Jubileum violisty
Pavel Landa

 

Zvěrolékaři a violistovi doktoru Žaketovi, jednomu ze zakladatelů Amatérského symfonického orchestru, bude pětasedmdesát. Pro oslavy v sále restaurace Las Vegas, dříve U Šedivých, tedy v místě pravidelných čtvrtečních zkoušek, jsem byl požádán, abych sepsal jakési laudatio, nejlépe oslavující páně doktorův nástroj (jděte po balónu, ne po hráči, radil tesařský mistr a trombonista pan Holíkovský po vzoru moudřejších fotbalových trenérů). Tak jsem se o to pokusil:

Terčem vtipů se po příslušnících Veřejné bezpečnosti, kterým se nesmělo říkat policajti, staly v nové epoše dějin blondýnky. Zajisté nespravedlivě, jak už tak generalizace bývají většinou nespravedlivé. Bez ohledu na vkus takzvaných vrcholných politiků bychom měli připustit, že mezi světlovlasými dámami jsou jistě také mnohé inteligentní, vtipné, dokonce moudré. Nejspíš to jednou objektivně zjistí i Český statistický úřad, tedy až bude mít čas. Ale co naplat, v módě jsou vtipy o blondýnkách, s tím nic nenaděláme. Nejsou v tom však samy.

            Mezi muzikanty sehrávají roli blondýnek violisté. Široká veřejnost o tom nejspíš neví. Přitom existují desítky, možná stovky anekdot o violistech. Příčina není úplně jasná.

            Na začátku je možná v hudebních kruzích šířená pověst, že když se někomu nedaří na houslích, přesedne na violu. Je sice pravda, že viola, nástroj jen o málo větší než housle, nemá svého virtuóza Niccola Paganiniho (i když jedna z jeho skladeb se jmenuje Sonáta per L Gran´ viola a orchestr). Ale na druhé straně hráli na violu, krom jiných, třeba Oskar Nedbal nebo Antonín Dvořák, a to byli nějací Páni muzikanti! V orchestru, a to je také pravda, nemívá viola – až na vzácné výjimky – nějakou mimořádnou úlohu, když vlastně jen doplňuje harmonii mezi druhými houslemi a violoncellem. Víte ale, jak chudičké by třeba bylo smyčcové kvarteto bez violy? Atakdále.

            No nic naplat, pro muzikanty jsou prostě violisté blondýnky.

            Patrně základním vtipem je tento:

            Do hudební školy přivedla maminka malého Dominika, že se bude učit hrát na violu. V první hodině se naučil vyjímat nástroj z pouzdra a nasazovat pod bradu. Ve druhé hodině studoval tahy smyčcem po prázdných strunách. Do třetí lekce se nedostavil. Pan učitel telefonoval mamince, jestli snad Dominik nestůně. „Kdepak,“ hlásila maminka, „ale on má teď tolik kšeftů s hraním na violu, že nestíhá.“

            Naprostá většina anekdot o violistech si ale pro pochopení žádá přinejmenším základní hudební znalosti, také o hře na smyčcové nástroje. Patrně jenom ten, kdo alespoň rok chodil do houslí, náležitě ocení inzerát:

            Prodám violu. Od třetí polohy nehraná.

            Nebo vtip:

            Proč chodí violisté neradi na hřbitov?

            Protože je tam moc křížků.

            Nebo:

            Je možné, aby osm violistů hrálo čistě unisono?

            Je to možné. Ale sedm musíte zastřelit.

            Třeba:

            Jaký je rozdíl mezi houslemi a violou?

            Housle se dají naladit.

            A viola také dýl hoří.

            Nebo:

Jaký je rozdíl mezi prvním a posledním pultem violové skupiny?    
Někdy až půl tónu.

Nebo:

           Proč na nejnovějších digitálních nahrávkách nejsou slyšet violy?

 

          Moderní Dolby Systém maže veškeré šumy a nepatřičné zvuky.

           

            Také:

           

            Co mají violisté proti harfenistkám?

 

            Že hrají pořád jen pizzicato.

 

            A nakonec, za mnohé další, jeden vskutku brutální:

            Co se stane, když umře violista?

            Vůbec nic.

To všechno se ale vůbec a v ničem netýká našeho milého jubilanta, vzácného muzikanta a báječného kolegy! Ještě dlouhá léta a buďte radši zdráv, pane doktore!

 

___________________________________________________________________________________