Jiří Fajt a Národní galerie dva roky poté
Jana Dědečková

 Motto:
„Vážení kolegové, pevně věřím, že pochopíte situaci, do které se Národní galerie v Praze dostala.“

Doc. Jiří Fajt 26. května 2016 v dopise ředitelům galerií a muzeí umění v České republice

    V letech 2010-2014 jsem shromáždila a zveřejnila k profesní historii současného generálního ředitele Národní galerie v Praze doc. Jiřího Fajta tolik materiálu, že by v civilizované zemi žádného ministra kultury ani na minutu nenapadlo jmenovat někoho takového do čela významné instituce. Žijeme však v České republice a tak doc. Jiří Fajt Národní galerii v Praze již dva roky řídí, navíc způsobem, který se výrazně vymyká obvyklým zvyklostem a standardům. Odpovědnost za to nese ministr kultury Daniel Herman. Účet ovšem zaplatíme, stejně jako po předchozích Fajtových podnicích, my všichni. Jaký bude?

S Národní galerií nuda nehrozí

    Jedno musím uznat: Národní galerie v Praze se pečlivě stará, aby se o ní v kuloárech nepřestávalo mluvit. Například dvousté dvacáté výročí svého založení oslavila výstavou, z níž si utahovali takřka všichni pro totální fušerství jejích autorů. (ZDE) V květnu letošního roku veřejné galerie v České republice na základě dopisu doc. Jiřího Fajta, z něhož jsem si vypůjčila motto a k němuž se dále vrátím  podrobněji, vzaly chtě nechtě na vědomí, že Národní galerie v Praze v rámci běžného výstavního provozu přestává plnit své základní funkce. Poslední významný počin, o němž se, jak jsem zjistila, mezi kurátory hojně diskutuje, je potom nákup řeznické dodávky jako vozu pro transport uměleckých děl. To jsou však jen drobné střípky do mozaiky.


    V roce 2014 ministr kultury Daniel Herman opovrhl míněním čtyř bývalých generálních ředitelů Národní galerie v Praze, kteří ho veřejně upozornili, že doc. Jiří Fajt není vhodným kandidátem na řízení této instituce. (ZDE) Vykašlal se i na mínění Uměleckohistorické společnosti, která již o rok dříve 28. května 2013 písemně požadovala vypsání řádného výběrového řízení, aby zamezila jmenování doc. Jiřího Fajta ředitelem Národní galerie v Praze zcela nestandardní cestou. (ZDE) Čistě ze své vůle, přes výrazné námitky svého předchůdce a bez jakékoliv opory v podobě řádného výběrového řízení potvrdil ministr Herman dokonce i na české zvyklosti podivné a od počátku nelegitimní jmenování doc. Fajta do funkce poněkud panoptikální a dnes neprávem zapomenutou ministryní kultury Alenou Hanákovou. (ZDE) Uplynula již dostatečně dlouhá doba na to, abychom mohli posoudit, jak se mu tato volba osvědčila.


    Dne 7. července 2016 vypověděl generální ředitel Národní galerie v Praze doc. Jiří Fajt dopisem ředitelce Městského muzea a galerie Hlinsko Janě Vaškové smlouvu, na jejímž základě se od roku 1998 každoročně pořádal projekt Výtvarné Hlinecko. Mohlo by se zdát, že je to v podstatě bezvýznamný akt, ale není tomu tak. Tradice Výtvarného Hlinecka je ve skutečnosti mnohem starší a smlouva z roku 1998 ji pouze nově formalizovala. Od roku 1960 Národní galerie v Praze umožňovala každoroční realizaci této akce a tím zároveň stvrzovala svou legitimitu, která je v nemalé míře založena právě na spolupráci s regionálními institucemi. Mimořádně bizarní je ovšem Fajtovo zdůvodnění: „Současné ekonomické a personální zabezpečení Národní galerie v Praze neumožňuje, aby se nadále podílela na každoročním projektu „Výtvarné Hlinecko“.“  Podivné. Padesát šest let Národní galerie v Praze zvládala podporovat tuto tradiční akci, aniž by to jakkoliv zatěžovalo její rozpočet, a nyní to nedokáže? Ale není to poprvé, kdy Jiří Fajt podobné zdůvodnění použil.

