5. prosince letošního roku posvětil Egon Kapellari, biskup v Grazu, na jihu Rakouska nově zrenovovaný kostel sv. Andrä v Grazu. Na první pohled nic výjimečného, je to běžný postup při stavbě nebo obnově kostela. Církevní událost, které světská média dnes již prakticky nevěnují pozornost. Rakouská však pozornost a to dokonce neobvykle dlouhou, této události věnovala. Proč?

„Petře, dnes toho bylo na mne zase jaksi hodně a jsem unavený, už se těším, jak si doma na chvíli natáhnu nohy“ – říká mi jeden můj kolega těsně před skončením osmihodinové šichty na ozařovací klinice – a pak dodává: „Víš, ale, co mi dnes udělalo velikou radost? Když jsem šel ráno vyzvednout do čekárny paní XY“ – je na vozíku, na ozařování jí denně vozí jedna z jejích čtyř dcer, je to již stará paní, má cukrovku, oteklé nohy, trochu inkontinentní a potřebuje pomoc při oblékání i vysvlékání“ – tak se na mne pousmála, když viděla že jdu pro ní a řekla mi: 'Jsem tak ráda, že mne vyzvedáváte právě vy.'

Už zase ta samá vesnice na Moravě, ta samá hospoda, stejný známý, začátek roku 2011(viz text Slovo dalo slovo). Můj přítel má nápadně špinavé ruce s černě orámovanými nehty  – je vidět, že před naším setkáním pracoval s něčím co nelze jen tak lehce umýt. Vím o něm, že je nejen dobrým elektrikářem, ale že si umí sám cokoliv opravit, včetně auta.  Ledabyle se ptám, co dělal, co spravoval.

Udílení cen Nadace Herberta Haaga dne 2. dubna 2011 ve Vídni členům někdejší podzemní církve v Československu

O zločinech komunismu bylo od pádu berlínské zdi povězeno a napsáno tolik, že dnes mnozí lidé říkají: už to stačilo, nadešel čas věnovat se jiným tématům, nemůžeme se stále jen zabývat  minulostí. Ještě markantnější je postoj mladé generace, která komunismus nezažila: až na pár výjimek se o tuto nedávnou dobu vůbec nezajímá. Je to projev únavy, nezájmu o poznání vlastní minulosti, anebo naše zaujetí pro řešení aktuálních, akutních problémů, před které nás postavil dnešní často tak hektický a existenčním strachem poznamenaný život?