Události, k nimž dochází na Ukrajině, a nevyhnutelná konfrontace, již vyvolaly mezi Ruskem Vladimira Putina a Západem, nás vybízejí k tomu, abychom se znovu vrátili k osobnosti ruského autokrata a k režimu, který nastolil. Françoise Thomová vychází z plánu, který Putin formuloval už na konci dvacátého století. Ukazuje, že v prvním období těžil z mimořádných trumfů v ruce a možná i z výjimečné šance, že si o něm Západ dělal velké iluze. Nyní však nastal čas obratu, a ten odhaluje nejhorší vady tamějšího systému, především potupnou a podlou vládu lži. Z toho plyne, že když v Moskvě triumfuje lež, uhodila pro nás v Evropě hodina pravdy.

„Bohatství neplyne z toho, že přepadneme statky druhých a ymocn0me se jich, ale v tom, že dokážeme své vlastní statky zhodnocovat.“
(Talleyrand v roce1792)

Starý plán

Když se Vladimir Putin v roce 1999 dostal k moci, jeho hlavním cílem se stalo vrátit Rusko zpět na úroveň velmoci a zrušit následky rozpadu SSSR ve všech oblastech, v zahraniční i v domácí politice. První etapou tohoto plánu byla obnova hegemonie Moskvy v někdejším sovětském prostoru a rekonstrukce impéria ovládaného Ruskem. Historik Timothy Garton Ash zažil v roce 1994 u kulatého stolu organizovaného v Petrohradu velké překvapení, neboť vyslechl řeč tehdy neznámého spolupracovníka primátora Sobčaka Vladimira Putina. Ten v ní rozvíjel myšlenku, že Rusko se vzdalo „rozsáhlých území“ v postsovětských státech včetně oblastí, „jež historicky vždy patřily k Rusku“, a že nemůže zůstat lhostejné k osudu „dvaceti pěti milionů Rusů“, kteří se nyní nacházejí za jeho hranicemi. Svět musí respektovat zájmy ruského státu a „ruského lidu jakožto velkého národa“. Politika reintegrace bývalého sovětského prostoru vznikla v prostředí siloviků, kteří už za Jelcina vytvořili v Podněsteří, v jižní Osetii a v Abcházii enklávy, kde měli vše pod přímou kontrolou. Tyto základny měly sloužit jako opěrné body, které by jednoho dne umožnily ruský návrat na ztracená území. Revizionismus tvořící základní osou kremelské politiky se tak rýsoval už v jelcinovském období. Už 7. května 1999 přijala Duma zákon, který formuloval oficiální politiku týkající se Rusů v zahraničí. Podle znění tohoto zákona může Rusko poskytovat svým krajanům prostředky potřebné k nastolení místních vlád. Duma 1. prosince roku 1999 v prvním čtení přijala návrh zákona nazvaného „Podmínky pro připojení k Ruské federaci a pro vytvoření nového územního uspořádání uvnitř Federace.“ Tento zákon upravuje nejen rozdělení „subjektů“ Federace, ale také případné včlenění cizích států nebo území příslušejících k cizím státům do Federace (článek 4). Doktrína o ruské bezpečnosti přijatá v roce 2000 hovoří o „podpoře práv Rusů v zahraničí pomocí politických, hospodářských a jiných prostředků.“ V tomto smyslu nedělá Putinova politika nic jiného, než že prodlužuje a rozšiřuje skryté tendence, jež působily už v počátcích Jelcinovy éry. Putin zavádí nové postupy pouze uvnitř jím nastolené vazby mezi hypercentralizovanou autoritativní mocí Ruské federace a uskutečňováním plánu imperiální expanze. Podmínkou sine qua non opětného dobytí eurasijského prostoru je v jeho duchu konec otevřené politiky v Rusku.
Z této základní volby se v putinovském Rusku odvíjí vše další. V ideologické oblasti se tak prosazuje rehabilitace sovětismu nebo dokonce stalinismu. Totéž platí i o prioritě přikládané energetické zbrani, jíž je ropa a plyn a jež slouží dvěma záměrům: podřídit si „blízké zahraničí“ a neutralizovat země Západu. Kreml správně předvídá, že kříšení velkého impéria vyvolá na Západě odpor. Z toho plyne druhý velký plán putinovského Ruska, a tím je „schröderizace“ evropských elit. Putin velice dobře chápe, že prodej ropy a plynu mu umožní vytvořit si v evropských zemích silnou lobby. V Moskvě počítají s tím, že když budou tyto země připoutány k Rusku stále spletitější sítí plynovodů a ropovodů a když budou provázány s velkými národními skupinami úzce napojenými na ruské zájmy, přestanou se na mezinárodní scéně pohybovat zcela svobodně a všechna případná opatření nepřátelská vůči Moskvě se tím zablokují. Ale za tímto účelem musí ruský stát ovládat podniky vyvážející základní suroviny: z toho vyplynulo nové znárodňování velkých ruských společností a podřízenost oligarchů, na které Putin začal pracovat hned od počátku svého prvního mandátu. V roce 2005 po podpisu smlouvy s Německem o výstavbě plynovodu North-stream (Severní proud) se Rusko vidělo jako energetická supervelmoc uzavírající plynové kohoutky nepodřízeným zemím a nutící jiné země k tomu, aby mu odevzdávaly stále větší díl své suverenity výměnou za slevu na svých účtenkách za plyn.
Počínaje roky 2008-2009 si ruský režim po americkém úspěchu s těžbou břidlicového plynu uvědomil, že k tomu, aby prosadil svoji nadvládu nad evropským kontinentem, mu nebude stačit energetická převaha. Rozhodl se posílit svoji vojenskou výzbroj, jejíž nedostatky se jasně projevily během rusko-gruzínské války. Rusko vynaložilo mimořádné úsilí, aby se znovu a kvalitněji vyzbrojilo. K uskutečnění zbrojního programu ovšem potřebovalo Západ. Putin se proto rozhodl nechat vystoupit do popředí svého dubléra Medveděva a pověřil ho tím, aby na Západ udělal dojem liberálním vrkáním. Západ se velice ochotně zapojil do velké věci „modernizace“ Ruska, přitom však šlo jen o modernizaci jeho vojenského potenciálu.
[,,,]

