Jen málokdy se v tomto cyklu setkáváme s knihami, jejichž obsah přesahuje denní zkušenost a aktuální pravdy žité námi tady a dnes. Proto jsme pro toto pokračování vybrali dílo mladší generaci už asi méně známé, avšak fascinující a skoro se chce říci nesmrtelné. Jde o Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgias, na němž během německé okupace pracoval velký český prozaik Vladimír Neff (poprvé vyšlo 1947, podruhé 1969, my vycházíme z vydání zatím posledního, z roku 2007).

Z Neffova díla literárního si asi mnozí vzpomenou na pentalogii počínající svazkem Sňatky z rozumu, historické romány Královny nemají nohy či Prsten Borgiů, ti zasvěcenější si vybaví jistě i sarkastický skvost, mapující malou duši služného člověka (Trampoty pana Humbla), a další desítky děl. Neffův Antigorgias z této řady vyčnívá nejen žánrem - jde o esejistický slovník pojmů a osobností dějin světové filosofie, ale i významem vzdělávacím. Je to podivuhodný soubor úvah o myšlení, jehož četba je unikátním intelektuálním dobrodružstvím. Jistěže s autorem nemusíte vždy a do puntíku souhlasit, ale pokaždé vás přiměje k přemýšlení, a to samo je zásluha nejvyšší hodnoty.
Sám autor uvodil knihu tímto mottem z Gorgia Leontýnského: “Není nic. Je-li přece něco, člověk to nemůže poznat. Lze-li to přece poznat, nelze to bližnímu sdělit a vysvětlit.”. A v předmluvě ke 2. vydání zase píše: “Co to znamená porozumět problematice kterékoli veliké filosofické otázky? Proniknout do vší její hlubiny? Ale jak hluboká je ta hlubina, když dno, jehož se snad dotkneš, je jen před stupeň ke dnům dalším a dalším? Nejsou-li myšlenky všech filosofů, i těch největších, jen dohady - dohady ctihodné a moudré nebo duchaplné, ale o to nic méně dohady - a jejich odpovědi na otázky opět jen otázky svatě naivního tázajícího se dítěte? A neni-li vůbec největší slávou i kletbou člověkavou, že jediný ze všech živých tvorů dovede klást otázky a že dovede žasnout nad hroznou krásou a nezbadatelností všeho, co jest?”
Mám za to, že k tomu není, co dodat. Jen pozvání do Neffovy knihy. Ale pozor: Vstupujete na vlastní nebezpečí. Po jejím přečtení se vám může mnoho věci jevit jinak, než před ním. Možná přesněji, možná bolestněji. Je to jen na vás. Jako ostatně vždycky.
DETERMINISMUS A INDETERMINISMUS.
Ve válce bývá, jak všichni vědí, nouze o tabák. Silnému kuřákovi je zle: úřední příděly mu nestačí, a proto musí cigarety kupovat na černém trhu. Čím déle válka trvá, tím vyšší jsou ceny. Kuřák obětuje dobrou polovinu svých příjmů, prodává šaty, knihy, zadlužuje se, jí suché brambory, jen aby měl na tabák; obíhá kavárny, žebrá u pikolíků, ponižuje se, proklíná svou vášeň, ale nic naplat - musí. Stane se obětí ničemných a cynických vydřiduchů, podlézá darebákům, jimiž pohrdá, přísahá si, že až cena cigarety dosáhne dvaceti korun, přestane kouřit; a hle, cigareta už stojí třicet korun a náš nešťastník kouří dál. Je k tomu determinován (z latinského determinare = určiti). Tak tomu bývá u převážné většiny kuřáků. Vím však o jednom případu (pouze o jednom), kdy silný kuřák svou touhu potlačil. Trpěl, onemocněl z toho, vyléčil se, odvykl si.
Člověk nezmatený filosofií označí zajisté prvního kuřáka, který se nedovedl zbavit své vášně, j ako otroka, kdežto druhý kuřák, který to dovedl, mu bude vzácným, výjimečným, ale nicméně existujícím typem člověka svobodného. Ustálená rčení svědčí o běžnosti tohoto názoru: říká se, že někdo se osvobodil od své vášně, setřásl okovy svých náruživostí, ubránil se pokušení a podobně. Každý člověk filosofií nezatížený je totiž indeterminista: je přesvědčen, že jedná-li tak či onak, mohl by jednat také jinak; že vstává-li ráno v sedm hodin, mohl by, kdyby mu napadlo, vstát také v pět; že záleží jen na něm, na jeho osobním rozhodnutí, aby k svým nápadům, přáním, touhám, žádostem řekl „ano” nebo „ne” a aby je převedl nebo nepřevedl v čin. Souhlasně s tímto názorem jednáme a mluvíme. Odsuzujeme muže, který bije svou ženu, protože míníme, že je pánem svých činů a že záleží jen na něm, na jeho osobním rozhodnutí, aby svou ženu nebil. Tak soudí i indeterminističtí filosofové, např. Aristoteles, většina scholastiků, Descartes, James, Driesch, do jisté míry i Platón a Kant. Naproti tomu stoikové, Spinoza, Leibniz, angličtí empirici, Schopenhauer a většina myslitelů soudobých jsou deterministé. Naše jednání, praví tito myslitelé, je závislé na naší výchově, okolí, tradici, věku, pohlaví, zdraví a na naší organizaci vnitřní. Každý tvůj čin je článek v řetězci příčin, a je tudíž podřízen příčinnosti. Svobodný čin, který by nebyl ničím motivován, je nemyslitelný. Vyšší inteligence, která by znala všechny vnější a vnitřní vlivy, určující člověkovo jednání, dovedla by předpovědět každý jeho čin stejně přesně, jako astronomové předpovídají zatmění slunce. Kuřák, který ve válce přestal kouřit, je stejně málo svoboden jako ten, který kouřit nepřestal; jeho šetrnost, pohodlnost, sebeláska atd. u něho nabyla převahy nad jeho touhou po cigaretě - u prvního kuřáka tomu bylo naopak. Toť celý rozdíl.
