Velkou radost! Asi ve mně, přes všechny ty řečičky, přece jenom pořád dříme kousek  té potlačované  národní hrdosti…

Tohle jásání - nával endorfinů do krevního řečiště jen proto, že česká vlajka bude zase jednou slavně stoupat k nebi, mi nekalí ani fakt, že jsem k tomu nikterak nepřispěl.

Ovšem, těšit se z vítězství Martiny Sáblíkové (celého jejího týmu) je až příliš snadné a nakažlivé, neboť Martina působí neobyčejně sympaticky - ty její úspěchy jsou prokazatelně výsledkem poctivé práce, doslova dřiny.  Nespadly jí jen tak do klína,  vlastně jde  o takovou hezkou pohádku.

Ne, tentokrát to zcela výjimečně nebude o těch zlých, nechutných politicích, jen takový obyčejný příběh ze života…

Když jsem se před časem chystal stěhovat, vzpomněl jsem si na zajímavou zkušenost mého šéfa - ředitele společnosti, nekritického obdivovatele Václava Havla - zapáleného pravdoláskaře, jehož podpis nescházel pod žádnou z těch tehdejších vznosných petic umělecké fronty.

Bojuji za vaše  důchody! Bojuji za zrušení zdravotních poplatků! Bojuji za vyšší mateřské dávky! Bojuji… Do města to mám jen pár kilometrů, ale i tak, ani při té nejlepší vůli, nemohu přehlédnout ty spousty billboardů s Paroubkem - bojujícím za RaJ na zemi…

Mladý pan  Dimun, jako to slepé kuře, našel  zrno, když se tak vehementně obořil na ČT, že do OVM, namísto nějakého osvědčeného borce ČSSD, pozvala starého, opotřebovaného Zemana…

Petr Dimun se nejspíše pod dojmem těch aktuálních lichotivých výsledků průzkumů preferencí už zřejmě cítí vítězem voleb a nejraději by již hned teď rozhodoval o tom, kdo se objeví, či neobjeví na obrazovce. To se dá u tak ambiciózního mladíka  lidsky pochopit.