Hospodářské noviny, 25. března 2013

Jan Stráský mě svými výroky vyděsil zejména proto, že, pokud je mi známo, na uvedené téma nenapsal žádný významnější analytický text a není tedy z čeho dovodit, že ten rozhovor je jen jakousi post-klausovskou zkratkou skutečné filosofie transformačního procesu. Protože se tak vrací legenda o formanovském zhasínání privatizačních světel, snad se bude hodit něco z té filozofie připomenout.

Nejdřív je ovšem třeba odlišit první fázi předmětného procesu, tj. vlastní privatizaci, neboli ustavení prvotních vlastníků. Debata a kritika se totiž převážně týká až následného, post-privatizačního období, tj. státní regulace trhu s vlastnickými právy a restrukturalizace („tunelování“) privatizovaných podniků, či investičních fondů. Protože na toto téma již existuje rozsáhlá literatura, zde se jen několika heslovitými poznámkami pokusím navázat na článek, který jsme s Václavem Klausem napsali v roce 2006 pro Politickou ekonomii jako polemiku s jedním ze zakladatelů institucionální ekonomie Svetozarem Pejovičem.

Za prvé, protože až 80% post-socialistické ekonomiky nemělo žádnou šanci obstát v nových, tj. kapitalistických podmínkách podnikání, úkolem nových vlastníků nemohlo být nic jiného než zachránit, co se dá a v každém podniku nemilosrdně oddělit zrno od plev. Znalci tomu říkají „asset stripping“ a ne každý na to má žaludek. Jako zvláště odpudivou činnost ji prezentuje tradičně levicový Hollywood.

Za druhé, předmětem transformace byla nejen ekonomika, ale i samotní organizátoři této transformace. Bez náhrady zmizela celá federální vláda, své názvy, obsah a personální obsazení změnily národní výbory, veřejná bezpečnost a prokuratura. To vše v zemi, kde se ekonomické vzdělávání omezovalo na fungování chozrasčotu a učitelé marxismu-leninismu se začínali seznamovat s pojmy nabídka a poptávka. Na ministerstvu financí začali udělovat licence makléřům a investičním společnostem ti, kdo se jako první naučili rozlišit akcii od dluhopisu.

Za třetí, transformační proces nelze pozastavit, „dokud něco“. Jedinou možností je jej zablokovat, nejlépe zavedením centrálního plánování a vedoucí úlohy nějaké hodně militantní politické strany. A i kdyby, ptám se, zda dnešní stav práva a jeho vynutitelnosti je opravdu to, na co se mělo s transformací společnosti čekat. Není přece vadou minulosti ale dneška, že mnohé případy z oné doby nebyly vůbec zažalovány, či pravomocně rozhodnuty.

Za čtvrté tvrdím, že, je-li dnes na trhu, jak doufám, větší pořádek než před dvaceti lety, pak je to především díky selekci podnikatelů, kteří na něj každý den vstupují anebo jsou z něj vyřazováni. Ti, kteří přežijí, nyní už lépe chápou, že dobré jméno je „asset“, že efektivně lze podnikat pouze s partnery, kterým lze důvěřovat.

Za páté, výše uvedené je důvodem, proč za překvapivě irelevantní považuji jinak nezpochybnitelný fakt, že kvalitu právního řádu a jeho vynucování nikdy neměl ve specializované gesci Václav Klaus a jeho poradci. Mluví-li se tedy o nekvalitě, za sebe si nevzpomínám, že by členem Legislativní rady vlády kdy byl někdo z bližšího Klausova okruhu.

Za šesté, za mimořádně relevantní naopak považuji, že největším nebezpečím každého privatizátora je politická explozivita procesu. V politice není nic snazšího než porazit protivníka, který se dopustí něčeho tak neprozíravého. Své si nakonec užila i Margaret Thatcherová, s jejímiž poradci jsme tu naši privatizaci od počátku konzultovali.