Pokud jde o ten řetězec příčin, mají asi deterministé pravdu. Středověcí indeterministé se snažili dokázat, že existují činy na motivech nezávislé: osel postavený mezi dvě stejně vzdálené, stejně bohaté, chutné, vonné otýpky sena by musel zahynout hladem, protože by byl zbaven důvodu, proč by se rozhodl pro levou otýpku spíš než pro pravou nebo naopak (to je slavný problém tzv. Buridanova osla). Jsou-li motivy v rovnováze, ruší se, a člověk přece jedná; to je tzv. liberum arbitrium indifferentiae, svobodné rozhodnutí z lhostejnosti, jak se říkalo u scholastiků. To je ovšem marná a daremná chytačka, která nic neřeší. Když motivy se zdají být v rovnováze, člověk váhá, je v rozpacích, neví co počít. Čím větší výběr zboží, tím hůře se zákazník rozhoduje; o tom jsem se jako bývalý obchodní přiručí přesvědčil bezpočtukrát. Rozhodne-li se nakonec, znamená to, že rovnováha motivů byla jen zdánlivá a že jeden z nich nakonec přece jen nabyl převahy, neboť živý tvor, ať osel či člověk, je jemnější než kuchyňské váhy.
Ale o to vůbec nejde. Jednat bez motivu, bez příčiny: bez důvodu vyskočit z okna, vyběhnout nahý na ulici, bez důvodu se dát do smíchu nebo do pláče, spálit cennou knihu, uhodit do stolu, zlomit pravítko - tak nejedná člověk svobodný, nýbrž blázen; a i ten je determinován svou chorobou. Schopenhauer velmi správně říká, že chci-li, mohu rozdat své jmění chudým: nemohu se však přinutit k tomu, abych to chtěl. Své chtění nedovedu určovat. Prožívám své volní obsahy, ať je schvaluji nebo neschvaluji. Svatý Antonín neschvaloval své chtíče, kuřák za války zajisté proklíná svou náruživost, která nesmírně zatěžuje jeho život. V oblasti chtění tedy není svobody. V tom se zatvrzelý indeterminista jistě shodne s deterministou. Svoboda - je-li jaká - může být jedině v přeměně chtění v čin. Přes to, že člověk je nesmírně omezován společností, v níž žije, svými pracovními povinnostmi, svou rodinou, zákony lidskými i přírodními, svým zdravím, pohlavím, počasím, chudobou, věkem, vzděláním, výchovou atd., zbývá mu přece dost a dost místa, aby svou svobodu - je-li jaká - uplatňoval. A tu nejde o nic jiného, než co nazýváme motivem. Zahrnujeme-li pod pojem „motiv” nejen okamžité vnější popudy, nejen jeho chtíče, touhy a nálady, nýbrž i stálé, rozumovou a mravní výchovou vytyčené směrnice jeho charakteru, jsme deterministé; zahrnujeme-li pod pojem „motiv” pouze nestálé, proměnlivé návnady, jimiž „tělo, svět a ďábel” útočí na náš charakter, tuto baštu, kterou jsme sami v sobě vybudovali na ochranu své svobody, jsme indeterministé. To je dojista ne-li správnější, tož aspoň přesnější, neboť jen zapeklitec může nevidět rozdíl mezi dubem a mezi třtinou větrem se klátící, mezi člověkem, který přemohl svou vášeň nebo který jí bezmocně podlehl. - Viz též heslo Hodnoty.
HODNOTY.
Věty „kráva je přežvýkavec” a „kráva je užitečné zvíře” a „kráva je posvátné zvíře” mají jeden a týž předmět a formou si jsou velmi podobny; ale je mezi nimi veliký a zásadní rozdíl. První věta vyjadřuje vztah dvou pojmů na člověku nezávislých, vyjadřuje skutečnost, přesahující člověkovo vědomí, fakt, jehož pravdivost musí uznat každý, kdo třebas jedinkrát v životě uviděl přežvykující krávu. S větou „kráva je užitečné zvíře” je to jiné. Kdyby tráva uměla myslet, uznala by pravdivost věty „kráva je přežvýkavec”, ale pokud jde o užitečnost krávy, asi by ji popřela. A s větou „kráva je posvátné zvíře” je to ještě divnější.
Nám Evropanům připadá jako nesmyslná, ale pro velkou část Indů vyjadřuje nedotknutelné dogma. Nuže abychom neokolkovali: všechny tři zde uvedené věty, týkaj ící se krávy, sice jsou obyčejné kategorické soudy, to jest takové soudy, jimiž se subjektu připisuje nějaký přívlastek; ale druhá a třetí z těchto vět se liší od první tím, že subjektu, to jest krávě, přiznává jakousi hodnotu, v tomto případě užitečnost, posvátnost. Hodnotě se po francouzsku říká la valeur, po anglicku value, německy Wert. A soudy tohoto typu jsou kategorické soudy hodnotní.
I. Nuže hodnota je cosi subjektivního. Hodnota je hodnotná jen pro nás, pro subjekty, již ji hodnotou shledáváme. Hodnota je všechno, co uspokojuje něčí potřebu - v případě posvátnosti krávy jde o potřebu náboženské adorace - nebo v něm budí pocit libosti. V praktickém životě každé bytosti hodnota jest činitel ze všech nejdůležitější, neboť každý její činje vázán nějakou hodnotou. Ať děláš co děláš, ať jdeš na procházku nebo čteš knihu nebo píšeš báseň, děláš to jen proto, že předmět svého konání shledáváš hodnotným; a neděláš-li nic, neděláš nic proto, že nicnedělání je ti příjemné; a to je pro tebe zase hodnota. Proto, jak stojí psáno v hesle Etika, etikové všech věků se nenamáhali vymýšlením předpisů, co lidé mají dělat a co nemají dělat, nýbrž snažili se stanovit nejvyšší hodnotu lidského života, a zejména usilovali přesvědčit ostatní lidi, že ta hodnota je opravdu hodnotná. Nic víc nebylo třeba.
