Centrální bankéři jsou zvláštní živočichové. Kromě mnoha jiných vlastností se to projevuje v jejich tendenci k těsnějšímu uzavírání se ve vlastních profesních "klubech" a v loajalitě, kterou si navzájem i nehledě na hranice projevují. Málokdy tak třeba uslyšíte zástupce jedné centrální banky, jak veřejně hodnotí, komentuje (nebo nedejbože kritizuje) počínání kolegů z centrální banky jiné. Jistě, ve špatných dobách i tato pravidla padají, ale to je pak spíš výrazem závažnosti hospodářské situace než neplatnosti těchto obecných nepsaných norem.

Přesto se i já přidám k těm, kdo se do komentáře k jednomu konkrétnímu centrálnímu bankéři pustí. Právě na konci letošního června totiž po deseti letech odešel do důchodu z funkce guvernéra Bank of England Mervyn King, jeden z nejzajímavějších členů bankéřské komunity vůbec.

Centrálním bankéřům, kteří jsou vesměs vnímáni jako suchaři, vyjadřující se ve šroubovaných a často mnohoznačných formulacích, se málokdy stane, že zformulují větu, která je tak elegantní, jasná a přesná, že přímo definuje nějaký okamžik či problém. A to dokonce tak, že otevře celé komunitě oči. Mervyn King, supervzdělaný ekonom s nejlepší možnou praxí, byl pro mě důkazem, že to je možné. A že když to člověk umí, pak dokonce přesáhne hranice své komunity a inspiruje i daleko za ní.

Brilantních vět má na svém kontě řadu. Sám jsem je rád a hojně citoval a citovat budu. Když se hroutily obrovské britské banky, sdělil třeba světu, že globální banky jsou "mezinárodní za života, ale národní v době smrti". Tím přesně vyjádřil, že bez ohledu na to, v kolika zemích banka působí, ve špatných časech, když je na kolenou, jde vždy nakonec do své domovské země, kde žádá národního daňového poplatníka o pomoc.

Ve své skvělé řeči pro londýnskou City v roce 2009 zase vysvětloval, že centrální banka, která se má starat i o finanční stabilitu, k tomu musí dostat také více nástrojů, aby se nezačala podobat církvi, která jen "rozdává kázání a pochovává mrtvé". A když chtěl upozornit na problém bank, které jsou příliš velké na to, aby padly, a obhájit svůj vyhraněný názor, že velké banky je třeba občas násilím rozdělit na menší, konstatoval: "Pokud je banka příliš velká na to, aby padla, je prostě příliš velká." Nemusíte souhlasit, ale je nezbytné o podobných větách přemýšlet a brát je vážně. Když jsou elegantně formulované, může být diskuse o nich navíc zajímavější a hlubší. Mervyn King byl v době svého působení v čele Bank of England opravdu jakýmsi centrálním bankéřem – filozofem.

Jistě, měl a má mnoho nepřátel, zejména mezi komerčními bankéři a politiky. Jeho éra nebyla lehká. Začínal ve zlatých časech pro britské bankovnictví i měnovou politiku a skončil v časech pro Británii velmi obtížných. Osobně zažil první run na banku za více než století. Přesto se najde málokdo, kdo by ho jednoduše nerespektoval. A osobní setkání s ním bylo navíc osvěžující.

Když se ho ptali, zda napíše po odchodu z funkce paměti, opět po svém zaperlil. "Nechci psát knihy o tom, jak jsem já měl pravdu a ostatní se mýlili, za dvacet let teprve někdo zhodnotí mou éru," řekl. Když k intelektuální síle přičtete i takovou míru nadhledu a odstupu od sebe sama, je jasné, že z funkce odešel opravdový velikán.