Smysl i obsah knihy nejlépe vystihuje její podtitul: „Can Europe be the same with different people in it?“ (Může Evropa zůstat stále táž i tehdy, budou-li v ní žít odlišné populace?) Pokud je mi známo, tak Caldwell je první, kdo si tuto otázku dokázal položit v celém rozsahu a v celé její složitosti. Odvážil se totiž otevřít složku, kterou se Evropané už po desetiletí snaží raději nechat zavřenou, ale koneckonců ji ani nemusejí otvírat, neboť je jim dokonale znám její obsah. Caldwellova kniha by měla vyvolat skandál.

Včera se do Varšavy vrátila rakev s tělesnými pozůstatky prezidenta Lecha Kaczyńského. Čtu tato slova a stále jim nemohu uvěřit. Mají v sobě jakousi podivnou absurditu, cizotu, která se nedá vyjádřit. Ještě v pátek by byla považována za šílenství.

A přesto. Stejně jako tisíce, miliony Poláků se s nimi musím vyrovnat. Stejně jako všichni ti, kdo se od sobotního rána v hodinách, které následovaly, pokoušely smířit s něčím nepředstavitelným. Vzdát poctu. Modlit se. Mlčet. Zapálit věčné světlo. Položit květiny. Jednoduché rituály, které pomáhají vyrovnat se s dramatem devadesáti šesti obětí, jejich rodin, opuštěných matek, osiřelých dětí. A také onen pronikavý pocit bezmoci, když se ukazuje, že pokaždé někdo píše scénáře odlišné od těch, které jsme schopni si představit.

Před chvílí jsem se dozvěděl, že zemřela básnířka Viola Fischerová. Po těžké nemoci: rakovina plic. Žila po léta v exilu, o její poezii se čtenáři dozvídali až od počátku devadesátých let. Naposledy jsme se spolu setkali letos v květnu v Praze o knižním veletrhu. Byla někdy až legrační pro vehemenci s jakou se zasazovala o různé kauzy, i pro zaujetí, s jakým dávala najevo své politické a jiné preference. Ale ve svých básních, protože ty se nepíšou, ale vznikají, byla neomylná. Měl jsem ji a mám ji rád.

Herec a režisér František Derfler (1942) má za sebou plodnou profesní kariéru. Po studiích herectví na JAMU v Brně (1960-1964) působil na různých scénách, naposledy v Národním divadle Brno, jehož uměleckým šéfem byl v letech 1990-1997. Divadlo U stolu vzniklo na konci roku 1988, signatář Charty 77 a pořadatel bytových seminářů František Derfler s hereckým kolegou Janem Vlasákem připravili čtení z textů filozofa Josefa Šafaříka a z Havlových Dopisů Olze.