Zdá se to tedy jednoduché; ve skutečnosti to ovšem není tak prosté. Definice po jmu hodnoty jako „něco” co uspokojuje něčí potřebu nebo vzbuzuje v něm pocit „libosti”, se zdá vyjadřovat, že ze světa hodnot je zcela vyloučen rozum. Potřeba závisí na vůli, libost na citu; je-li tedy souzení doménou rozumu, hodnocení je doménou vůle a citu. Kus masa se mi jeví hodnotným, protože uspokojuje mé chtění, tedy mou vůli, západ slunce se mi jeví hodnotným, protože hoví mému estetickému citu, Indovi se kráva jeví hodnotnou, protože hoví jeho citu náboženskému. Kdyby nebylo vůle a citu, nebylo by hodnot; o tom není sporu. Ale upírá-li se každý náš čin k nějaké hodnotě a jsou-li hodnoty závislé jen na vůli a citu, jakoupak roli hraje v našem životě ten náš slavný, tolik a tolikrát velebený rozum? Je rozum dobrý jen k vytváření soudů typu „kráva je přežvýkavec”, jež nemají na průběh praktického života žádný vliv? Je člověk opravdu jen třtina, zmítaná dvojím proudem vůle a citu? Zdá se na první pohled, že tomu tak jest. Jak bylo řečeno v hesle Determinismus a indeterminismus, nemohu určovat své chtění. Nemohu neprožívat své volní stavy: ač vím, že kouření mi škodí, nemohu způsobit, aby se mi nechtělo zapálit si cigaretu, je-li mi zima, nemohu způsobit, aby se mi nechtělo tepla; jdu tedy a zatopím si v kamnech. Ale může se stát, že nemám uhlí. I napadne mi, že bych mohl spálit svou knihovnu. Divoch na mém místě by to určitě udělal, protože by v mé knihovně neviděl žádnou hodnotu - já v ní však hodnotu vidím, a proto ji nespálím a raději snáším zimu. Nemohu tedy rozumem potlačovat své chtění - je mi zima jako divochovi a chce se mi tepla stejně jako jemu -, ale mohu rozumem rozmnožovat objekty svého chtění; je-li mi má knihovna hodnotou a chce-li se mi tuto hodnotu zachovat, je to jen zásluha mého rozumu. Ve volbě mezi rozumovými a bezprostředními, tělesnými objekty chtění, v správném hodnocení hodnot záleží pak všechen rozumový a mravní pokrok člověkův a jeho svoboda.
II. S metafyzickým chápáním hodnot se ve filosofii potkáváme poprvé u H ermanna Lotzeho (v. t.), který oduševni v přírodu přisuzoval všem přírodním dějům nějaký chtěný cíl; a chtěný cíl, jak víme, je hodnota. Z Lotzeho vyšel zakladatel bádenské školy Wilhelm Windelband (1848-1915).Windelband byl novokantovec; obnovil však nikoli Kantovu kritiku čistého rozumu, nýbrž jeho etiku, tj. jeho učení o primátu jednání nad poznáním, tedy o svrchovanosti rozumu praktického. Filosofie, učil Windelband podobně jako Lotze, není pouze nauka o skutečnosti toho, co jest, nýbrž i o tom, co býti má; filosofie nemá být pouhým věděním, nýbrž chce a má být také uměleckým a mravním žitím. Proto rozděluje problémy filosofie na problémy vědění a na problémy života, na otázky bytí a na otázky hodnot. I shledává Windelband, že posuzujeme-li mravnost jednotlivých lidí nebo národů, mluvíme-li o jejich vyšší nebo nižší mravní vyspělosti, mlčky předpokládáme existenci nějaké absolutní hodnoty, nějaké mravní normy, bez níž by mravní kritika nebyla možná. Bez této normy bychom propadli mravnímu relativismu, tj. všechny hodnoty by byly stejně hodnotné, neboť jejich jediným měřítkem by byl jednající Člověk nebo národ sám. Byli bychom tedy v oblasti etiky v stejné situaci, jako kdyby se v oblasti poznání připustila platnost věty, že měřítkem všech věcí je člověk - jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou. Proto zavádíme v etice a v estetice pojem „dobra” a „krásy”, podobně jako v noetice zavádíme pojem absolutní „pravdy” Nejde tu však v žádném případě o metafyzické skutečnosti, nýbrž o postuláty, o direktivy myšlení a hodnocení, které si sami sobě ukládáme. Říše skutečnosti a říše hodnot nejsou si zcela cizí, ale nemohou také splynout, neboť kdyby se to stalo, ustala by vůle, ustalo by chtění a směřování za něčím a svět by strnul v stavu věčné skončenosti.
III. Sám o sobě pojem hodnoty není rozhodující. Zjištění, že Ind považuje krávu za posvátné zvíře, sice může být překvapivé, ale o charakteru Inda nám mnoho nepoví; teprve poznání, že by raději zemřel hlady, než aby krávu porazil a snědl, je objevné: znamená, že krávě jakožto posvátnému zvířeti přikládá větší hodnotu než vlastnímu životu; v jeho stupnici hodnot má kráva přednější místo než vlastní sebezáchova. Když Hitler okupoval Francii, jeden francouzský spisovatel se přihlásil ke kolaboraci slovy ,je lepší být živým Němcem než mrtvým Francouzem” V jeho stupnici hodnot tedy jeho život byl na přednějším místě než svoboda a čest.
