Kulturní fórum rakouského velvyslanectví v Bratislavě zorganizovalo ve dnech 11. a 12. října t.r. dvě prezentace knihy rakouského spisovatele Josefa Haslingera, která nese stručný název – Jáchymov. První prezentace se uskutečnila v prostorách Univerzitní knižnice v Klariské ulici v Bratislavě, druhá v Nadaci POLIS v centru Žiliny. Obě akce proběhly s profesionální tlumočnicí Zdenkou Becker. Já jsem byl požádán, abych v rozhovoru s panem Haslingerem převzal roli moderátora. Zatímco v Bratislavě, kde byla asi stovka lidí, jsem s panem Haslingerem hovořil německy, protože publikum bylo němčiny znalé a tlumočnice překládala do češtiny, v Žilině, kam přišlo asi 50 lidí, jsem mluvil slovensky a tlumočnice překládala panu Haslingerovi do němčiny.
Jelikož zmíněná kniha pojednává o pracovním táboře pro politické vězně v 50. letech minulého století, požádali jsme po dohodě s ředitelkou žilinské Nadace POLIS dva bývalé politické vězně o účast v diskusi. V Bratislavě vystoupil P. Anton Srholec, předseda konfederace politických vězňů na Slovensku, který si v Jáchymově odpracoval 10 let, do Žiliny přijel pan Rudolf Dobiáš, spisovatel, v Jáchymově 7 let, který se věnuje sepisování osudů někdejších vězňů. Na Slovensku mu vyšly již tři obsáhlé publikace pod souhrnným názvem Triedni nepriatelia.
Každé setkání trvalo asi dvě hodiny. Po přibližně hodinovém rozhovoru s panem Haslingerem o jeho knize následoval asi dvacetiminutový vstup bývalých politických vězňů, a nakonec diskuse s publikem.
Svůj úkol jsem vzal jako radostnou výzvu. Knihu jsem sice ještě přečtenou neměl, ale byla tu šance si ji konečně přečíst. Zločiny komunistického režimu se zabývám celý život, protože cítím, že je to téma, se kterým se oba národy – ani slovenský, ani český – zdaleka ještě nevyrovnaly. Kdysi jsem napsal, že obdivuji Němce za to, jak důkladně se vyrovnali s reliktem nacismu. To kdyby se povedlo nám Čechům a Slovákům! Když jsem si v přípravné fázi s panem Haslingerem dopisoval a domlouval se s ním na průběhu rozhovoru, napsal jsem mu kromě jiného: “Jáchymov je téma, se kterým se dodnes, 23 let po pádu komunismu, česká i slovenská společnost stále ještě vypořádává. Až příliš mnoho lidí podporovalo onen estébácko-komunistický režim svým pasivním postojem. Proto se na setkání s Vámi těším a proto tam chci pozvat dva skutečné jáchymovské veterány, téměř poslední žijící svědky.
Josef Haslinger, dnes již slavný spisovatel, jeden z mála vývozních “produktů” Rakouska, vystudoval filozofii, divadelní umění a germanistiku, a od roku 1996 učí na Německém literárním institutu v Lipsku. Napsal celkem pět románů a mnoho povídek. Román Opernball (Ples v opeře) byl přeložen do 17 jazyků. Několik děl již bylo zfilmováno, za některá dostal mezinárodní ceny – poslední právě za román Jáchymov.
Má první otázka zněla: “Jak to, že jste šel tzv. proti proudu a místo na Západ, jak jsme zde v Evropě zvyklí u lidí, kteří emigrují za lepším výdělkem a prací, jste se vydal na Východ, do bývalé NDR?” Usmál se: “Máte pravdu, jen z Lipska se po změně režimu vystěhovalo víc než 200 tisíc lidí, tamní průmysl se sesypal, rozpadla se infrastruktura. Ale Německý literární institut zde měl vždy dobrou pověst, udržel si ji i v době komunismu a pak, když komunismus padl, se začal znovu zvelebovat. Když jsem v roce 1995 dostal pozvání zde učit, přijal jsem. Je jedním z mála institutů na světě, kde se vyučuje oboru spisovatel. Z více než 600 zájemců, kteří se k nám každoročně hlásí, přijímáme maximálně dvacet.“
Pak už jsem se začal ptát na knihu: “Po pádu komunismu jsem toužebně očekával, že se začne psát a točit o jeho zločinech. A opravdu, krátce po změně režimu bylo v Čechách natočeno hned několik filmů: Tankový prapor, Černí baroni a další. Jenže brzy mě přešla chuť se na ně dívat. Češi umí točit filmy, to je známá věc. Do všech těchto postkomunistických filmů však zabudovali ten jejich pověstný český humor. Bylo možné se nad nimi zasmát, ale nic víc. Úplně degradovaly, a nesmírně tím zlehčily krutost bývalé doby. Až přišel rok 2006, kdy se do kin dostal německý film rakouského režiséra Floriana Henckla Donnersmarca Das Leben der anderen (Životy těch druhých), se skvělým Ulrichem Mühem v hlavní roli. Tento film považuji za snad nejlepší, jaký byl o komunistickém systému natočen. No, a teď přicházíte Vy, cizinec, Rakušan, člověk, který se v Československu ani nenarodil, ani nežil, ani tam nemá příbuzné, se svou knihou Jáchymov, která ve vší nahotě ukazuje, co se v Československu v padesátých letech dělo. Opravdu někdy musí přijít cizinci, aby nám otevřeli oči?”
