Írán poněkud ztratil ze své ostré sledovanosti lehce zápecnickými českými médii, která se stále nezbavila jakési obsesivní představy o nutnosti stát na té „správné straně“. To se, připomínám, projevilo během budování postsametové demokracie mnohokrát. Když byla bombardována tzv. Nová Jugoslávie či při ukrajinské oranžové revoluci. Anebo je to dokonce dodnes patrné například z apriorně kladného hodnocení protikremelské opozice. Bez ohledu nato, že do ní zhusta patří lidé s mírně řečeno šovinistickými názory.

Po místní informační hysterii o střetu dobra a zla při tzv. oranžové revoluci na Ukrajině roku 2004 je už naštěstí dávno veta. Tehdejší barvotiskovou prezentaci postupně převrstvily nekonečné finanční a politické machinace nebo vyslovená neschopnost nových elit kolem tandemu Tymošenková – Juščenko.
 
Přesto můžeme dosud vysledovat jakési rezonance starší demagogie či nemístného zjednodušování až na úroveň prezentace složitých poměrů coby konfliktu „proruských sil s prozápadními a prodemokratickými“.

Dělnická strana (DS) došla rozpuštění. Můžeme ji tím pádem i z mysli vypustit jako špinavou vodu z vany? Samozřejmě to lze, leč tento kal tím automaticky nezmizí. Dlouho, nezřídka toužebně očekávaný výnos Nejvyššího správního soudu (NSS) v Brně totiž nejde přeceňovat. Buď jak buď, je to unikát dějin českého státu. Ale kladné důsledky jsou, jestli vůbec, pak ve hvězdách.  
 

Falklandské ostrovy jsou malé, ale kvůli ropě geopoliticky zajímavé. Nejblíže mají k právě se emancipující, u nás přitom dost opomíjené Latinské Americe. Totiž nejblíže v kilometrech či mílích, etnicky, politicky či kulturně se jižní části Nového světa vzdálily na světelné roky. Od jejich objevení evropskými plavci raného novověku přešly několikrát z ruky do ruky. První „majitelé“ byli Francouzi, následovali Španělé, Argentinci, naposled Angličané.