Od dob renesance na nejvyšších příčlích stupnice hodnot, proklamované civilizovanými národy, bývala Svoboda, Volnost a Spravedlnost; svobodou tu je míněna nezávislost, suverenita národa, volností volnost a svoboda jednotlivcova, spravedlností spravedlivé rozdílení národních statků, odstranění sociální diskriminace a vykořisťování. Pořadí těchto hodnot se měnilo s místem a časem. U národů nesvobodných, k nimžjsme měli čest přináležet i my, na prvním místě zajisté bývala Svoboda; individuální Volnost nám s touto Svobodou jaksi splývala; Spravedlnost byla na druhém místě. Zato angličtí a američtí liberálové devatenáctého století kladli na první místo Volnost (Freedom), na druhé Svobodu (Liberty), a Spravedlnost (Justice) na třetí. (Srovnej James Burnham: Suicide ofthe West, Sebevražda Západu, AJ Po první světové válce se u nich na prvé místo posunula Spravedlnost, Volnost přišla na místo druhé, na třetí Svoboda; k těmto třem vrcholným hodnotám se při družila čtvrtá, na niž se před válkou mnoho nemyslilo, protože byla nedopatřením považována za danou a samozřejmou, totiž MÍr. Po druhé světové válce přišla na prvé místo Spravedlnost, na druhé Volnost, na třetí Mír, na čtvrté Svoboda. Když pak hrozba atomové války dolehla na lidstvo plnou vahou, posunul se na prvé místo Mír, Spravedlnost obsadila místo druhé, Volnost třetí, Svoboda čtvrté. Na tomto přeskupování stupnice hodnot se zračí postupný odklon od myšlenky národní nezávislosti k internacionalismu - nepřiznávaný, ale nezadržitelný příklon k ideám, z nichž se zrodily velké sociální převraty dvacátého století, najmě ruská Říjnová revoluce.
IV. Před několika lety jsem s výpravou Čedoku navštívil Anglii; na programu zájezdu mimo jiné byla i prohlídka Shakespearova rodiště Stratfordu. Když jsem se po skončení prohlídky zeptal jedné účastnice naší výpravy, horlivé fotografky, jaký dojem na ni udělal Shakespearův rodný dům, odpověděla mi: „Já tam nešla, nestálo mi to za to, protože jsem už v aparátu neměla film.”
Na tuto epizodu jsem si vzpomněl při četbě knihy amerického sociologa Daniela Boorstina The Image (Obraz), v níž autor analyzuje zjev ještě jiného přesunu stupnice hodnot, k němuž dochází v moderních industriálních společnostech, najmě v Spojených státech: lidé v míře stále rostoucí hodnotí níže opravdový svět než jeho umělý obraz, dávají přednost smyšlence před skutečností, pseudohodnotě před hodnotou. Dnešní obyvatel některého z velkoměst zpravidla už neřekne „svět je nudný” nebo „na světě se nic neděje”, nýbrž řekne” v těch novinách dnes už zase vůbec nic není”, což znamená, že namísto aby hodnotil realitu, hodnotí zkreslující zrcadlo reality, ať je to tisk, televize, rádio, film, reklamy; potřeba „zpráv”, jež konzumovalo obyvatelstvo moderních států, stále narůstala, čímž v míře stále větší nutila pracovníky veřejných sdělovacích institucí, aby si od nedostatku opravdových „událostí”, o nichž veřejnost si přála být informována, pomáhali výrobou událostí umělých, čili, jak praví autor, pseudoudálostí; tak např. zemětřesení v Chile je opravdová událost, interview s filmovou hvězdou je pseudoudálost. I ukázalo se, že publikum dává přednost pseudoudálostem před událostmi skutečnými - říše hodnot, mluveno s Windelbandem, se v dnešním průmyslovém světě, hlavně na Západě, stále nápadněji a znepokojivěji odchyluje od drsné říše skutečnosti a přiklání se k umně regulované říši novinářské a televizní smyšlenky, barvotiskové iluze.
To vše patrně souvisí se zjevem, o němž široce mluví francouzský sociolog Raymond Aron ve své knize La lufte des classes (Třídní boj). Dnešní průmyslové společnosti postrádají smyslu pro asketismus, jsou hédonistické, hodnotu života vidí ve vysokých příjmech a namnoze i v moci a slávě. Za minulých časů lidé byli smířeni s tím, že budou žít přibližně stejně jako předchozí generace; shledávali to normálním. Dnes se naopak považuje za normální snaha po vyšší a vyšší životní úrovni. A protože produktivita státu nemůže s těmito rostoucími požadavky držet krok, nespokojení synové a dcery dvacátého století se uchylují k fikci, k plátnům biografů, k drbům ze soukromého života milionářů, kinohvězd a anglické královské rodiny, k záři reklam, k ruchu sportovních stadiónů, zkrátka k náhražkám toho, co se jim jeví jako hodnoty nejžádoucnější.
PRAVDA.
Není tuším známějšího, běžnějšího, prostšího a jasnějšího pojmu. Už malé dítě ví, co je pravda a co je nepravda. „Kde jsi byl tak dlouho?” ptá se matka svého synka, který přišel pozdě ze školy. „Školník zapomněl odzvonit konec vyučování,” odpoví synek a jeho tvář div že neshoří ruměncem studu. Sama jeho duše se zachvěla ošklivostí a hrůzou před neshodou jeho výpovědi se skutečností, jíž nebyla nedbalost školníkova, nýbrž výlet do sousedovy ovocné zahrady.
I. Shoda výpovědi se skutečností: tak se zpravidla v běžném životě naprosto dostatečně definuje pravda, anglicky truth, francouzsky vérité, německy Wahrheit. Kde jste bylo prázdninách? ptám se svého známého. On na to, že na Kanárských ostrovech. Byl-li na Kanárských ostrovech, jeho výpověď je pravdivá; byl-li ve skutečnosti ve Štěchovicích, jeho výpověď je nepravdivá. To je jasné. Projevujeme svůj vnitřní život slovem nebo písmem; proto uvedená definice pravdy jakožto shody výpovědi se skutečností pro praktický život postačí úplně. Nezapomínejme však, že člověk není zrcadlo, na němž by se vnější skutečnosti obrážely bez jeho aktivní účasti; obrazy věcí ajejich dějů, s nimiž se setkáváme, by marně procházely branami našich smyslů, marně by dráždily naše sítnice a naše ušní bubínky, kdybychom se jich nedovedli zmocnit rozumem a zpracovati je v myšlenku. ŘečÍ a písmem vypovídáme o svých myšlenkách. Naše výpovědi by nemohly být pravdivé, nemohly by být shodné se skutečností, kdyby naše myšlení bylo nesprávné. Nehledejme pravdu nebo nepravdu ve výpovědi, nýbrž v myšlení, a opravme svou definici v ten smysl, že pravda je shoda myšlení se skutečností.
