost, že by se zásobárna myšlenek, nápadů, objevů a vynálezů vyčerpala. Dokonce ani populační růst není brzdou hospodářského rozvoje. Čím více lidí na Zemi, tím více problémů, ale také více hlav, které problémy řeší. Ridleyho knihu bychom měli pozorně číst.