Články autora Jan Kubalčík

Nebezpečně vratké základy

Jan Kubalčík

Neviditelný pes otisknul 11. srpna 2010 text Karla Hvížďaly odvysílaný v Čro 6 „Politici, politika a bratři Mašínové“. Pan Hvížďala (dále jen Autor) v tomto článku prezentuje řadu názorů, s kterými vřele souhlasím. Mohu uvést odvolávku na Platóna a jeho definici politiky coby „povinnosti usilovat o spravedlnost“ s důsledkem, že politik nemá být vláčen veřejným míněním, nýbrž se má společenství snažit aktivně, dle svého poznání, vést.

Kauza Poche – meritum věci

Jan Kubalčík

„Poche nyní přiznává, že mu šéf pražské ČSSD Petr Hulinský při pohovoru řekl, že je jedním z nejhloupějších lidí, jakého kdy potkal.“ (Pražská ČSSD se vzepřela vedení. Kandidáta se skandálem nestáhne, iDNES, 8. října 2010). Pan Hulínský má naprostou pravdu. Já ale od začátku celé kauzy čekám, zpočátku lhostejně, později pobaveně, ale nyní už poněkud zděšeně, kdo – ať už kterýkoli politik, nebo ten, kdo někdy věnoval nějaké finanční prostředky politické straně, nebo novinář – konečně zmíní meritum věci.

Jedna a jedna jsou dvě – i když to řekne Klaus

Jan Kubalčík

Rád bych stručně reagoval na text Karla Hvížďaly (dále jen Autor) „Václav Klaus – nepřítel moderní Evropy“ (Neviditelný pes, 28. ledna 2011). Autor si pro kritiku V. Klause vybral jeho projev v Bělehradě a v něm pasáž týkající se Velké francouzské revoluce. Tu V. Klaus ve zmíněném projevu nahlédl kriticky, zatímco Autor ji (takový je můj dojem z jeho textu...) považuje za zdroj všeho evropského dobra, tento svůj názor zjevně vnímá jako součást kánonu a naopak kritiku Velké francouzské revoluce vidí coby jasnou herezi. Klubko je ale pěkně zamotané.

Uhrančivý pokrok

Jan Kubalčík

Pan Karel Hvížďala (dále jen Autor) svým textem „Václav Klaus – nepřítel moderní Evropy (II.)“ (Ne-viditelný pes, 4. února 2011) odpovídá na moji kritiku „Jedna a jedna jsou dvě – i když to řekne Klaus“. Dovo-lím si v diskusi pokračovat.

Když se dva perou, třetí pláče

Jan Kubalčík

Tím, kdo tady pláče, je hlavně konzervatismus. No považte: veřejnosti je servírováno, že jeho reprezentanty jsou takoví lidé, jako president Klaus nebo jako pan Bátora, jehož případné angažmá na Ministerstvu školství bylo katalyzátorem současné mediální přestřelky. Aby se v tom učinilo trošku jasno, je třeba separovat problémy.

Společnost zpupná a nepokorná

Jan Kubalčík

Ušlechtilý divoch Jeana Jacquese Rousseaua by na to téma mohl napsat disertační práci. Možná to není zcela původní, ale rozhodně jeden z nejznámějších příkladů antropologické fikce – takřka archetyp.

Lež ze Stalinovy dílny

Jan Kubalčík

Opět jsem zaznamenal, jako již tolikrát, účelově zavádějící označení nacismu, resp. fašismu coby pravicového či dokonce konzervativního hnutí. Tentokrát se k manipulativnímu šíření tohoto nesmyslu snížil pan Lukáš Jelínek v článu Kde je konec české radikální pravici?

Deviace Martina Komárka

Jan Kubalčík

Martin Komárek ve svém komentáři „Klaus je sice podivín, ale zemi příliš neškodí“ (iDNES, 19. března 2011) napsal: „Kdybych neměl nejvyšší svolení, nikdy bych toho slova neužil. Sám pan prezident nás však ujistil, že slovo „deviantní“ je neutrální. Podobně jako je lze tedy podle Hradu použít pro menšinu lidí, kteří mají od většiny odlišné sexuální chování, lze je použít i na ty, kteří zastávají některé menšinové názory.“. Pan Komárek se v tomto bodě fatálně mýlí.

Hrách na zeď nářků

Jan Kubalčík

Ano, jak to tak vypadá, u této zdi můžeme zatím jen plakat, vzlykat, naříkat... smutkem nad neochotou či neschopností některých zaznamenat a reflektovat argument. Zrovna tahle zeď v tom vůbec není sama, ale o to teď neběží.

Hrušky s kaviárem

Jan Kubalčík

To bylo v šedesátých letech, hlavně v jejich závěru, kdy se také demonstrovalo tu i onde... A zatímco „tu“ se soudruzi s tanky v zádech chystali poučovat sebe i ostatní z krizového vývoje, „onde“ hlučela generace rozmazlená tím, že byla v dějinách snad první, které její rodiče přinesli jako (téměř) celku tak velkou míru blahobytu na zlatém podnose – tedy ve zkratce: rozmazlení fracci, kteří byli mnohdy líní přiložit ruku k dílu nebo neměli nic lepšího na práci, než často z prosté nudy přiložit pilu k větvi, na které jejich rodiče i oni sami seděli...

___________________________________________________________________________________