Poslední lednový nedělní večer oživilo televizní zpravodajství zprávou o opilém chomutovském důchodci Kolouškovi, řidiči s více než dvěma promile alkoholu v krvi, který narazil svým vozidlem do sloupu veřejného osvětlení a unikl trestu díky velkorysosti okresního státního zástupce, jenž se spokojil s jeho slibem, že už nikdy nebude řídit a jeho stíhání prý (podle moderátora) „stopl odklonem“.

Listopadový převrat v r.1989 zapůsobil na justici a prokuraturu (později kosmeticky upravenou do podoby státního zastupitelství) podobně jako první jarní deštík na zablácenou vesnickou ulici, který odnese prach a drobné smetí, ale hutná přischlá lejna nechá na místě a ta poněkud méně vzdorná přenese o kousek dál.

Nastupující demokratická moc se pokusila očistit zmíněné orgány prostřednictvím občanských komisí od soudců a prokurátorů, kteří si nejvíce zadali s předlistopadovým kolaborantským režimem.

Úterní pětatřicetiminutový rozhovor Markéty Fialové s panem prezidentem na Nově se dosti lišil od běžných vystoupení politiků, která jsem sledoval v poslední době: ani chvíli mě nenudil. Jiskřilo v něm myšlenkami. Václav Klaus byl ve skvělé formě: vyzařoval z něj klid, přemýšlivost, zkušenost, osobnostní kouzlo. Bylo zřejmé, že má proti svým souputníkům, působícím v oblasti parlamentní, či chcete-li stranické politiky, velkou výhodu: je nad věcí. Netýkají se ho volby, nemusí proto přemýšlet nad tím, kolik bodů voličské přízně získá či ztratí, když se přihlásí ke svému nejniternějšímu přesvědčení.

V době předlistopadové se ministerstvu vnitra přezdívalo „ministerstvo strachu“. Již za časů exministra Jiřího Pospíšila mě napadlo, že by v době polistopadové bylo vhodné jeho úřad přejmenovat na „ministerstvo nespravedlnosti“. V poslední době se mi tato myšlenka vrací stále častěji.

Nápad se může zdát mylný na pozadí mediálního vystupování paní  ministryně, která nedávno před televizními kamerami prohlásila: „...jsem tady od toho, aby se každému občanu tohoto státu dostalo stejné spravedlnosti…aby s každým bylo zacházeno stejně…“