Jak Pupíkovi koupili předsednictví v Senátu aneb Dobrá rada od knížete
Petr Štěpánek

 

Občas člověk z ničeho nic narazí na příběh nadmíru povedený. Tenhle je z roku 2000, takže vlastně ještě z minulého století, ba přímo tisíciletí. Přesto je stále aktuální. Zvláště pak, když zjistíte, že v něm spoluúčinkujete. Sice jen ve vedlejší roli, ale i to se počítá. A především, když se po šestnácti letech dozvíte pointu. To bylo tak:

Zrovna čtu memoárovou knížku Zdeňka Mahlera „...ale nebyla to nuda aneb Poznámky pod čarou života“. A najednou se nestačím divit. Na stránce 229 se Mahler mračí nad realitou a praxí naší politiky a ilustruje to mimo jiné touhle historkou, cituji:

Výběr do komory seniorů měl rovněž otřesný půvab – jeden z lobbistů mi vylíčil volební svízele: „Proti našemu kandidátovi nebezpečně bodoval protřelý Šlouf – vyhledal jsem Karla: ‚Co budeme dělat?‘, a Karel poskytl knížecí radu: ‚K politice potřebuješ tři věci: za prvé peníze, za druhé peníze a za třetí peníze.‘ A tak jsme to milému Pupíkovi za dva miliony koupili. A on nám ani nepoděkoval.“ – Vítěz pak byl dokonce postaven do čela Senátu – rovněž převahou jednoho hlasu – toho svého.

Také se na tu dobu moc dobře pamatuju. V onom roce 2000 jsem totiž v senátním volebním obvodu č. 44 Chrudim kandidoval také. Miroslav Šlouf v oranžovém trikotu ČSSD nakonec neuspěl. Skončil už v prvním kole. Dokonce až na čtvrtém místě. Předběhl ho i komunista. Do druhého kola jsem spolu s pozdějším vítězem postoupil já, v dresu modrém. Zbývá tedy už jen připomenout, kdo je onen Mahlerem zmiňovaný Pupík.

Chvilka napětí... A vítězem se stává... Kdo?... Tramtadadá... Nikdo jiný než někdejší předseda české vlády, stavitel dvojdomků, místopředseda i předseda Senátu a v neposlední řadě také lidovecký prezidentský kandidát doc. JUDr. Petr Pithart. Potlesk. Gratulace!

Kdo byl oním knížecím rádcem, se jistě každý dovtípí sám.

Malý dovětek. Jsem natolik soudný, že vím, že Pithart by s největší pravděpodobností zvítězil, i kdyby mu to nekoupili. Stačí vzpomenout na tehdejší dobový kontext. Čtyřkoalice (lidovci, Unie svobody, ODA, DEU) byla v zenitu své politické slávy, válcovala průzkumy volebních preferencí a pravodoláskovní média dennodenně bombardovala opoziční smlouvu.

Ve městech jsem nakonec s Pithartem přesto svedl docela vyrovnaný souboj, ovšem na hlavu jsem prohrál na katolickém venkově. Ve všech kostelích se před druhým kolem četl „pastýřský list“ s podporou Pupíkovi. Což bylo obzvláště povedené, neb já jsem z katolické rodiny, zatímco bývalý majitel rudé knížky Pithart z famílie bolševické. Zkrátka mission impossible. Věděl jsem to už tenkrát. Ale aspoň jsem to – v té nejlepší tradici Jacka Nicholsona z Přeletu nad kukaččím hnízdem – zkusil.

Povedená historka, že? Pravda a láska zvítězila. Ale možná, že jen slyšíme trávu růst. Díky, pane Mahlere! Skvělá pointa.

Petr Štěpánek, 15. 3. 2016, www.petrstepanek.cz

Uložit

Uložit