Kampaň, která má nalákat klienty do fondů tzv. druhého důchodového pilíře, nabývá už skoro zoufalých rozměrů. Do televizních reklam na záchranu operace se zapojil už i cirkusový slon, partička komiků a další estrádní rekvizity. Vláda uvolnila dalších 20 miliónů korun na vlastní kampaň. Projekt druhého pilíře totiž najíždí na mělčinu a ti, kdo jsou na něm zainteresováni, propadají panice.

Jak by ne. Počet klientů všech fondů dohromady dosáhl dosud pouhých 50 tisíc. Což je dramaticky pod úrovní nutnou k zajištění základní funkčnosti systému, přičemž na nábor mají fondoví naháněči už jen měsíc. Však už také zkoušejí zlomit stát, aby jim ovečky do jejich ohrádek nahnal trikem, například prostřednictvím automatického vstupu do druhého pilíře, přičemž lidé by se museli aktivně odhlásit, jinak by zůstali chyceni.

V reklamách nám vesele lžou, jako že ze svého zaplatíte jen kanystr benzínu a další dva vám do nádrže naleje úslužný stát zadarmo. Místo aby vám férově řekli, že jeden kanystr si zaplatíte přímo a ty další dva zaplatíte přes státní pokladnu, ale fondy vám ten benzín nenalijí do nádrže právě jedoucího auta, ale do cisterny, kterou pro vás (možná) otevřou za několik desetiletí.

Je evidentní, že se tu kdosi přepočítal, že čísi očekávání nebyla naplněna. A jak už to bývá, není to vinou reality, ale právě nereálných očekávání. Soudní hodnotitelé samotné myšlenky druhého pilíře ale tento vývoj dávno očekávali a nijak překvapeni nejsou. Spíše je mrzí, že jejich varovná slova nebyla vyslyšena včas.

Myšlenka druhého pilíře je totiž vadná od začátku. Zaprvé: je koncipována pro úplně jiné ekonomické počasí. Vznikla v dobách plynulého ekonomického růstu a dlouhodobé stability finančního sektoru. Princip „dlouhých peněz“, který počítá s investicí na dálku jedné či více generací, totiž jako svůj nutný předpoklad potřebuje kontinuální a očekávatelný hospodářský vývoj a tedy i investiční důvěru z něj vycházející. V takovém prostředí se nyní nenalézáme ani náhodou. Nikdo nechce kupovat zajíce v pytli a zbavit se svobody zacházení se svými volnými prostředky kvůli vidině profitu velmi pofidérního.

Zadruhé: v podobě, v jakém je účast ve druhém pilíři nabízena, jde o uživatelsky nezajímavý produkt. Údajná státní pomoc je čerpatelná až za jednu generaci a přistoupení se nabízí v podobě nevratného kroku. Potenciální klienti postrádají pravidla o případném dědění, variabilitu doby čerpání či vazbu na věk a ne odpracovaná léta. Neexistuje příjmově definovaná cílová skupina, pro kterou by měl tento produkt ve stávající podobě znamenat zřetelný profit.

Zatřetí: žijeme v době rozvinutého „třetího“ pilíře, jehož produkty zaznamenaly dramatický pokrok a skýtají mnohem větší operativní možnosti pro individuální investory. A koneckonců také požívají státní podporu, čímž deformují finanční trh. Proto i silné finanční skupiny zajímá více třetí pilíř než dobrodružství s pilířem druhým.

A začtvrté: druhý pilíř je vadný systémově, protože vnáší do systému další problém, hlavně z hlediska perspektivy. Zamlžuje životně důležitou hranici mezi soukromými a veřejnými prostředky i mezi soukromým a veřejným zájmem. Čí jsou peníze na kontě fondu druhého pilíře? Individuálního investora? Proč je ale v jeho prospěch odlomena část veřejných financí? Vždyť peníze prvního pilíře žádnými soukromými financemi nejsou, hra na jakýsi důchodový fond se snaží jen naoko rozlišit tyto peníze od běžných rozpočtových.

Stát se nezajímá o důchodový systém ze stejných pohnutek jako finanční instituce. Není žádným fondem, pojišťovnou, spořitelnou ani bankou. Je nástrojem péče o veřejné statky. A těmi je v oblasti důchodů starost o ty, kteří se na stáří neuměli nebo nechtěli zabezpečit. Ne kvůli nim samotným, ale kvůli zamezení negativních externalit, jaké by pro ostatní spoluobčany plynuly z toho, že část jejich sousedů se ocitla v dramaticky neúnosné sociální situaci.

Daňoví poplatníci či plátci odvodů do tzv. prvního pilíře (což je ale důsledně vzato totéž) nejsou žádnými klienty státu. Princip zásluhovosti zde nemá žádný smysl. Ten má platit v soukromoprávní sféře mezi individuálními investory a finančními ústavy. V případě prvního pilíře jde svého druhu o kvazidaňové odvody ve prospěch obecného veřejného zájmu, ne o formu spoření či pojištění pro vlastní potřebu. Není v žádném veřejném, zájmu, aby státem procházely peníze na soukromé potřeby jednotlivých plátců. Veřejným zájem není větší televizní obrazovka pro plátce vyšších odvodů o nic víc, než větší intenzita veřejného osvětlení pod nohy poplatníka odvádějícího vyšší daně.

Stát vůbec nemá mít servisní funkci v dvojstranném vztahu s plátcem daně (ať už jí říkáme třeba pojištění). Stát peníze vybírá na péči o veřejné statky, na financování uspokojování veřejných zájmů. Daně neplatíme, abychom za své konkrétní peníze dostali konkrétní službu, dokonce snad v závislosti na výši platby. Od toho je přece trh. To by plátci vyšší daně mohli požadovat, aby jim u vchodu stál „jejich“ policista a jejich dům hájil jeden armádní tank. Daně stát vybírá od lidí násilím, aby z nich financoval statky, u nichž je konzumace rozptýlena, je obecná, ne individuální. A v oblasti důchodů jsou to právě ony negativní externality, které by celé společnosti mohly hrozit ze soužití s nezabezpečenou částí populace.  

Dnešní zamlžení hranice mezi veřejnými a soukromými penězi, které představuje již první pilíř, potřebuje reformu jako sůl již dlouhá léta. Ta by měla přinést definitivní rozchod státu s funkcí finančního ústavu a jeho návrat k péči jen o veřejné statky, nikoli ke klientskému systému. Zavedení druhého pilíře jde ale směrem přesně opačným: veřejný a soukromý charakter různých důchodových konceptů jen více zamlžuje a promíchává. Tím značně komplikuje příští možné reformní kroky.

Ústavní soud svým rozhodnutím o zrušení první verze tzv. malé důchodové reformy bohužel precedentálně velmi zkomplikoval příští reformní kroky, když velmi chybně petrifikoval vzájemnou závislost odvodů do důchodového fondu a výši později vyplácených důchodů. Naprosto nepochopil, že stát není automat na nápoje: vhoďte minci, vypadne důchod. Druhý pilíř je ale ještě větší překážkou příštího možného narovnání než toto rozhodnutí ÚS.

Dosavadní nástup druhého pilíře zatím vypadá jako fiasko, především kvůli totálnímu nezájmu potenciálních klientů. Jenže to není jeho jediný negativní dopad. Tím druhým je, že rozbil ještě několik vajec do jedné velké důchodové omelety, ze které by bylo třeba spíš vejce zpátky vyrobit. Bude to těžké, ale jednou se tato reforma bude muset udělat. I na úkor těch, co se nechali nalákat do druhého pilíře. Což dosud váhající asi správně tuší. Velká voda nám ukazuje, že na papírových pilířích se stavět nemá.

Ladislav Jakl, Institut Václava Klause, zkráceně vyšlo v Právu 4. června 2013