Pan Haslinger začal dlouze mluvit o tom, jak se ke psaní knihy dostal. Před více než 20 lety se ve Vídni seznámil s herečkou českého původu. V divadle nacvičovali jednu jeho divadelní hru a on občas přišel na zkoušky. Paní Blanka Modrá mu tam krátce řekla o svém otci Bohumilu Modrém, bývalém brankáři československého hokejového týmu, se kterým získal v roce 1947 titul mistra světa, v roce 1948 stříbrnou olympijskou medaili a v roce 1949 na mistrovství světa ve Stockholmu znovu titul mistra světa. Když se pak hokejisté ze Švédska vrátili do Prahy, byli všude oslavovaní jako hrdinové. Podobně, jak se to děje dnes, když se Češi stanou mistry. Jenže tenkrát bylo krátce nato celé hokejové mužstvo zatčeno a ve vykonstruovaném procesu, tak jako Milada Horáková a mnozí jiní, odsouzeno po nesmyslném, vymyšleném obvinění k mnohaletým žalářům. Bohumilu Modrému hrozil nejdříve trest smrti, pak byl jeho rozsudek změněn na 15 let žaláře.
Blanka Modrá nakonec spisovatele požádala, aby napsal o jejím otci knihu. Jenže spisovatelé takto nefungují. Josef Haslinger ji sice vyposlechl, ale nic jí neslíbil. I když ho osud pana Modrého zajímal, uvědomil si, že je odjinud, že by musel vést dlouhé rozhovory, studovat archivní záznamy někdejších tajných protokolů z vyšetřování, z vězení atd. Historie sousední země mu byla zcela neznámá. A kromě toho, tak jak se znal, věděl, že musí psát o tom, co ho vnitřně oslovuje, čeho je plný, co musí sdělit.
A tak uplynulo dlouhých dvacet let, než se jednou rozhodl, že na cestě z Lipska do Vídně Jáchymov navštíví. Spatřil krásné lázeňské městečko plné hostů z německého pohraničí, někdejšího východního Německa. Viděl staré, pěkně zrekonstruované lázeňské domy, svědčící o někdejší slávě tohoto města. V muzeu si prohlížel fotografie z doby rakousko-uherské monarchie a první republiky až do roku 1945. Když již chtěl prohlídku muzea ukončit, všiml si, že tam jsou ještě jiné místnosti, které však o žádné slavné historii nesvědčí. Mluvily také o historii, leč velice smutné, bolestné, zamlčované, neznámé. O historii let, kdy v dolech, kde se kdysi těžilo stříbro, našli uran. Za války, kdy Jáchymov spravovali Němci, pracovali v uranových dolech ruští zajatci nebo českoslovenští antifašisté. Když válka skončila a Němce vyhnali, role se vyměnily: doly ovládli Rusové a pracovali v nich němečtí zajatci. Potom postupně přebírali moc Čechoslováci a na práci v uranových dolech byli nasazeni političtí vězni.
Pokračuji citací z knihy Josefa Haslingera (str. 47): “Komunisté zřídili v Jáchymově dvanáct pracovních táborů pro trestance. Vypadaly přesně jako německé koncentráky, s baráky, ostnatým drátem, seřadišti a strážními věžemi. Jako by plány přejali od nacistů. Seřadišti se říkalo apelplac. A nad vchodem do jednoho tábora stálo: Prací ke svobodě. Zde byly zavřeny nejlepší hlavy země: spisovatelé, kněží, filozofové, sportovci. Heřman Josef Tyl, opat premonstrátského kláštera v Teplé, tady musel po boku brankáře Bohumila Modrého dolovat rudu. Byli tu spisovatelé Jan Zahradníček, Jiří Stránský, Josef Knap, František Křelina a Karel Pecka, germanista Eduard Goldstücker. Když je člověk začne počítat, nedobere se konce. Kdo byl po roce 1948 nápadný svým nezávislým myšlením, šel do vězení. A ty, které chtěli zvlášť těžce potrestat, poslali do jáchymovských dolů, kde museli holýma rukama překládat uranovou rudu a dýchat uranový prach. Bez jakékoli ochrany před ozářením.”
