Radka Johna a Věci veřejné nadělila České republice korupce. Nejen tedy reálné úplatkářství a machinace se státním či obecním erárem, ale také obraz, který o povaze a rozsahu defraudací vytvořila média, tento "imagemaker" korupce. Teoreticky vzato tak vznikla strana, která s ohledem na hloubku úpadku obecných mravů vzniknout prostě musela. A která, až se je podaří napravit, zřejmě bez lítosti odejde.

Aby si média uhájila pro svůj zásadní úkol - spojovat nás se skutečností - nezávislost, ústava chrání svobodu slova a vyčleňuje ji z dosahu každodenní politické moci. Někdy se však hovoří i o rubu svobody slova - riziku tzv. mediokracie. Její systém není příliš dobře popsán, ale jde zhruba o to, že zpravodajská média s politickými ambicemi systematicky vstupují do legitimního politického procesu skrze subjektivní manipulaci s informacemi. Občan pak dle této teorie jedná de facto podle vůle novin.

Že se otřásá paradigma takzvaného státu blahobytu, který se stal po druhé světové válce stěžejním obsahem západních demokracií (a po roce 1989 rezonoval i u nás), už v Kavárně on-line na britském příkladu nedávno doložil francouzský filozof Guy Sorman. Zjištění, že není na platy státních zaměstnanců, například, je nicméně jen jedna věc. Druhou je právní a filozofické zakotvení pojmu sociální stát a zhodnocení toho, jak se tento nikterak samozřejmý koncept vlastně osvědčil. Nediskreditují jej totiž pouze jeho ekonomické problémy a sociální svízele, které si jako perpetum mobile vytváří, nýbrž i občanská laxnost k demokracii.

Jak už to v české politice chodívá, událost, jakou je současná velká koalice na pražské radnici, obvykle podnítí nejprve vzrušenou reakci idealistů, kterou posléze vyváží ohlasy střízlivější, nebo dokonce zcela „reakční".

První tábor reprezentuje sjednocující názor, že pražská velká koalice mezi ČSSD a ODS je korupčním kartelem a zradou na voličích.