V Německu bylo dřív možné sledovat relativně upřímný zájem o televizní přenosy MS a ME ve fotbale. Ten zájem se v roce 2010 během MS v Jihoafrické republice proměnil k horšímu. Letos, kdy se ME konalo v Polsku a na Ukrajině, pak naprosto vyměněné osazenstvo hospod, zahradních restaurací a zčásti i sázkových kanceláří, dirigované médii, ukázalo, že šampionát měl být tentokrát šampionátem namířeným proti fotbalu. 

Nepovedlo se. Sehrána byla řada pěkných, pro diváky přitažlivých utkání. Fotbal zvítězil. Zvítězil mimo jiné díky vítězné Itálii. Ano, čtete dobře, díky VÍTĚZNÉ Itálii, jelikož ten, kdo prohrál ve finále se Španělskem 0:4, nebyla Itálie. Stejne jako ten, kdo ve skupině A prohrál s Ruskem 1:4, nebylo Česko, ale byl to manšaft s góly pouštějícím gólmanem s tankistickou přilbou na hlavě, připomínajícím tak "osvoboditele" z roku 1968. 

Ta skutečná Itálie předvedla oproti minulosti pohlednou, neuspávací,  ofenzivní hru. Žádné "catenaccio". Zaslouženě porazila v semifinále Německo a stala se nejlepším účastníkem mistrovství. Fotbal zvítězil i díky hostitelské Ukrajině, které zabránil v postupu do čtvrtfinále brankový soudce (jehož jméno nebylo v médiích v Německu zveřejněno), když míč ocitnuvší se za brankovou čárou Angličanů neuznal jako gól. A ještě to mělo být všecko svedeno na hlavního sudího jménem Kassai (česky "Košický") z Maďarska, který jako Maďar či jako Slovák z Košic nevypadal ani náhodou. Fotbal zvítězil i díky chlapskému výkonu Švédska v čele s kanonýrem Ibrahimovičem, jež by si spolu s Ukrajinou zasloužilo postup ze skupiny namísto Anglie a Francie, které si hned v prvním zápase, na úkor diváků, rozdělili body domluvenou, mučivě nudnou plichtou. 

Hezký fotbal tedy hrála Itálie, Ukrajina, Švédsko, Dánsko a samozřejmě Česko. Německo pobavilo. Proti Dánsku soudci podpořili ve skupině B týmy Portugalska a Německa. Německo svým chabým výkonem rozesmálo, výborný byl jako vždy turecký útočník Realu Madrid v německém dresu Özil a o největší srandu se postaral trenér Löw, když před sympatickým tykadlem, góly střílejícím Polákem v německém týmu Miroslavem Klosem, dával v sestavě přednost Podolskému, jehož četné vysoké míče směrovaly namísto do branky soupeře pánubohu do oken a byly by sotva snesitelné i v oblíbené hře policajtů zvané "nohejbal". 

Tři týmy, které otřásly tabulkou 

Dvě skupiny nebyly vylosovány, ale sestaveny podle plánu: skupina první a poslední, A a D. Z té první mělo na každý pád postoupit Rusko. Z té poslední nesměla na žádný pád postoupit Ukrajina. Proti Ukrajině vyrukovali v Německu sdělovací prostředky už dávno před zahájením mistrovství přitroublými protifotbalovymi návrhy na bojkot šampionátu. 

Jediný zápas, kdy soudce nepískal proti Ukrajině, bylo utkání dvou sportovních, tvrdě a přitom velmi korektně hrajících žluto-modrých týmů: zápas Ukrajiny se Švédskem. Když si autor těchto řádků chtěl v Německu vyzkoušet reakce publika a vylezl ven se žluto-modrými kytičkami kolem krku, leckdo na něho koukal, jak se hezky česky říká, "jako vejr". Říct ve společnosti, že Ukrajina hraje dobře, bylo bezmála chápáno jako žalovatelný trestný čin a těch pár fotbalově vzdělaných zbytků německého publika radši dělalo, že nic neslyší. 

Rádoby fanouškové, "poučeni" sdělovacími prostředky, také prozradili, že dle plánu nemělo postoupit ani Řecko, jelikož se prý potýká s jakýmisi problémy v Evropské unii. A stejně tak nežádoucí byl postup Česka, které hrozilo, že se ve čtvrtfinále stane soupeřem Německa. A jak známo, Češi a Slováci dokážou Německu setsakramentsky zatopit. Třeba když ve finále mistrovství Evropy v roce 1976 v Bělehradě elegantně vyfoukli Němcům ve finále zlato legendární Panenkovou penaltou. 

Publikum před obrazovkami v Německu mělo letos z českého týmu vskutku mohutné bobky a poté, co se Česko vykopalo jako první ze skupiny, jeden z hospodských agentů masových médií na naši otázku "Čechy byste ve čtvrtfinále za soupeře nechtěli, co?" ustrašeně špitnul: "To teda ne." Češi dostali ve čtvrtfinále Portugalsko a velkou mediální kaňkou na přenosech z mistrovství zůstává, že ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko byl přenos ze zápasu na veřejnoprávní televizi krátce po zahájení bezmála na půl hodiny přerušen. 

Podle mediálních instrukcí se ve veřejných prostorách v Německu tiše a ochotně fandilo Rusku. Důvod? Za všechno hovoří kysele protažené vizáže antifotbalove orientované society složené z německo-ruských ekonomických kruhů, prospívajících ekonomice stejně málo jako fotbalu, která se oděna v kvádrech a s partnerkami v róbách sešla naproti v jedné rýnskokolínské restauraci k předem naplánované oslavě postupu Ruska. Rusko ale zaslouženě podlehlo Řecku, Češi stejně zaslouženě porazili udatně hrající Poláky, kteří už předtím Rusku nedarovali výhru. A ruský tým skončil. Ty ksichty v oné restauraci v Kolíně nad Rýnem bych vám přál vidět. Nic proti ruským fotbalistům pod vedením tentokrát sympatického nizozemského trenéra s příznačným jménem Advocat. Ale média a jejich papouškovatelé učinili v Německu z Ruska už předem vítěze mistrovství a prokázali mu tím medvědí službu. Takže autor těchto řádků, jemuž v Německu zprava zleva kdekdo hučel do uší chválu ruského týmu, s chutí zahrál třem smutným Polákům na ulici na foukací harmoniku hymnu "Hej, Slované". A podařilo se mu obveselit je slovy: "Hlavně, že vypadlo Rusko." Poláci nám dali zapravdu. 

Tři týmy, které otřásly "moskevskou" tabulkou: Polsko, Řecko, Česko.