Je to paradox. Milan Šmíd ve svém textu nepolemizuje s jednou jedinou tezí, s jednou jedinou myšlenkou, s jedním jediným argumentem z publikace nevládní organizace eStat.cz Efektivní media veřejné služby. Naopak k některým argumentům se hlásí, ba dokonce tvrdí, že i on sám na neudržitelnost koncesionářských poplatků v současné podobě v minulosti již upozorňoval.

Primitivizace veřejného prostoru v České republice úspěšně pokračuje. Politickým hrdinou číslo jedna je pro nemalou část veřejnosti potměšilec kreslící politikům tykadla. Netřeba pochybovat, že tento typ prostomyslných občanů je s to onoho statečného reka, rozhodl-li by se – nedej, Bože – kandidovat, bez problémů kamkoli zvolit. Proč? No přece proto, že umí neohroženě kreslit tykadla.

Prague Pride je prý o toleranci. Opravdu? Ponechme stranou, že Česká republika je co do vnímání homosexuality jednou z nejtolerantnějších zemí světa a Praha pro homosexuály městem takřka zaslíbeným. Ponechme stranou i to, že odlišná sexuální orientace v Česku dávno nikomu nebrání, aby byl třeba ministrem, dokonce velmi oblíbeným ministrem, či třeba respektovaným moderátorem prestižního televizního pořadu.

Proč mě to tak pobavilo? Protože Pelikán totiž ve skutečnosti není nic jiného než čistokrevný produkt právě lobbistů. Lobbistů PPF. Té PPF, která se hodlá ucházet o pozici čtvrtého operátora. A v cestě tomu stál dosavadní člen rady Zdeněk Švrček (ODS), respektive jeho ambice být do rady jmenován i další funkční období. Právě proto mu také lobbista PPF Vladimír Mlynář, ano, ten Mlynář, jako „bolestné“ nabízel „náhradní“ zaměstnání.