Lid si žádá chléb a hry. Ve Švejkolandu nahrazují hry senzace, rozmazávané bulvárem až do hysterických štvanic. Po veřejných činitelích se často žádá, aby přispěli k jejich rozdmýchání kořeněním zpráv svými stanovisky.

Ve středu 15. října 2014 vtáhla média paní mistryni spravedlnosti Helenu Válkovou do rozjíždění honu na čarodějnice proti lékařům Psychiatrické nemocnice v Opavě a soudcům Okresního soudu v Opavě a Obvodního soudu pro Prahu 6. Paní ministryně jako odpovědná resortní politička zřejmě nemohla nevyhovět poptávce. K případu propuštění vraždící schizofreničky do ambulantního léčení se vyjádřila velmi určitě, takže místopředseda opavského soudu Jaroslav Khul a (ne)intervenující státní zástupce se mohou důvodně obávat kárné žaloby. Vrtá mi v hlavě otázka, zda se mají bát také soudci Městského soudu v Praze, kteří před nedávnem kvůli formálnímu pochybení prvostupňového soudce propustili z vazby brutálního vraha. Ke cti paní ministryni slouží, že jako první ze všech komentujících upozornila na odpovědnost státního zástupce, který samozřejmě měl právo požadovat důkladnější odůvodnění návrhu na propuštění nemocné z ústavní léčby, popř. mohl podat stížnost proti usnesení soudu. K odsouzení herců Petra Čtvrtníčka a Jana Potměšila řekla jen tolik, že se bude věcí zabývat po prostudování spisu, přičemž ji znepokojuje možnost „zneužití určitých pravomocí“.

Vystoupení paní ministryně posuzuji pod zorným úhlem ustálených názorů spolku Šalamoun, mezi které patří přesvědčení, že k základním příčinám opakovaného výskytu přehmatů orgánů činných v trestním řízení patří systémová lhostejnost státu k jejich profesním pochybením a zejména k opakovaným excesům svévole, někdy i přímého zneužití pravomoci. „Samočistící“ mechanismy kárného řízení jsou neúčinné, protože kární žalobci nemají povinnost stíhat kárná provinění a definice kárného provinění v příslušných zákonech jsou tak vágní, že na jejich základě lze podat úspěšnou kárnou žalobu jen při velké dávce žalobcova štěstí. Ostatně kární žalobci se většinou cítí vázáni stavovskou solidaritou a stížnostem zvenčí čelí obhajobou téměř jakéhokoli chování původců nevole stěžovatelů. Díky tomu žijí soudci a státní zástupci od Listopadu 1989 v měkkém prostředí nenáročnosti, kterého neodpovědní jedinci zneužívají: odvádějí tolik práce a v takové kvalitě, kolik uznají za vhodné a se stranami řízení beztrestně zacházejí jak se jim zlíbí. Regresní náhradu za vyplacené odškodnění obětem jejich nesprávného rozhodnutí po nich nemůže stát vymáhat, dokud o zavinění nerozhodl kárný soud.

V oblasti soudnictví se uplatňuje doktrína, podle které soudní rozhodnutí smí přezkoumat pouze příslušný vyšší soud. Pod záminkou ochrany nezávislosti soudů platí zákaz kárného stíhání soudců za nesprávné rozhodnutí. V praxi to platí, i když  nesprávnost byla výsledkem profesního selhání nebo svévole, tedy zneužití moci soudní. Účastník řízení, postižený vadným rozhodnutím, je odkázán na uplatnění řádných a mimořádných opravných prostředků, jimiž se (někdy) napraví způsobená škoda. Se stížností na svévoli zpravidla neuspěje, protože se mu vlastně nic nestalo. Má to stejnou logiku jako názor, že nebude stíhán zloděj, kterému policie zabavila odcizenou věc, protože přece nezpůsobil škodu.

V oblasti státního zastupitelství jsou poměry obdobné: podněty ke kárnému řízení se řeší v souladu se zásadou, že státní zástupci nikdy nechybují a vůči stranám řízení se vždy chovají eticky. Kárné žaloby jsou ještě vzácnější než v justici.

Příkladem použití zmíněné doktríny v soudnictví je kauza znojemského soudce Jaromíra Kapinuse, podrobně dokumentovaná na internetových stránkách spolku Šalamoun (např. http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014031601). Tento bývalý člen KSČ a „předlistopadový“ soudce odpovídá jako předseda senátu za nepovolení obnovy procesu, které se domáhal odsouzený, jenž zjistil, že za jeho čin byl pravomocně odsouzen jiný člověk. Pokusy o vyvolání kárného řízení kvůli nepovolení obnovy byly neúspěšné. Pak na základě stížnosti pro porušení zákona exministryně Marie Benešové Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí o nepovolení obnovy a nařídil nové projednání věci. V rozsudku se výslovně vyjádřil, že nepovolením obnovy došlo k porušení zákona v neprospěch odsouzeného. Ale soudce, jenž porušil zákon, nadále požíval ochranu ze strany všech oslovených kárných žalobců: nenašel se žádný, který by jej poslal před kárný senát. Posléze se odůvodnění návrhů na kárné řízení rozšířilo o stížnost na průtahy, neboť navzdory rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 19. listopadu 2013 nebylo nové řízení o povolení obnovy do poloviny února r.2014 nařízeno. Na základě stížnosti otce postiženého odsouzeného přezkoumala přístup soudce Jaromíra Kapinuse k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR jeho předsedkyně Iva Brožová, která v dopisu stěžovateli ze dne 14. července 2014 uvedla: „S politováním jsem nucena konstatovat, že postup okresního soudu po rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona neodpovídá požadavku na přiměřenou rychlost v řízení…“. Zjistila tedy, že znojemský soudce nerespektuje rozhodnutí jejího soudu, ale kromě zmíněného vyjádření nic nepodnikla, ač je sama kárnou žalobkyní. Stejně netečně se k zjevné svévoli soudce Jaromíra Kapinuse postavila ministryně spravedlnosti Helena Válková.