Rozebrat stavbu ze lži

Cítíme, že i v Rusku je hodně těch, kdo intuitivně tuší katastrofický běh událostí po Putinově znovuzvolení v roce 2012. Ale mají pocit, že jsou bezmocnými a zoufalými svědky přívalu kolektivního šílenství, který strhává jejich krajany. Mnozí z nich také balí svá zavazadla a Rusko opouštějí. Odkud se bere rozklad společnosti, který je tak příznačný pro režimy spočívající na masové propagandě a na kultu vůdce? Klima totální lži nemá za následek pouze usazení lživých myšlenek, ale udržuje také myšlenkový zmatek, bez kterého se nemůže udržet žádná destruktivní diktatura. K tomu, aby vykrystalizovala rozhodná vůle jednat a odvaha nesklonit hlavu před poblouzněnou lidskou masou, je především třeba znovu začít myslet jasnou hlavou. V případě současného ruského režimu něco takového probíhá cestou demontáže putinovského lhaní cihlu po cihle, rehabilitace zdravého smyslu a obecné morálky.
Základní lež se týká rozpadu SSSR. Putinovská propaganda jej líčí tak, jako kdyby vyplýval ze spiknutí nepřátelských zahraničních sil opírajícího se o pátou kolonu zrádců, podobně jako v Německu byla porážka z listopadu 1918 v nacionalistických kruzích vykládána jako „rána do zad dýkou“. Putin svoji svobodyvražednou politiku odůvodňuje vůlí smazat tuto potupu a nechat za ni platit viníky, na prvním místě Spojené státy a v Rusku „liberály“ stigmatizované jako agenti Washingtonu.
A na základě tohoto mýtu, který vzešel z revanšistického prostředí siloviků, Rusko od prvních měsíců Putinovy vlády přehodilo na špatnou výhybku. Dalo přednost mocenským cílům před rozvojem země. Z toho vyplývá celá kaskáda fatálních rozhodnutí, která Putin učinil hned při svém nástupu k moci: praktická likvidace zastupitelských institucí, eliminace nezávislých médií, hypercentralizace a nové „znárodňování“ ekonomiky.
Druhá velká lež vydestilovaná putinovskou propagandou se týká domnělého „zvláštního hlasu“, který má Rusko následovat, což je argument, na jehož základě byla odůvodněna likvidace svobod a nastolení „vertikály moci“. Toto téma se rozvíjí zhruba od poloviny prvního desetiletí našeho století. Od třetího Putinova mandátu nabývá stále víc a víc slavjanofilské zabarvení. Jak vysvětluje patriarcha Kirill, „Svatá Rus zůstává duchovním a morálním ideálem našeho lidu. Tento ideál se projevuje ve svatosti. Obyčejně mají národy jiné ideály, spojené obyčejně se světskou existencí, s bohatstvím, s mocí, s prestiží. Ale pro náš lid je ideálem svatost.“ Z tohoto obratu k pravoslaví nijak neplyne odsouzení komunismu, naopak, oblíbenou doktrínou je právě doktrína „rudého pravoslaví“ či „pravoslavného“ komunismu. Příslušníci „dobrovolnických“ oddílů v Doněcku drží v jedné ruce rudý prapor a ve druhé ikonu.
Na Západě a v Rusku se neustále omílá, že se Rusko s Putinem konečně naučilo hájit národní zájmy. To je třetí velká lež putinovského režimu, a je nechutné, že takové množství expertů zejména ve Francii tuto tezi, která škodí v prvé řadě Rusku, vůbec vypustilo z úst. Neboť vzdor tomu, co tvrdí Putinovi apologeti, ruský prezident téměř vždy činí rozhodnutí, která jsou v rozporu se správně pochopenými ruskými zájmy, a to jak ve vnitřní, tak i v zahraniční politice. Dostal se k moci, rozpoutávaje občanskou válku. Rozpoutal národnostní vášně a přiživoval je resentimentem a paranoiou, což je výbušná směs par excellence. Sledoval zhoubnou chiméru obnovení sovětského impéria, jíž obětoval vztahy se zeměmi, s nimiž má společnou