    Jak jsem se již zmínila, jako motto dnešního článku jsem si vypůjčila výrok Jiřího Fajta z jiného dopisu, který 26. května 2016 rozeslal ředitelům partnerských galerií a muzeí výtvarného umění v České republice. Konstatoval v něm, že se „požadavky na zapůjčení děl ze sbírky NG začaly postupně radikálně navyšovat, a to až nad únosnou míru. V letošním roce situace kulminuje tak, že naše galerie již není schopna z důvodu omezené personální kapacity jak na straně kurátorů, restaurátorů i administrativních pracovníků, (…) tak i z důvodů plánovaných vlastních výstavních a vědeckých projektů (…), žádosti o výpůjčky uměleckých děl kladně vyřizovat v požadovaném rozsahu. (…) Vzhledem k výše popsané situaci jsem nucen rozhodnout, že Národní galerie v Praze bude nadále půjčovat maximálně 5 uměleckých děl (v případě prací na papíru 15 děl) v rámci jedné žádosti o výpůjčku.“ (ZDE)

    Každý, kdo se v této oblasti pohybuje, si uvědomuje, že tyto požadavky meziročně prakticky nerostou, neboť počet výstavních projektů, rozsah výstavní plochy a v neposlední řadě rozpočty pořadatelských institucí se stále pohybují přibližně v týchž limitech. Do roku 2015 tuto agendu Národní galerie v Praze zvládala – pokud jsem informována – bez jakýchkoliv problémů jako zcela samozřejmou a rutinní součást své činnosti. Je tedy zřejmé, že doc. Jiří Fajt neříká pravdu. Určitě však takové zdůvodnění zní alespoň z jeho hlediska lépe, než kdyby otevřeně přiznal, že Národní galerie v Praze po dvou letech pod jeho vedením přestává být snad poprvé ve své historii schopna plnit úkoly, k nimž je zřízena.

    Pro vysvětlení, jak je možné, že Národní galerie v Praze po dvou letech působení doc. Jiřího Fajta ve funkci generálního ředitele přestává zvládat zajištění vlastního provozu, není třeba chodit daleko. Podívejme se na vývoj profesního složení zaměstnanců Národní galerie v Praze od nástupu Jiřího Fajta ve světle vývoje její organizační struktury v posledních dvou letech:




    Za dobu působení současného generálního ředitele vzrostl počet organizačních jednotek (odborů, oddělení a referátů) z původních čtyřiceti dvou na padesát devět. Počet ředitelů a zaměstnanců na jejich úrovni se zvýšil z devíti na třináct. Útvary generálního ředitele měly v první polovině roku 2014 celkem třináct zaměstnanců, nyní jich mají dvacet jedna. Nově zřízená sekce prezentace, marketingu a komunikace zaměstnává alespoň tabulkově přes padesát zaměstnanců. Kde na to vzít?

    Odpověď je nasnadě. Na jaře 2014 měla Národní galerie v Praze tabulkově čtyřicet pět nebo čtyřicet šest kurátorů sbírek, archivářů a knihovníků. Nyní jich má podle platného organizačního řádu třicet dva. Nejhůře postižena byla správa sbírek, kde počet kurátorů klesl o deset, tedy z třiceti pěti na dvacet pět. Pokud manažersky nekompetentní ředitel sníží již beztak nízký počet odborných pracovníků při správě nejcennější umělecké kolekce v České republice téměř o třetinu, nemůže se divit, že jemu svěřená instituce přestává být schopna plnit své poslání. Proti snižování počtu archivářů Národní galerie v Praze zazněly hlasité protesty odborné veřejnosti, které nemohla přehlédnout dokonce ani ČTK, (ZDE) ale  dramatické snížení počtu kurátorů sbírek prošlo takřka bez povšimnutí. Jak svými dopisy dokládá sám doc. Jiří Fajt, předvídatelné následky se dostavily.


Kultura za tři sta...