II. Tedy: pravdivé myšlení je správné myšlení a naopak. Naše myšlení probíhá v soudech; proto pravda je pouze v soudu, nikoli v pojmu. Pojmy motocykl, motouz, motor, motovidlo atd., jak jsou zapsány jeden po druhém ve frazeologickém slovníku, nejsou pravdivé ani nepravdivé. Teprve když pojmu „motocykl” přiřknu něco, co motocyklům při náleží nebo nepřináleží, vytvořil jsem pravdivý nebo nepravdivý soud. Soud „motocykly jsou dvoukolá vozidla” je pravdivý, soud „motocykly jsou vozidla, opatřená křídly”, nepravdivý. Musíme všechny tyto samozřejmosti důkladně uvážit, než přikročíme k faktům méně samozřejmým.
III. Z předchozího výkladu vyplývá, že soud sám o sobě není pravdivý ani nepravdivý; pravdivý nebo nepravdivý je pouze tehdy, když se vztahuje k nějaké realitě, která existuje samostatně a nezávisle na myšlení soudícího. Soud „Ondřejovi je jednatřicet let” sám o sobě není pravdivý ani nepravdivý. Vztahuje-li se k mému příteli Ondřejovi, který se narodil před jednatřiceti lety, je pravdivý. Vztahuje-li se k mému synu Ondřejovi, je nepravdivý.
IV. Vidíme tedy, že otázka pravdy a nepravdy je tak snadná, že věru nestálo za to, věnovat jí zvláštní heslo. Mohu tedy klidně zahodit, co jsem právě napsal, aniž bych tím čtenáře této knihy sebeméně ošidil. Než to však učiním, dopřejme si krátkou úvahu.
Pravda, bylo řečeno, záleží ve shodě myšlení se skutečností, respektive ve shodě soudu se skutečností, což je totéž, neboť myšlení probíhá v soudech. To už víme. Vyslovím-li soud „pes štěká”,je to soud pravdivý, protože pod mým oknem opravdu štěká pes. Soudem „pes štěká” jsem uvedl pojem „pes” do vztahu pojmu „štěkati” To je v pořádku, neboť člověk nedovede myslit jinak než ve vztazích, a (podle Platóna a Aristotela) skutečnost, realita probíhá také ve vztazích: pes, zaštěkav, nabyl účasti na ideji štěkání, jinak řečeno uvedl sám sebe v kladný vztah k štěkotu; řeknu-li tedy „pes štěká”, opisuji v pojmech to, co se děje ve skutečnosti, a vystihuji tedy metafyzickou realitu psího štěkotu. Naše teorie pravdy, jakožto shody soudu a skutečnosti je tedy správná. S Platónem a Aristotelem a s jejich realistickou teorií soudu (viz Soud, IV) však nemusí každý souhlasit, a také nesouhlasí. Tak např. zastánci nominalistické teorie soudu nám povědí, že soud je umělá konstrukce mysli, trapně slepující to, co ve skutečnosti je jednotné a plynulé. Nedovedu arei myslit jinak než ve vztazích, ale to je má lidská slabost a nedostatečnost, do níž, lidsky řečeno, realitě nic není. Vztah mezi štěkotem a psem existuje pouze v mé hlavě. Pes pod mým oknem nestojí ve vztahu k štěkotu, nýbrž prožívá biologicky svůj štěkot - on je v této chvíli štěkot a štěkot je on. Ale ani to není správné. Připustíme-li po rozpačitém váhání, že existuje něco takového, jako je pes - neboť přísně uváženo není psů všeobecně, nýbrž miliony samostatných odlišných psích jedinců, a slovo „pes” je prázdný zvuk, jímž pro vlastní pohodlí označujeme něco, co tyto vyhraněné a vzájemně se rvoucí individuality mají podle našeho názoru společného -, připustíme-li tedy, opakuji, že existuje něco takového, jako je „pes”, nemůžeme připustit, že existuje štěkot, neboť štěkot je pojem abstraktní, a tudíž kdybys křížem krážem proputoval svět, nikde nenajdeš nic, co tímto pojmem je označováno. Najdeš mnoho štěkajících psů, ale žádný štěkot, stejně jako není spravedlnosti, zla, dobra, radosti, hněvu atd. Lidské po jmy, pokračuje náš neúprosný kritik, j sou pouhé mozaikové kaménky, jimiž klopotně, bez úspěchu a bez naděje opisujeme nádhernou plnost a mnohotvárnost živé reality. Ale připusťme, byť jen s odporem, existenci psa i štěkotu; tento neslýchaný ústupek nás však nespasí. Bude i nadále rouhavé mluvit o shodě se skutečností, protože pes našeho soudu - na rozdíl od zuřícího Reka pod mým oknem - neštěká, máť pouze kladný vztah k štěkotu. Ale i kdyby pes našeho soudu nakrásně štěkal, bude jen bledým stínem Reka pod mým oknem, neboť bude pouze štěkat - nebude však chlupatý, nebude žrát kosti a nebude schopen plodit mladé, nemluvíc o tisíceré jiné znamenité vlastnosti, jíž vynikají opravdoví živí psi.