hranici, i vztahy s Evropou a s USA. Ekonomiku země podřídil svým nenasytným mocenským ambicím a své prestiži. Vyplýtval pohádkový dar nebes v podobě petrodolarů, aniž se kdy pokusil Rusku zajistit sjízdné cesty, kvalitně vybavené nemocnice či věhlasné univerzity. Byl přesvědčen, že obnoví velikost Ruska, přitom ze své země učinil mocnost škodící na všechny strany a především se ze všech sil snažil vzájemně rozeštvat Spojené státy a Evropskou unii. Věřil, že posílí ruskou suverenitu, když se spřáhne se sobě podobnými a když budou společně pošlapávat mezinárodní právo. Zatímco Rusko, které se ještě ani nevyhrabalo z komunismu, potřebovalo v prvé řadě dobré vztahy s vyspělými zeměmi a se svými sousedy, Putin je se všemi rozkmotřil, neboť byl odhodlán pomstít se imaginárním nepřátelům, pomstít se za fiktivní urážky, ponížit partnery, kteří na počátku oplývali dobrou vůlí. Podobně jako se Stalin pro pakt s hitlerovským Německem rozhodl z nenávisti k anglosaskému světu, se Putin spojil s Čínou, v podstatě s jedinou zemí, která je pro Rusko skutečně nebezpečná. Systematicky podporoval nejhorší diktatury, aby mohly jednat proti Západu.
Díky výjimečně příznivé hospodářské konjunktuře spojené se strmým růstem cen ropy a plynu, nebyla Putinova politika dlouho vytrestána realitou. Spousta lidí na Západě v Putinovi viděla vynikajícího stratéga. Pozorujeme-li však chování ruského prezidenta během patnácti let jeho vlády, můžeme si s jistotou ověřit nejen jeho vytrvalost při uskutečňování vlastních záměrů, ale také jeho neschopnost ovládat své nízké sklony, kterou pouze riskoval zmaření nebo zkompromitování dlouhodobých plánů ležících mu na srdci. Putin se tak v roce 2003 rozhodl použít své energetické zbraně proti vzpurným zemím a v roce 2004 začal Evropu strašit svým nutkavým sklonem uzavírat plynové kohoutky sousedům, kteří vyvolali jeho hněv. Začal zasekávat udicí dřív, než ryba byla skutečně na háčku. Stejně tak Putin a jeho ideologové nikdy nenahlédli, že jejich doktrína „svrchované demokracie“ (jinými slovy utvrzování „ruské cesty“, odmítnutí liberálních hodnot západních demokracií), není dost dobře slučitelná se záměrem vytvořit Eurasijskou unii, neboť teoreticky předpokládala zřeknutí se suverenity - pokud nejde jen o remake moskevské nadvlády nad eurasijským kontinentem, pro partnery Ruska nepřijatelný. Z tohoto důvodu všechny projekty reintegrace bývalého sovětského prostoru, které s fanfárami vyhlašovalo postkomunistické Rusko, zůstaly jen mrtvou literou. Na každé vzteklé embargo uvalené Ruskem vůči zemím provinivším se tím, že chtěly sbližování s Evropou, jeho partneři z Eurasijské unie, Bělorusko a Kazachstán, reagovali vlažně a s odstupem, neboť nechtěli riskovat, že budou nuceni čelit západním sankcím společně s Ruskem. Putin a jeho klan si jako oběti vlastních paranoidních fantasmagorií nikdy nedali tu námahu a nesnažili se porozumět světu, ve kterém žijí, natož aby vzali v úvahu jeho složitost. Zahraniční politika se jim zredukovala na kupování nebo verbování elit cílových zemí, členů parlamentu, politiků, průmyslníků, novinářů nebo odborníků. Diplomatická činnost spočívá v protlačování těch, kdo jsou pod kontrolou, a v neutralizaci těch zbývajících. Každý západní ústupek si Moskva vykládá jako příznak slabosti a jako povzbuzení k další licitaci. Když Obama vyslal do Moskvy na post velvyslance svého blízkého spolupracovníka Michaela McFaula, aby zkoumal možnosti restartu, stal se nový velvyslanec předmětem nenávistné kampaně, protože ho Kreml podezíral, že má v úmyslu v Rusku zorganizovat „pomerančovou revoluci“.
