LN 7.8.2013

Nejskloňovanějším slovem posledních týdnů je - odborník. Rusnokova vláda se veřejnosti prezentuje jako kabinet krizových manažerů, který musí zachraňovat "spálenou zemi" zničenou vládnutím "zemského škůdce" Petra Nečase. Čistky ve státní správě, motivované čistě mocensky, se prezentují jako odborný zásah, jako výměna trafikantů za odborníky.

Nestranická vláda odborníků se u nás zatím vždy těšila velké popularitě, avšak pokud dle průzkumu agentury STEM vyjádřilo více než 60 procent respondentů přání, aby Rusnokova vláda získala důvěru, odráží to spíše míru nespokojenosti s předchozím kabinetem než přesvědčení, že jde o vládu expertů a že právě takové vlády jsou ty nejlepší.

Ve sporech, kdo je větším odborníkem, zda Balvín nebo Burian či zda Žák nebo Žaluda, se však vytrácí daleko podstatnější věc. Odbornická vláda, i kdyby si toto přízvisko skutečně zasloužila, totiž vlastně znamená popření jednoho ze základních demokratických principů: práva voličů odměnit vládu ve volbách hlasováním pro vládní stranu (strany) a potrestat ji hlasováním pro opozici.

Dejme tomu, že vláda Jiřího Rusnoka získá důvěru a udrží se u moci až do řádných voleb. A aby mne nikdo neobviňoval z předpojatosti, klidně pro ilustraci problému zvolím hypotetickou variantu, že se mi její vládnutí bude náramně líbit. České dráhy za nového vedení doslova rozkvetou, rychlíky pofrčí rychleji, spěšňáky spěšněji, jízdné zlevní, schodek v rozpočtu drah poklesne a pohledná vlakuška bude cestující vítat i v poslední zapomenuté lokálce. Ne jako za Žaludy jenom v předraženém pendolinu. A podobně jako dráhy rozkvete celá země.

Přesto mne před volbami bude trápit palčivá otázka: koho mám volit, abych vládu ocenil? SPOZ? Nebo mám počkat až do příštích prezidentských voleb, do ledna 2018, abych za Rusnokovu vládu poděkoval prezidentu Zemanovi tím, že mu dám hlas a podpořím tak jeho znovuzvolení? Nebo bych měl přece jen volit ČSSD, byť si ministři Kohout a Benešová před vstupem do Rusnokovy vlády pozastavili členství? Bude-li se Rusnokově vládě opravdu dařit, možná ono pozastavení ještě přehodnotí, ovšem v opačném případě dají strany, které jí v srpnu 2013 eventuálně pomohou do sedla, od "své" vlády ve volební kampani ruce pryč.

Získá-li Rusnokova vláda důvěru, hradní vlk se nažere, zatímco ústavní koza zůstane celá, avšak půjde pouze o formální splnění ústavních podmínek. Bez demokratického obsahu. Neboť pouze vláda složená ze stran a straníků může ze svého díla skládat účty v příštích volbách. Vláda odborníků tuto vlastnost zpravidla mít nemůže, poněvadž partaje, které jí pomohly k moci, se před volbami určitě distancují minimálně od nepopulárních opatření, jež musí chtě nechtě činit každá vláda, zvláště v časech ekonomické recese, ne-li rovnou krize. V případě úspěšnosti se zase k takové vládě přihlásí kdekdo, i ten, kdo na ní neměl sebemenší zásluhu.

Bohužel, již ve druhém volebním období po sobě u nás skončil volební cyklus velkou deformací. Mirka Topolánka vystřídal formálně nestranický Jan Fischer, politicky však zaštítěný velkou koalicí ČSSD a ODS, nyní Petra Nečase střídá Jiří Rusnok, zaštítěný prezidentem a jeho velmi netransparentním okolím.

Říká se, že když se sejdou dva právníci, zrodí se nejméně tři právní názory na jednu kauzu. Avšak sejdou-li se dva odborníci, vzniknou podobně nejméně tři odborná řešení nějakého problému. O tom, které se prosadí v realitě, však musí v demokracii rozhodovat voliči a politici. Politik je (měl by být) odborníkem na tlumočení poptávky veřejnosti po určitých opatřeních, což samozřejmě obnáší i konzultace s odborníky různých profesí, ale i naopak, měl by též dokázat získat veřejnou podporu pro určitá řešení, jež vzniknou mezi odborníky. K odborným stanoviskům od expertů by pak měl dodávat i hodnotová hlediska a též znalost, jakým sociálním skupinám dané řešení prospěje, kterým naopak ublíží a co se s tím dá dělat. Jinak řečeno, cokoliv se prosazuje v praxi formou zákona, nařízení vlády nebo vyhlášky ministerstva, nemůže být z povahy věci záležitostí čistě odbornou. Vždy je to záležitost politická, neboť se dotýká života konkrétních lidí, nikoliv laboratorních myšek nebo dat v počítači.

Žádné stanovisko, ani to nejodbornější ze všech, není nevinné, v praxi vždy někomu prospívá a někomu jinému škodí. Například plošný zákaz kouření. Devět z deseti lékařů něco takového asi odborně přivítá, ovšem zavřou se tak továrny na cigarety a (obyčejným, nikoliv politickým) trafikantům výrazně klesne obrat. Jedním z důsledků tedy bude zvýšení nezaměstnanosti, pokles HDP i pokles příjmů rozpočtu. Lze zakazovat kouření (a vést "ušlechtilý" boj za údajné zlepšení zdraví) i za tuto cenu? Otázka je to bytostně politická, žádná "čistě odborná" nebo "manažerská" odpověď na ni neexistuje.

Vláda odborníků tudíž obsahuje nebezpečný diktátorský potenciál. Samozřejmě není možné, aby lid schvaloval každou vyhlášku. V praxi se princip politické zodpovědnosti hodně zjednodušuje, neboť lidé volí politické strany dle několika málo hesel a obličejů. Ale každopádně by měli mít alespoň možnost ve volbách odměňovat či trestat dle znalosti skutečné bilance dané vládní sestavy. Pokud ji totiž nemají, je po demokracii.

Ani formální souhlas sněmovny tudíž nemusí tzv. odbornickou vládu "podemokratičtět" - zejména získá-li ho bez toho, aby za ní zřetelně stála koalice politických stran, která za vládu převezme politickou odpovědnost před voliči. "Manažerskou" vládu lze akceptovat přinejlepším jako přechodnou záležitost, do voleb, jež by se měly konat v nejbližším možném termínu.

Česko zabředlo do šíleného paradoxu: ústavně neodpovědný prezident, za nějž ústavně odpovídá vláda, fakticky politicky ručí za Rusnokův kabinet, avšak voliči se k prezidentu-garantovi budou moci vyslovit až za čtyři a půl roku, dávno po parlamentních volbách.