Konec ruské soft power
Rusové milují svou ruskou duši. Její rozpoložení se však v kontextu uplynulých dvaceti let změnilo. Ruská duše je cosi, co odlišuje Rusy od zbytku světa. A Rusové jsou na ni svým ruským, pasívně agresívním způsobem hrdí. Ruská duše je jedinečná, protože je geneticky daná, hluboká a pyšně komplikovaná. Na rozdíl od všech ostatních duší je schopna obsáhnout složitost a tíhu světa, plně je prožít a dodat Rusům pocit výlučnosti. Není to zdaleka jediný národní mýtus výlučnosti vyrůstající z pocitu jedinečnosti prožitku, ale patří ve světě k těm prominentním. Ruská duše je inteligentní a ví, že i jiné národy vidí samy sebe – chybně – jako výlučné.
Cameron, politický anti-Thatcher
V zemích, kde jsme zvyklí, že se po volbách o koalicích vyjednává několik málo století a kde fakt, že vláda nevládne, může být celkem vzato kladný, udiví bleskovost, s níž konzervativec David Cameron a liberál Nick Clegg složili modro-žlutou koalici pro Británii. Média na Ostrovech se sice bála, že „vlekoucí se“ pětidenní „maraton“ jednání ohrožuje libru sterling a důvěru trhů, tento pocit však vystřídalo nadšení většiny novinářů z dospělého způsobu, s jakým se Cameron vyrovnal se složitou situací, v níž jeho strana ve volbách nezískala většinu poslaneckých křesel.
O adopci „roztomilých černoušků“…
Napadá mě, že kdybych chtěl adoptovat africké dítě, potřeboval bych dobrou radu, zákony ukotvené v mezinárodních úmluvách (uvádí-li Kapitán, že dvacet let po revoluci není všechno právně, jak má být, neplní svůj úkol) a podporu těch, kteří ji mají v popisu práce. Ředitel by byl posledním člověkem na zeměkouli, na něhož bych se s takovou pomocí obracel.
___________________________________________________________________________________