Protože oslovení kární žalobci neshledávali v jednání soudce Jaromíra Kapinuse závady, spolek Šalamoun podal kvůli viditelnému zneužívání soudcovské pravomoci trestní oznámení. Ale ani s tím neuspěl.

Výsledek je trapný: za několik dní uplyne rok od rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jehož rozsudek má mít váhu zákona, ale veřejné jednání soudu k projednání návrhu na povolení obnovy procesu není dosud na nejbližších 30 dní nařízeno. Do tohoto stavu přivedly řízení následky počátečních průtahů: když soudce nekonal, ačkoli se spis z Nejvyššího soudu ČR vrátil již 2. prosince 2013, postižený odsouzený požádal v únoru r.2014 Nejvyšší soud ČR, aby mu věc odebral. Tím začaly navzájem se proplétající procesní úkony, kvůli nimž se věcí opakovaně zabývaly vyšší soudy a znojemský soud neměl k disposici spis: Nejvyšší soud ČR žádosti o odnětí věci nevyhověl, pak se senát JUDr. Jaromíra Kapinuse z řízení vyloučil pro podjatost. Krajský soud v Brně na základě stížnosti Okresního státního zastupitelství ve Znojmě usnesení o vyloučení pro podjatost zrušil. Naposled odešel spis 26. srpna 2014 na Nejvyšší soud ČR k rozhodnutí o nové žádosti o odnětí věci znojemskému soudu a zatím se nevrátil.

Z výše uvedeného je zřejmé, že doktrína, uplatňovaná kárnými žalobci v přístupu k proviněním soudců a státních zástupců je z pohledu spolku Šalamoun škodlivá. Paní ministryně naznačila ochotu ji prolomit. Pokud by skutečně po předpokládaném doplnění poznatků podala kárnou žalobu na opavského soudce a státního zástupce, následovala by příkladu předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové, která neúspěšně žalovala soudce Ondřeje Láznu kvůli údajně svévolnému rozhodování o vazbě. Bylo by jistě zajímavé sledovat, jak by se kárný senát Nejvyššího správního soudu vypořádal s žalobou na opavské provinilce. Na základě neúspěchu Ivy Brožové nelze předjímat, že by paní ministryně rovněž neuspěla, protože je zásadní rozdíl v povaze žalovaných skutků a jejich následcích.

Vzhledem k obvyklé nedůtklivosti soudcovské komunity i státních zástupců na projevy ministra spravedlnosti, obsahující kritická vyjádření na jejich adresu, mě překvapuje, že vystoupení paní ministryně nevyvolalo křik o útoku moci výkonné na jejich nezávislost. Neozvala se ani Soudcovská unie, ani Unie státních zástupců. Působí to dojmem, že je hysterie médií a politiků připravila o statečnost. Ale právě proto, že názory paní ministryně se skutečně dotýkají nezávislosti obou profesních skupin, chápané ve smyslu výše zmíněné doktríny, se domnívám, že její další postup by měl být výrazně opatrnější.

Vyjádření vedoucích představitelů Psychiatrické léčebny Bohnice (http://www.ceska-justice.cz/2014/10/reditel-bohnic-k-tragedii-nemuzeme-vsechny-nemocne-zavrit-do-ustavu/) či uznávané policejní psycholožky doc. Ludmily Čírtkové z Policejní akademie nasvědčují tomu, že hysterie, která vypukla kolem tragické události ve Žďáru n.S., zkresluje pohled na počínání opavského soudu. K jejímu vyhrocení jistě přispívá předvolební situace, která svádí politiky k „svalnatým“ vyjádřením. Dodávám, že jsem se několikrát zúčastnil rozhodování opavského soudu o podmíněném propuštění odsouzených za vraždu a vždy jsem byl svědkem velmi odpovědného jednání.

V každém případě postavení paní ministryně jako kárné žalobkyně proti opavskému soudci a státnímu zástupci by bylo nejisté. Jeho posílení nebo naopak popud k odstoupení od předem ztraceného záměru si může opatřit napadením rozhodnutí opavského soudu u Nejvyššího soudu ČR stížností pro porušení zákona.

Výše uvedené závěry se ovšem nevztahují na vyjádření paní ministryně k odsouzení herců Petra Čtvrtníčka a Jana Potměšila. Rozsudek není pravomocný, proto v podstatě nemá smysl jej hodnotit. Další vyjadřování paní ministryně k němu by mohlo být vykládáno jako návod pro odvolací soud, tedy jako útok na jeho nezávislost. Do takového postavení by se ale v žádném případě neměla dostat.