Když Haslinger objevil v Jáchymově toto druhé, pro něho dosud zcela neznámé muzeum, vzpomněl si na Blanku Modrou. Cítil, že teď dostal inspiraci, že nastal ten okamžik, kdy má začít dělat „research“ (výzkum). Vyhledal paní Modrou ve Vídni, tři roky sbíral materiály a pak začal psát. Trvalo rok, než vznikla kniha. Je tak čtivá, že se od ní člověk neodtrhne. Ale tak smutná, tak pravdivá, že ji možná ani nedočte. Ještě před odjezdem do Bratislavy na setkání s panem Haslingerem jsem ve Vídni obtelefonoval několik lidí, kteří emigrovali do Rakouska v roce 1968, o nichž jsem věděl, že byli v padesátých letech pronásledovaní, věznění, někteří také v Jáchymově. Všichni už o knize Jáchymov věděli, ale většinou ji nečetli. Nedokázali to. Báli se, že je četba vrátí do doby, která k nim byla tak krutá.
Velice výmluvnou informaci mi sdělila jedna známá: “Když kniha Jáchymov vyšla, šla jsem s ní do obchodu s hokejovou výstrojí, který patří rodině Waltera Znenahlíka. Panu Znenahlíkovi je dnes mezi 85 a 90 lety, ale stále mu to myslí. On, jeho synové i vnuci byli vždycky nadšení hokejisté. Zeptala jsem se ho, jestli znal brankáře Bohumila Modrého, jestli znal mistry světa z let 1947 a 1949. Řekl mi: Ó ano, samozřejmě, hráli jsme proti nim, byli to v té době naši největší evropští rivalové. (V té době patřilo Rakousko mezi světovou hokejovou elitu; pozn. autora textu.) Zeptala jsem se ho, jestli mu nebylo divné, že všichni tito hokejisté najednou zmizeli ze scény. Odpověděl: Divné nám to bylo, ale v Československu byl začátek komunismu a my jsme si mysleli, že jim nový režim zakázal hrát. Že dostali Jáchymov, že byli odsouzení na dlouhá léta, to jsme tehdy ani netušili.”
Když jsem si s panem Haslingerem o jeho knize povídal, řekl jsem mu: “Pane Haslingere, chci Vám z celého srdce za tuto knihu poděkovat! Vystavěl jste v ní nádherný, monumentální pomník Bohumilu Modrému, československému hokejovému týmu z konce 40. let a hlavně tisícům bývalých československých politických vězňů. Otevřel jste nám všem ještě více oči, abychom se podívali pravdivě do naší minulosti.”
Ke konci setkání v Žilině promluvil pan Rudolf Dobiáš, který píše o zločinech komunismu knihy, sbírá a sumarizuje nové materiály. Přinesl s sebou několik výpovědí dosud žijícího pana Gustava Bubníka, někdejšího spoluhráče Bohumila Modrého: “Mladým při setkávání vždycky připomínám – Jestli chcete mít hezkou budoucnost, zajímejte se o minulost, jinak jdete jako slepci.”
Když Bubníka po amnestii spolu s dalšími z vězení propustili, mohl nejdřív hokej hrát jenom za malé, místní kluby. Teprve později byl rehabilitován a stal se koučem finského národního týmu. Měl sice nabídky i z jiných zemí, ale komunistický režim ho jinam nepustil. Když pak v roce 1967 finské mužstvo československý tým porazilo, bylo zle. “Schytal jsem tolik plivanců jako kdysi v lágrech. A znovu se ze mě stal vyvrhel a zrádce. Lidi na mě řvali: Běž zpátky do basy! Psali mi: Do basy s tebou! Dav je hrozný. Oslavuje vás, a vzápětí vás zadupe pod černou zem. Všechna sláva – polní tráva,” konstatuje Bubník smutně.
Také kniha Jáchymov je nesmírně smutná. Je však skvěle a poctivě zpracovaná a vypovídá o naší minulosti bez patosu, bez zamlčování faktů. Otevřeně, upřímně a pravdivě. Měla by se stát povinnou četbou ve školách pro dospívající mládež a přispět tak k tomu, aby se podobné věci již neopakovaly.
Petr Žaloudek, Vídeň, říjen 2012
___________________________________________________________________________________
