Úroveň výuky dějepisu byla za komunistů mizerná. Žáci se v socialistických školách  například dozvěděli, že Plzeň osvobodili sovětští vojáci, převlečení do amerických uniforem, zlí Američané odmítli jít v květnu 1945 Praze na pomoc, bez VŘSR by nebylo samostatného Československa a další „hlubokomyslné perly“. Naštěstí doba překrucování historické pravdy je už za námi. Ideální pro výuku historie je fundovaná koncepce českých dějin od profesora Josefa Pekaře.

Důkazem slabé úrovně dějepisu za komunistů je také mimořádně špatná učebnice pro střední školy - Dějiny Československa od Václava Husy. Nedávno jsem ji viděl v jenom antikvariátu za deset korun a myslím si, že i tak byla přeceněná. Závidím dnešním středoškolským studentům kvalitní historické učebnice, mezi nimiž vyniká výborná práce kolektivu autorů – dvojdílné Dějiny zemí Koruny české, které Husovo slabomyslné dílko výrazně předčí.

Je dobře, že současní historici rozbili na padrť Palackého vymyšlenou konstrukci o husitství jako nejvýznamnější epoše našich dějin a proti tomu době pobělohorské jako éře temna a úpadku. Na druhé straně je špatná též řekněme ultrakatolická koncepce, která pouze obrací znaménka, čili husitství hodnotí jako zlé časy rozvratu a úpadku, kdežto později podle ní zásluhou vítězství katolíků na Bílé Hoře nastalo úžasné období rozkvětu.

Ideální je skutečně koncepce profesora Josefa Pekaře, která jednotlivé období českých dějin hodnotí bez předsudků věcně a objektivně. Husitství je opravdu jenom středověkým náboženským hnutím, které dnešnímu člověku nic neříká a těžko v něm můžeme hledat nějaké demokratické vzory či příklady svobody svědomí.

I husité až na několik málo radikálů respektovali feudální rozdělení společnosti a rozhodně nehodlali poddané propouštět na svobodu. Naopak husitský Tábor se stal po skončení patnáct let trvajících bojů v roce 1436 vlastníkem desítek obcí v okolí a rozhodně se svými poddanými nezacházel lépe než jeho tradiční protivník Oldřich II. z Rožmberka. Těžko lze také husity považovat za průkopníky náboženské svobody, protože především radikální sirotci a táborité vraždili své názorové odpůrce-umírněné kališníky a katolíky. A porážka husitských radikálů v bitvě u Lipan byla požehnáním pro tuto zemi, protože Čechy zničené mnoha lety bojů si pokračování války nemohly dovolit.

Výsledek bělohorské bitvy sice profesor Pekař označil za neštěstí bez míry a hranic, nicméně dobu pobělohorskou vzal celkem na milost, všiml si i toho dobrého, tedy například znovuobnovení pražské univerzity v roce 1654 pod názvem Karlo-Ferdinandova, rozvoje barokní architektury, českého barokního písemnictví atd. Důležitý je také Pekařův poznatek, že česká státnost neskončila bělohorskou bitvou v roce 1620, ale až zrušením české dvorské kanceláře za císařovny Marie Terezie o víc než sto let později. Stavovské povstání bylo vlastně soubojem dvou uchazečů o český královský trůn, z nichž ani jeden jaksi nebyl Čech

Jistě byla i negativa, ale ani toto období nelze hodnotit černobíle jako čistě úpadkové.

S T. G. Masarykem je možné v mnohem nesouhlasit, ale lze si ho vážit za to, že v boji o tzv. pravost rukopisů královédvorského a zelenohorského stál proti většině. Správně namítal, že tyto tzv. literární památky jsou ve skutečnosti padělky, a zaslepené nacionální fanatiky varoval, že národní dějiny nelze stavět na lžích. Něco takového by ovšem zdejší křiklouni, kteří mají akorát tak Masaryka plná ústa, nikdy nedokázali.

Objektivní hodnocení si zaslouží i habsburská monarchie, hodnocení žalář národů je hloupé. Toto označení se hodí právem pro bolševické Rusko, kdežto Rakousko-Uhersko, tedy respektive jeho předlitavská část, bylo od roku 1867 relativné svobodnou zemí.

Je zkrátka dobře, že dějepis se v současné době učí na školách objektivně bez hloupých primitivních ideologických balastů.