Falešné hvízdání
Martin Stín

 

Karel Hvížďala si opět jednou kopl do ministryně spravedlnosti Heleny Válkové. V článku „Spor o jmenování předsedy Krajského soudu v Ústí asi skončil“, uveřejněném 15.7.2014 na Parlamentních listech, ji pohaněl za způsob, jakým se vypořádala s nesnadnou situací v obsazování funkce předsedy Krajského soudu v Ústí n.L. Jako obvykle dokázal, že při zpochybňování kohokoli se obejde bez věcné znalosti, stačí mu vyjadřovací schopnosti, drzost a ochota ujmout se špinavé práce.

 

V podstatě navázal na útoky bývalé první náměstkyně ministryně spravedlnosti Hany Marvanové, která si nevšimla, že jako náměstkyně a předsedkyně výběrové komise není nadřízena ministryni, ale je jejím servisem. Když paní ministryně okamžitě nevyhověla jejímu přání, aby bez váhání navrhla prezidentovi republiky předsedu mělnického okresního soudu Jana Veselého k jmenování předsedou Krajského soudu v Ústí n.L., Hana Marvanová začala proti ní vyvíjet tlak mimo půdu ministerstva, což jí v žádném případě nepříslušelo. A Karel Hvížďala od ní převzal štafetu.

 

Nezjistil si ani, jakým způsobem Hana Marvanová opustila ministerstvo: tvrdí, že byla odvolána, ač ve skutečnosti na funkci rezignovala. Na tuto námitku by jistě shodně s ní odpověděl, že rezignovala pod tlakem, takže to bylo totéž, jako by byla odvolána. Ale ani jeden z nich nedokáže údajné tlaky na odchod Hany Marvanové z ministerstva prokázat, protože se zřejmě odehrávaly hlavně uvnitř její hlavy. A určitě by z nich neusvědčili Helenu Válkovou, která do poslední chvíle doufala, že jejich spolupráce bude nadále možná.

 

Ostatně politik, který vyčnívá vlastnostmi nad okolí, bývá vystavován nějakým tlakům téměř vždy. Kdo si to neuvědomuje a nemá vůli ani sílu je snášet, neměl by do politiky chodit.

 

Karel Hvížďala se neobtěžoval vzít na vědomí, že za výběr kandidáta na funkci předsedy soudu a jeho navržení prezidentovi republiky odpovídá pouze ministr jako ústavní činitel. Výběrová komise je poradní orgán ministra, jehož rozhodnutím není vázán. Ministr samozřejmě většinou vyslyší názor komise, protože si ji k tomu účelu zřídil a jiný nástroj na usnadnění výběru vhodného uchazeče nemá. Ale má právo váhat, rozhodnout jinak, nebo výběrové řízení opakovat pokud se vyskytnou překážky pro jmenování vybraného uchazeče. Právě toto Hana Marvanová nerespektovala a psavec kluše účelově v jejích šlépějích.

 

Dále si Karel Hvížďala neuvědomil nesmírnou citlivost soudců na nezávislost na moci výkonné a trvalé napětí mezi soudcovskou komunitou a ministerstvem. Podcenil proto choulostivost situace, která vznikla, když část soudců krajského soudu vystoupila proti jmenování Jana Veselého, když se pak soudcovská rada soudu vyjádřila záporně jak k jeho přidělení ke krajskému soudu, tak k jmenování předsedou krajského soudu, a když nakonec Soudcovská unie přišla s požadavkem na opakování výběrového řízení. Právo soudcovské rady vyjádřit se k přidělení soudce k soudu a k návrhu na jmenování předsedy soudu je přímo dáno zákonem. Jde o právo bez možnosti vynutit si jeho průchod. Ministr je nemusí respektovat, ale s rizikem, že bude ze všech stran napadán pro neúctu k soudcovské nezávislosti. Právo Soudcovské unie mluvit do obsazení funkce předsedy soudu nemá žádnou formální oporu, ale ignorovat beze všeho její mínění jako mluvčího velké části soudcovského stavu také nelze.

 

Hana Marvanová ve skutečnosti hnala paní ministryni do války se soudcovskou radou Krajského soudu v Ústí n.L. a se Soudcovskou unií. Protože jde o odpovědnost ministryně, za přezírání soudcovských stavovských orgánů by ji kamenovali. Netuším, zda si Hana Marvanová uvědomovala, do čeho Helenu Válkovou žene a nejsem si jist, zda je v tomto případě horší prostá nevědomost než vědomí následků.

 

Námitky proti rozhodnutí výběrové komise byly natolik závažné, že by bylo od paní ministryně krajně neodpovědné, kdyby je nepřezkoumala. Prověřování zpomalil pobyt soudce Jana Veselého v zahraničí.

 

Paní ministryně musela vzít v úvahu i otázku, zda prosazením Jana Veselého do čela soudu, jehož osazenstvo o něj nestojí, jej neposílá do minového pole.

 

Karel Hvížďala s drzostí sobě vlastní podsouvá paní ministryni záměr prosadit do čela soudu jeho místopředsedkyni Ivetu Hendrychovou, která vyšla z výběrového řízení jako druhá. Pro takové tvrzení nemá žádný důkaz. Helena Válková se vždy vyjadřovala v tom smyslu, že předseda soudu nemá být vybírán z „domácích“ soudců, zvažovala opakování výběrového řízení, ale žádná její úvaha o jmenování Ivery Hendrychové není doložena. Pokud Karel Hvížďala její úmysl dále v náznacích spojuje se zájmem o ovládnutí výběrového řízení na stavbu justičního paláce, zavání to částečně paranoiou, částečně snahou nechat ulpít na paní ministryni aspoň smítko nějakého ošklivého podezření. Prostě to je čistá novinářská špinavost.

 

Jinak právě tato kauza, která je jen jednou z více nehod na krátké společné cestě obdivuhodných žen Heleny Válkové a Hany Marvanové, odhaluje hloubku jejich osobnostního nesouladu, na němž jejich součinnost ztroskotala. Hana Marvanová jako bojovnice za uplatnění správného principu obsazování vedoucích funkcí výběrovým řízením vyrazila do útoku za okamžité provedení rozhodnutí její komise s bojovností Johanky z Arku, nehledíc doleva ani doprava. Pojem „loajalita k nadřízené ministryni“ jí byl bytostně cizí. Helena Válková uvážlivě prověřila námitky proti jmenování Jana Veselého, a nakonec rozhodla souhlasně s doporučením komise. Mít více trpělivosti, Hana Marvanová by se v křesle první náměstkyně těšila z úspěchu a Karel Hvížďala by neměl důvod k tasení špinavého pera. Její rezignace byla zbytečným gestem.

___________________________________________________________________________________