Kořeny komunismu v české společnosti
Přijmeme-li normativní tezi, že komunistická ideologie českou společnost zdevastovala a neměla by dostat k témuž opětovnou příležitost, mají všechny dosavadní úvahy jeden nedostatek - neplyne z nich žádné poučení. Klíčovou otázkou pro pochopení úlohy českého komunismu by nemělo být, proč se tak snadno zhroutil, ale daleko spíš: Jak se vůbec mohlo stát, že po druhé světové válce tak snadno uspěl?
Habermannův lynč a národní sebebičování
Vyhnání Němců nejde ospravedlňovat, lze ho „jen" pochopit. Kdyby se ale tvůrci filmu Habermannův mlýn kromě jména a tragické smrti hlavního hrdiny inspirovali i skutečnými bludovskými válečnými událostmi, snáze bychom pak chápali tu obrovskou nenávist Čechů vůči všemu německému.
Papež a světskost
Na titulní stránce Lidových novin se v pondělí objevil titulek: Bezbožníci! pokáral Čechy papež. Hlavním smyslem papežovy řeči údajně měla být výzva k obnově víry, tak aby mohla čelit hrozbě světskosti, která existuje ve Francii, v České republice a také ve Španělsku.
Aby mohla být bouře ve sklenici vody dokonalá, muselo se sehnat vyjádření kdekoho – pražským arcibiskupem počínaje a premiérem konče. Příležitost amatérsky si zafilozofovat o chybách církve nepromarnil jako tradičně ani exministr kultury Jandák.
Tůmova opoziční role
V Česku zůstává otázkou, co se špičkovými politiky a úředníky po skončení jejich kariéry
Poté, co se naplnilo tušení, na něž se upozorňovalo již před volbami, a Zdeněk Tůma se přes vítězství své strany nestal pražským primátorem, se nad jeho politickou misí vznáší velký otazník. Jeho protivníci se z očekávaného stažení se z pražské politiky budou snažit udělat morální kýč ve stylu - vidíte, jak málo mu na vás záleží.
Hašek kontra Sobotka
Za čtrnáct dní již budeme tušit, ne-li přímo vědět, co je pravdy na zprávách o mocenské dohodě dvou nejvážnějších kandidátů na sociálnědemokratický předsednický trůn. Podle nich by se předsedou měl stát Bohuslav Sobotka; Michal Hašek pak prvním místopředsedou s tím, že by v předsednictvu měli „jeho lidé“ většinu.
Přímá volba – lid si to žádá
Po dlouhé době byly alespoň nakrátko zasypány hrozivé příkopy mezi politiky a občany. Politici, prozatím alespoň ti v Poslanecké sněmovně, vyslyšeli hlas lidu, o němž si namlouváme, že je to současně hlas Boží, a schválili změnu téměř stoleté praxe volby prezidenta naší republiky.
Prezidentský úřad se u nás těší nebývalé vážnosti. Ta je tak velká, že institut prezidenta u nás nebyl zrušen ani po nástupu komunistů, a to jako v jediné středo- a východoevropské zemi v sovětském područí.
Staré vs. nové strany
Častým tématem novinových komentářů i politologických výzkumů se po volebním roce 2010 stal střet starých a nových politických stran. Zdálo se, že zvláště na komunální úrovni dochází k tzv. kartelizaci, tedy že se staří raději spojí spolu, a to bez ohledu na ideové zaměření, než by spolupracovali s neznámými novými. Není úplně důležité, zda to tak bylo, či nikoli - koneckonců výzkumy ukázaly, že to tak jednoznačné není.
Šílená doba odposlechová
Vždycky, když se zdá, že se politická scéna uklidňuje, že vláda pracuje, opozice oponuje, koaliční strany spolupracují a uvnitř stran probíhá demokratická diskuse, v níž se tříbí názory, je třeba zpozornět. Nějaká kauza je na spadnutí. Nejinak tomu bylo v závěru ledna letošního roku. Byť možná za měsíc pomalu nebudeme vědět, o co šlo, v jiné zemi, a snad i u nás v jiných dobách, by šlo o prvotřídní kauzu.
Od Tomia k prezidentovi
Poté, co zákonodárci podlehli iracionálnímu a populistickému tlaku na zavedení přímé volby prezidenta, se pomalu, ale jistě rozbíhá mediální cirkus. Zpočátku roku byl hlavním klaunem Tomio Okamura. Ale přesto, že už údajně kandidovat nechce, nemusíme být smutní. Vstanou noví bojovníci. Média mají na celý rok o náplň postaráno, protože někteří nedočkavci, můžeme-li tomu věřit, zahajují kampaň už nyní. Asi věří, že styl start-cíl povede k úspěchu.
Příliš revoluce
K úkolům vysokoškolského učitele nepatří v prvé řadě společenská radikalizace vlastních studentů, ale jejich výchova směrem k bystřejšímu intelektuálnějšímu rozlišování a vedení k poznání, že svět není černobílý, že se nedělí na „špinavou politiku" a čistou „občanskou společnost", na „neschopného ministra" a na „ušlechtilé akademiky". Postrádáme v akademické obci hlasy, které by promyšleně hodnotily všechna pro a proti a které by hledaly místo revolty kompromisy, na nichž stojí demokracie.
___________________________________________________________________________________