    Od svého nástupu produkuje Jiří Fajt jeden veřejný skandál za druhým. Vedle opakovaně neschválené koncepce stojí za připomenutí například snaha dofinancovat vlastní plat generálního ředitele ze sponzorského daru Komerční banky, (ZDE) nebo pokus získat do sbírky cenný obraz Josefa Šímy v dražbě, aniž by si zajistil odpovídající finanční prostředky. (ZDE)  Generální ředitel Národní galerie v Praze tehdy z nepochopitelných důvodů nevyužil standardních mechanismů k tomu účelu určených. V důsledku jeho právního a ekonomického diletantismu tak nakonec Národní galerie v Praze vzácný obraz Josefa Šímy Portrét Marguerite Neveux z roku 1922 nezískala.


    Za největší skandál však lze nesporně považovat zatím poslední opatření generálního ředitele Národní galerie v Praze, bezprecedentní a bez jakékoliv publicity zavedené jednotné vstupné do všech expozic ve výši 300 Kč. Máte chuť podívat se například do Veletržního paláce, aniž byste chtěli zajít do pěti dalších stálých expozic? Zaplatíte 300 Kč a nemáte na vybranou. Ostatních expozic se týká totéž: je úplně jedno, do kolika expozic chcete zajít a do kterého objektu vstupujete – vstupné zaplatíte vždy do všech šesti najednou. Není divu, že se někteří potenciální návštěvníci po tomto zjištění od pokladen Národní galerie v Praze odvracejí a odcházejí, aniž by kteroukoliv expozici navštívili. Pokud k tomu připočteme okolnost, že Národní galerie v Praze zrušila kdysi obvyklé volné vstupy do expozic minimálně jednou měsíčně, pak je třísetkorunové vstupné skutečným úspěchem při snižování prahu její dostupnosti pro běžné návštěvníky!


    Ve srovnání s tím je výše zmíněný nákup dodávky Volkswagen, primárně určené k transportu chlazených masných výrobků, za účelem dopravy soch a obrazů mnohamilionové hodnoty pouhou lapálií. Daňové poplatníky stál tento šprým, k němuž se nyní v Národní galerii v Praze kupodivu nikdo nehlásí, podle dostupných informací jen něco přes dva miliony Kč. Bude také zajímavé zjistit, s jakým pochopením vezmou tuto inovaci v manipulaci s uměleckými díly na vědomí například pojišťovny, které mají, jak mě ujistili lidé věci znalí, na auta pro přepravu cenných uměleckých děl poměrně přísné požadavky.


    Zcela v intencích Fajtových dřívějších zvyklostí je i skutečnost, že se ve funkci generálního ředitele během necelých dvou let stačil zbavit svých nejbližších spolupracovníků, kteří jeho příchod připravovali a do Národní galerie v Praze nastoupili spolu s ním. Mám na mysli především nesporně obratnou ing. Hanu Černochovou, první Fajtovu ekonomickou náměstkyni, která skýtala záruku, že v hospodaření Národní galerie v Praze nebude docházet k porušování obecně platných právních předpisů a rozpočtových pravidel, nebo zkušeného ing. Jiřího Krumpa, prvního šéfa Fajtovy kanceláře.
    K ruce tak doc. Jiřímu Fajtovi z původní sestavy jeho podporovatelů zůstal jen „hlavní kurátor“ Adam Budak, který sice pobírá ředitelský plat, ale podle platného organizačního řádu již nyní řídí pouze svého asistenta, pana Františka Teplého, a dále pověstně tvárný doc. Filip Suchomel, dnes ředitel sekce vědy a výzkumu, ovšem pouze na půl úvazku. Zvlášť vydatnou podporu zato doc. Jiří Fajt získal v podobě Mgr. Evy Balaštíkové, někdejší ředitelky Národního zemědělského muzea. Ano, to je ta žena, která se do povědomí české veřejnosti nesmazatelně zapsala v dubnu 2014, když vyšlo najevo, že si jako hlavního ekonoma najala uprchlého vězně Vladimíra Prokopa, pravomocně odsouzeného za zpronevěru deseti milionů Kč. Dalších téměř deset milionů Kč pan Prokop zpronevěřil již jako podřízený paní ředitelky Balaštíkové. (ZDE) Následující vývoj událostí proto budu se zájmem sledovat.

 

Ano, tak my tady žijeme.

Ano, tak my tady žijeme.

___________________________________________________________________________________