Kvůli svým neschopným vůdcům nedokázalo Rusko z mimořádné přízně štěstěny, která se na ně smála v prvním desetiletí po roce 2000, vytěžit vůbec nic Místo toho, aby upevňovalo právní stát, zažívalo neuvěřitelný úpadek a scvrklo se na krajně primitivní politický systém. Místo spolupráce se svými sousedy vyvolalo se všemi konflikt. Místo toho, aby využilo onoho daru nebes v podobě petrodolarů k rozvoji společnosti, pohřbilo miliardy v mocenském sektoru a investovalo je do policie a do armády, která se bezedně napájí z ropovodů a plynovodů a ohrožuje celý svět. Pro Putinova léta v Rusku je charakteristický nespočet promarněných příležitostí, které jdou na vrub vůdce neschopného uvažovat v širší časové perspektivě, ovládat svoji posedlost mocí, své fobie a svého mstivého ducha.
Když sama skutečnost zpochybnila velkou lež o domnělé prosperitě, zajištěné obětováním základních svobod, když ruská ekonomika zažívala vzhledem ke zvýšeným cenám ropy prudký pokles, Putin nezařadil zpátečku, ale naopak se rozhodl pro obranu útokem. Pustil se do opozice a zahltil Rusko přívalem nepřetržité nenávistné propagandy. Patologii, již prosadil uvnitř ruských hranic, chtěl vyvézt i mimo ně, opíraje se o ruskou diasporu zrekvírovanou pro jeho záměr podvrátit mezinárodní pořádek. Skončil tak, že z každého Rusa v cizině učinil podezřelou osobu. Stejně jako Hitler vsadil na slabost demokracií, aniž pochopil, že demokracie, zvyklé na konsenzus a civilizované způsoby, potřebují určitý čas k tomu, aby si uvědomily, že mají nepřítele, avšak jakmile si hrozbu uvědomí, dokážou nakonec najít zdroje i energii a čelí nebezpečí. Putin vystavuje Rusko riziku, že se mu postaví na odpor široká koalice zemí, které proti sobě popudil svým chováním drzého chrapoun, zvyklého beztrestně týrat bezbranné. To vše ve jménu mlhavé ideologie, směšující zatuchlé zbytky sovětismu s nejotřepanějšími klišé slavjanofilství a pravoslavím, s onou toxickou kombinací, která způsobila smrt carského Ruska. Stejně jako Hitler ve chvíli velkých porážek německé armády se Putin věnuje okázalým architektonickým projektům - například rekonstrukci dvou monastýrů a jedné cerkve přímo v Kremlu.
Smutný běh postkomunistického Ruska v sobě zahrnuje rovněž mnohá poučení pro Západ. Příliš dlouho zůstával slepý nebo lhostejný k nebezpečnému vývoji, který se rýsoval v Kremlu. Po rozpadu komunismu byli zastánci Realpolitik na koni: nezajímali se o základní povahu ruského režimu a nedočkavě se vrhli do obchodování s Ruskem a podnikání. Spletli si Realpolitik s cynismem a jen utvrzovali ruské představitele v pohrdání, které cítili vůči svým západním partnerům. Události posledních měsíců nám daly tvrdě na srozuměnou, že není možné být jedna ruka s režimem, který lže, ujařmuje a vraždí, který loupí a flagrantně porušuje civilizované zvyklosti a mezinárodní právo. Připomínají nám, že etika má i v našem postmoderním světě stále své místo a že je nebezpečné na to zapomínat.


Commentaire 147, podzim 2014, s. 503-510
Z francouzštiny přeložil Josef Mlejnek.

Poznámka: Předkládám čtenářům Virtually první a závěrečnou část delší studie známé francouzské historičky, autorky mimo jiné obsáhlé monografie o Berijovi. Celý text vyšel v pátém čísle revue Kontexty. Žádejte u svých knihkupců nebo na adrese CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno.