Jak dál, pane prezidente?
Josef Mlejnek jr.

www.rozhlas.cz/plus

 

Fiasko Strany práv občanů – Zemanovců v parlamentních volbách i krach pokusu o puč v sociální demokracii omezily manévrovací prostor prezidenta Miloše Zemana. Může si za to sám, neboť podcenil jednu u nás silně zavedenou politickou zvyklost – požadavek společnosti, aby byl prezident spíše nadstranický.

Politolog Juan Linz se počátkem devadesátých let kriticky obořil do prezidentských systémů, jimž, mimo jiné, vytkl latentní rozpor mezi rolí prezidenta jakožto šéfa výkonné moci a úlohou hlavy státu. První role znamená prosazování každodenní politiky, různých, často nepopulárních opatření v oblasti ekonomiky, sociálních zákonů a podobně. Tedy něco, s čímž se prezident zavděčí přinejlepším zhruba polovině společnosti.

Druhá role, symbolizování státu jako celku a jeho základních hodnot, je s tou první často přímo v protikladu. Jinak řečeno, nelze dost dobře sjednocovat národ nebo společnost a zároveň prosazovat dejme tomu důchodovou reformu, jež se logicky nebude líbit všem.

Elegantní, byť samozřejmě nikoliv nekritizovatelné řešení uvedeného rozporu představuje politický systém Velké Británie: od vládnutí je tam premiér, na symbolizování jinak zcela bezmocná královna a její rodina.

Poněvadž u nás nemáme žádnou všeobecně akceptovatelnou potenciální dynastii, nemůžeme britské řešení použít. Český prezident je tudíž něčím, co se lidově řečeno plácá mezi oběma zmíněnými krajními možnostmi, americkou a britskou, byť se nositelé prezidentského úřadu dosud drželi mnohem blíže britského vzoru. Vedl je k tomu text ústavy, nepřímý způsob volby a v myslích veřejnosti zakotvená tradice. Václav Havel i Václav Klaus byli sice o dost mocnější než britská královna, avšak pokud prosazovali něco konkrétně politického, dbali na to, aby neporušili jisté nadstranické dekorum.

Miloš Zeman se stal prvním přímo zvoleným českým prezidentem a v kampani se netajil snahou být po zvolení mnohem aktivnější hlavou státu než jeho předchůdci. I proto mu část voličů dala hlas. Nicméně i část voličů Miloše Zemana nyní považuje jeho vnitropolitické angažmá za příliš politické, příliš invazivní. Lidé obecně dost nelibě nesli třeba kandidaturu kancléře Mynáře v parlamentních volbách, jakož i používání prezidentova jména a obrazu v nedávné volební kampani.

Miloš Zeman nyní obdržel minimálně dva významné signály, že prostě strategicky přestřelil. Fiasko SPOZ ve volbách i veřejná podpora "sucharovi" Sobotkovi v jeho sporu s prezidentským křídlem v sociální demokracii svědčí o veřejné poptávce po návratu prezidentského kyvadla přeci jen o něco blíže k britské královně. Miloš Zeman možná tuto zvyklost označí za idiotskou, ale pokud nevyjde zmíněné poptávce vstříc, může snadno skončit jako starý zapšklý bezmocný vladař, kterému budou lidé prokazovat úctu pouze na základě společenské konvence. Ovšem, jak známe zemana Miloše, asi si, bohužel, nedá pokoj.

Vladimír Kroupa, zaslal přímo

Vladimír Kroupa, zaslal přímo zvolenému prezidentu otevřený dopis, že by začátek impíčmentu? Nebo aspoň píčmentu?

Uložit

Uložit