S těmito vývody nemusíme souhlasit a také s nimi nesouhlasíme. Vidíme však, že naše formule pravdy jakožto shody myšlenky se skutečností není tak nedotknutelná, jak se nám na prvý pohled zdálo; a jelikož jde o pojem jasný, prostý a každému známý, chtěli bychom najít definici, proti níž by nikdo nemohl nic namítat. Snad najdeme východisko, uvědomíme-li si, že náš soud „pes štěká” vyplynul z představy, kterou v nás vyvolal jistý sluchový vjem. Nedovedl jsem tuto představu vyjádřit jinak než větou „pes štěká” - větou ubohou, to uznávám. Představa však, z níž vyrostla, je stejně plynulá a bohatá jako sama realita. V mém soudu byl pes postaven do směšného a ponižujícího vztahu k štěkotu, ale pes mé představy štěká opravdu. Soud je umělá konstrukce mysli, leč představy jsou původní. Ať jsou soudy jakékoli: záleží hlavně na představách. Jako malý Pascal říkal kružnici kolo a přímce hůl, mohu svou představu psa označit slovem „slon”; i bude můj soud „slon štěká” pravdivý, protože pravda není, jak jsme se mylně domnívali, souhlas soudu se skutečností, nýbrž souhlas představ se skutečností.
V. Tomuto pojetí pravdy se ve filosofii říká pravda transcendentní, protože realita, s níž naše představy mají být shodné, leží mimo nás, přesahuje nás, je transcendentní našemu vědomí (viz Imanentní a transcendentní). V tomto učeném slově se však skrývá nová obtíž, na niž jsme dříve nepomyslili: leží-li skutečnost mimo nás, jak poznáme, že naše představy se s ní shodují? Vnímám štěkot psa; i pomyslím si: Pes štěká. Domnívám se, že jsem v bezprostředním styku s realitou štěkajícího psa, protože ho slyším na vlastní uši, ale to je starý zvykový omyl; můj duch nevnímá štěkot psa, nýbrž reakce sluchových nervů. Apercipuje sluchové vjemy a vytváří podle nich představu štěkajícího psa (viz Vjem a představa). Nejsem si jist, že tato představa se shoduje se skutečností: možná, že neštěká pes, nýbrž sousedův syn, který rád napodobí zvířecí zvuky. Proto se jdu přesvědčit: nebyl to chlapec, kdo štěkal, nýbrž sousedův Rek. Má představa štěkajícího psa tedy byla pravdivá, protože se shoduje ... s čím? Se skutečností? Nevím o ní nic. Doplnil jsem svůj sluchový vjem psího štěkotu vjemem zrakovým; můj duch apercipoval reakce zrakových nervů, ale k vlastní realitě nepronikl. Myslíme, že se „díváme” na svět, který nás obklopuje; ve skutečnosti se jen „díváme” na obrázky, které se promítají na naší sítnici, a záleží na naší bystrosti, na konstruktivitě našeho ducha, jakou si podle těch obrázků uděláme představu skutečnosti. Skutečnost samu však nepoznáme nikdy. Zdá se tedy, že mluvit o shodě představ se skutečností jest stejně bláhové, jako kdyby se někdo snažil přesvědčit se o správné délce krejčovského metru tím, že by jej změřil jiným krejčovským metrem.
VI. Namítnete snad, že má-li někdo pochybnosti o délce krejčovského metru, nemůže udělat nic jiného než změřit jej jiným metrem. Shledá-li, že oba metry jsou přesně stejně dlouhé, nenabude tím zajisté naprosté a nezvratné jistoty o jejich správnosti - možná, že oba jsou stejně vadné - ale jeho důvěra bude příznivým výsledkem pokusu značně posílena. UváŽÍ, že oba metry reprodukují cosi třetího, totiž desetimiliontou část zemského čtvrtpoledníku, respektive legální metr prototyp, uložený, nemýlím-li se, v trezoru Národní banky, a usoudí, že je velmi nepravděpodobné, aby reprodukce byla v obou případech přesně stejně vadná, zvláště jde-li o dva metry různého stáří a původu. Je-li tato shodná neshoda nepravděpodobná, je naopak pravděpodobné, že obě měřidla jsou správná.
Čtenář jistě už pochopil, kam touto úvahou míříme. Nedovedeme-li proniknout k vlastní objektivní skutečnosti, jsme-li odsouzeni zůstat navždy v zajetí svých představ, nemůžeme zajisté dospět k absolutní pravdě, ale můžeme dosáhnout velmi slušného stupně pravděpodobnosti, utvoříme-li o jedné a téže (jak víme neznámé) realitě dvě souhlasné představy. Jsme lidé, a proto se musíme spokojit lidskou pravdou. Jak pověděno, tato lidská pravda není nic víc než pouhá pravděpodobnost; ale jelikož neschopnost proniknout k absolutní pravdě je údělem celého lidského plemene, nebudeme mluvit o pravděpodobnosti, nýbrž o pravdě; a kritériem, tj. měřítkem naší omezené lidské pravdy nám už nebude - jak jsme se prve v pýše naivity domnívali - shoda představy s realitou, nýbrž vzájemná shoda představ; nebudeme jí říkat pravda transcendentní, nýbrž - protože je naše, je z nás a zůstává v nás - pravda imanentní.
Poznavše a uznavše svou lidskou nedostatečnost, cítíme smutek rozčarování, ale také jistou úlevu; připadáme si jako malíř nenadaný, který po letech marného úsilí uznal svou neschopnost a rozhodl se, že se bude živit kolorováním fotografií; zaměstnání skromné, ale bez zklamání, bez hořkosti, bez marných nadějí. V říši imanentních pravd jsme doma: jsou lidské, jsou naše. Kam dosáhneme, tam je pravda; kam nedosáhneme, do toho nám nic není. Jaké pohodlí. Vědci prý hledají a nalézají pravdu. Mendělejev teoreticky předpokládal existenci prvků, jež chyběly v řadě prvků známých, uspořádaných podle atomových vah. Tyto předpokládané prvky byly později skutečně objeveny: Mendělejevova teorie, bylo řečeno, je pravdivá, neboť byla potvrzena skutečností. Je tomu tak? Víme, že nikoli. Skutečnost je nepoznatelná; v Mendělejevově případě byla teoretická představa potvrzena představou skutečnostní, empirickou, nic víc, nic míň. Je tomu tak? Je tomu opravdu tak?
VII. Dokud jsme věřili v správnost teorie transcendentní pravdy, nevěděli jsme, co si počít s pravdami, u nichž není předmětu, s nímž by se naše představy mohly shodovat nebo neshodovat. Jak jsme se měli vyjádřit o pravdě nebo nepravdě věty 2 + 3 = 5? Takzvané sylogismy, o nichž mluvím v hesle Úsudek, jsou vybudovány na formuli: Jestliže A se rovná BaB se rovná C, pak se A rovná C. Jeto pravda, nebo nepravda? S kterým předmětem se tato formule má shodovat nebo neshodovat, aby byla pravdivá nebo nepravdivá? A což pravdy estetické a etické? V hesle Estetika pravim, že je naprosto nemožno stanovit, zdali román Tři mušketýři je umělecky hodnotný či ne. A což přikázání Cti otce svého a matku svou? Je to pravda, nebo ne?
Dokud jsme věřili v teorii transcendentní pravdy, otázky tyto nás mohly přivést do rozpaků. Teď se však na matematiku, logiku, estetiku a etiku díváme s týmž rozčarovaným úsměvem jako na všechny pravdy ostatní. Nechceme tvrdit se Stuartem Millem, že pravda matematické věty, např. 2 + 3 = 5, je psychologická, tj. závislá na psychologických předpokladech našeho poznávání, a že kdyby závity našich mozků byly trochu jinak nakrouceny, platilo by pro nás možná, že 2 + 3 = 6; nemůžeme však dát za pravdu starým racionalistům, jimž matematické pravdy byly věčné, nadosobní, božské, ba víc než božské, protože sám Bůh na nich nemůže nic měnit. Vím, že není nadosobních, božských pravd, protože všechny pravdy jsou lidské, jsou z nás, jsou naše. Není možno si představit tvora, pro nějž by mohlo platit, že 2 + 3 = 6, ale kromě člověka není také možno si představit tvora, pro nějž by věta 2 + 3 = 5 měla vůbec nějaký smysl. S pravdami logickými se to má nejinak, neboť logika je dcera matematiky. Logickou formuli:
Jestliže A se rovná BaB se rovná C, pak A se rovná C, můžeme snadno vyjádřit rovnicemi: jestliže 2 + 3 = 5 a 5 = 4 + 1, pak 2 + 3 = 4 + 1. Víra v nadosobní, nadlidský charakter matematických a logických vět vyrostla z toho, že chápání číselných a formálně logických vztahů probíhá u všech dospělých lidí zdravého rozumu shodně. U pravd estetických a etických k takovému omylu dojít nemůže; lidský subjektivní charakter těchto pravd je tak zřejmý, že už jen nejnaivnější lidé se mohou domnívat, že např. krása nebo mravnost je vlastnost, jež nějakému předmětu skutečně, objektivně přináleží, a že pravidlo shody představy s realitou se dá aplikovat i na věty „tento předmět je krásný” nebo „tento čin je mravný”
VIII. Teorie imanentní pravdy nás zavedla, jak vidíme, do říše čisté subjektivity; kritériem, tj. měřítkem pravdy se stal podle Protagorovy formule člověk sám. Se subjektivismem jde ruku v ruce relativismus: jediný absolutní princip je - podle výroku Comtova -, že všechno je relativní. Jelikož nemůžeme proniknout k vlastní realitě světa a jeho dění, nebudeme pátrat, proč se něco děje; postačí nám poznání, že se něco děje, respektive že nějaká neznámá realita v nás budí ty a ony představy; nebudeme se ptát, proč kámen, když jej upustíme, padá k zemi - spokojíme se poznáním, že padá k zemi, a zařídíme podle toho svůj praktický život - např. při stavbě domu nebudeme klást kameny volně na sebe, nýbrž budeme je spojovat maltou. Nejvyšším kritériem vědeckých a technických pravd nám bude předvídání - savoir pour prévoir, vědět, abychom mohli předvídat, jak řekl otec pozitivismu Comte. S pozitivismem je příbuzný imanentismus (viz Imanentní a transcendentní), empiriokriticismus (v. t.) a konečně solipsismus, nauka, podle níž není nic skutečného mimo naše vědomí, tedy mimo naše já; pouze faktům, imanentním našemu vědomí, přísluší opravdové bytí - jinak není nic. To je trochu silné, řeknete. Proč silné? Shodli-li jsme se na tom, že pravda je souhlas našich představ, může nám být zcela lhostejné, existuje-li něco mimo naše představy nebo ne. Ale tím není rejstřík možností, daných teorií imanentní pravdy, vyčerpán. Chceme vědět, bylo řečeno, abychom mohli předvídat. Chci znát zákony přírody proto, abych jich mohl využít, Jitrocel, říká se, stahuje rány. Proto kdyžjsem se řízl při holení, natřel jsem si ránu šťávou z jitrocele. Rána se zanítila a zhnisala; tvrzení o léčivosti jitrocele se neosvědčilo. Není tedy pravdivé: neboť pravda - podle učení pragmatistů - je to, co se osvědčuje, to, co se dá upotřebit, to, čeho člověk může využít ve svém jednání. Jest Bůh, nebo není Bůh? Jest, protože víra v Boha se po staletí osvědčovala, držela na uzdě lidské vášně a zoufalým přinášela útěchu. Jest lidská duše nesmrtelná? Zajisté, neboť představa, že lidský život končí tělesnou smrtí, a pak už není nic, člověka deprimuje, olupuje ho o radost i z toho života, jejž nesporně má, a překáží mu v jednání (řecké pragma = = jednání, čin, odtud pragmatismus). - K zastáncům teorie imanentní pravdy lze přiřadit také existencialisty (viz Fenomenologie a existencialismus), kteří chtějí pravdu žít, namísto aby o ní rozumovali. Podle Kierkegaarda prožitek myšlenky je důležitější než její obsah; modlím-li se vroucně k modle, modlím se k pravému Bohu, kdežto kdo se bez vroucnosti modlí k pravému Bohu, modlí se k modle. Pravda je život a život je pravda.
IX. Tohle se mi, řeknete, docela líbí. Jsem laik, a proto jsem o pravdě jakživ nerozumoval; to mi však nebrání v jasném lišení pravdy od nepravdy, protože pravdu žiji. Ano, ano. Nutili jsme se v posledních odstavcích do postoje, který nám nevyhovuje, a tvrdili jsme věci, proti nimž se naše srdce vzpírá; přitom jsme však potají tiskli ruku chlapci, který zrudl studem nad svou lŽÍ a neuvažoval s pragmatisty, že jeho pohádka o nedbalém školníkovi byla účelná, neboť ho ochránila před výpraskem, a byla tudíž pravdivá. Úvahy, jimiž jsme dospěli k teorii imanentní pravdy, byly zcela logické, ale něco v nás ví, že jsou zrůdné a scestné, protože nás zbavují vší jistoty faktické i mravní. Je-li správné tvrzení existencialistů, že poznávat pravdu znamená pravdu prožívat, pak je především pravda, že já nejsem svět a svět není já. Rozumujte si, jak chcete, že člověk poznává pouze své vlastní představy: přesvědčivost, s níž svět nás obklopující se nám představuje jako něco reálného, od nás odlišného a na nás nezávislého, je tak pronikavá, že ji nemohu potlačit, aniž bych sám sebe znásilnil.
A tak pozorujeme k svému překvapení, že když jsme na své pouti za pravdou dospěli až k samé mezi subjektivismu, dostali jsme se zase nazpět jakýmsi dialektickým skokem do starých dobrých vod masarykovského realismu. Skutečnost světa nás obklopujícího a jeho odlišnost od našeho já je nám zřejmá, jasná, evidentní. Byli bychom v úzkých, kdybychom tuto evidenci měli rozumově opodstatnit; evidence pramení v intuici, nikoli v rozumu. Přílišná důvěra v rozum nás dovedla k tomu, že jsme evidentní, ale rozumově nedokazatelnou realitu na našem já nezávislých věcí popřeli; tvářili jsme se, jako bychom nežili ve světě, nýbrž na ostrově svých představ. Smutný výsledek tohoto násilí nám dokázal, že rozum sám o sobě naprosto nestačí k úplnému a uspokojujícímu pochopení skutečnosti. Zůstaven sám sobě, zbaven opory intuice, dochází k závěrům, jež - podivný to paradox - odporují zdravému rozumu. Zdravý rozum je šťastné bitevní heslo, jež razil Thomas Reid na obranu proti subjektivismu svých předchůdců. Zbaven základních evidentních pravd, jež člověkově duši jsou intuitivně vtištěny a z nichž realita předmětů mimo nás ležících jest jedna z nejdůležitějších, člověk se propadá do tmy marnosti a mravního nihilismu.
X. Hoch, který tvrdil, že se zpozdil proto, že školník zapomněl odzvonit konec vyučování, věděl intuitivně, bezprostředně nutně a jistě, že jeho výpověď není pravdivá. Shoda nebo neshoda představy, nebo - chcete-li - myšlení či výpovědi se skutečností se opírá o touž evidenci jako pravda matematické věty 2 + 3 = 5 nebo logické věty: jestliže A se rovná BaB se rovná C, pak A se rovná C. Uslyšev štěkot domníval jsem se, že pes štěká; chtěje tuto domněnku proměnit v jistotu, šel jsem se podívat z okna. Teď, když jsem v evidenci získal mohutnou zbraň proti subjektivistické skepsi, mohu směle prohlásit, že jsem si neověřil svou prvotní neurčitou představu jinou, nýbrž bezprostředním intuitivním názorem skutečnosti. Překonavše jednu nebezpečnou krajnost, musíme se ovšem bránit, abychom nezabředli do krajnosti opačné, stejně nebezpečné. Viděli jsme, do jakých nížin a bařin nás zavedlo přecenění rozumu na útraty citové složky duchovní bytosti člověkovy; nesmíme však přeceňovat cit, intuici na útraty rozumu. Záruka pravdy není intuice, nýbrž syntéza intuice a rozumu. Intuitivní vědění, kritizované rozumem, a poznatky rozumové, kontrolované intuicí, promění naše domněnky ve vědění, v jistotu, v pravdu. Jinak to nejde, protože k pravdě může proniknout pouze člověk celý, nikoli část člověka. Dotázán Karlem Čapkem, co je pravda, Masaryk odpověděl otázkou, jací to jsou ptáci, kteří poletují tamhle v parku. Čapek odpověděl, že straky; Masaryk vyslovil pochybnost, nejsou-li to holubi. Čapek trval na svém. „Už se na ně dívám chvíli a pozorně. Holubi lítají jinak.” „Tak vidíte,” řekl Masaryk, „sám jste řekl znaky pravdy: že to víte bezpečně, protože jste se pozorně díval, a já jsem si svá poznání ověřil vámi. Když mermo chcete definici pravdy, řekl bych: pravda je to, co bezpečně a kriticky víme, co je skutečnost uvědomělá. To je to celé: to, co víme, vědět bezpečně a s jistotou, aspoň s veškerou jistotou té doby dosažitelnou. Jak to řekl Aristoteles: „Člověk od přírody baží po poznání - ano, ale baží právě po poznání jistém a bezpečném. Potřeba jistoty, potřeba přesvědčení a pravdy: to je základ a smysl celé noetiky, nic víc.” Takovéto pojetí pravdy - pojetí slušného a rozumného člověka - se může stát předmětem mnohých duchaplných námitek. Ale ve věcech pravdy se chraňme duchaplnosti. Pravda je příliš vážná věc.