K Národní galerii v Praze: je nutné obnovit prestiž ministerstva kultury
Jana Dědečková

   Směšnost české politické scény začíná dosahovat netušených rozměrů. Odlétala jsem na Ibizu 29. června 2013 netušíc, že se ještě i ve Španělsku budu muset zabývat Národní galerií v Praze. Předpokládala jsem automaticky, a jistě jsem s tímto názorem nezůstala osamocena, že po samovolném rozpadu grémia, které si ministryně kultury najmenovala, aby jí pomohlo „vybrat“ nového generálního ředitele Národní galerie v Praze, a po uplynutí doby, kterou paní Hanáková sama vymezila své setrvání v úřadě, ji už ani nenapadne někoho do čela této významné národní instituce jmenovat.

     Musím přiznat, že ministryně Alena Hanáková podala počátkem července 2013 patrně bezprecedentní politický výkon. Přinejmenším si nevzpomínám na žádnou obdobu podobného jednání nejen v české politické praxi, ale ani v žádném jiném demokratickém státě kdekoliv na světě. Ministryně Hanáková učinila během čtyřiadvaceti hodin hned dvě rozhodnutí, jimiž se zapíše do českých kulturních dějin: jednak se rozhodla ustoupit tlaku developerů a otevřít cestu k demolici historicky a architektonicky cenného domu na Václavském náměstí, jednak jmenovala navzdory negativnímu stanovisku velké části odborné veřejnosti bez výběrového řízení nového generálního ředitele Národní galerie.

     Zkusme si takovou situaci představit třeba v Anglii: ministr, který veřejně slíbil demisi k určitému datu, učiní závažné rozhodnutí několik dnů po tomto datu?! Angličan neuvěří. V zemi, kde má slovo veřejně činného člověka určitou hodnotu, jde totiž o cosi nepředstavitelného. Kdyby něco podobného navrhl jako zápletku například scénárista populárního britského seriálu „Jistě, pane ministře,“  dramaturgie by ho s tím nepochybně vyhodila, protože něco tak nepravděpodobného by sice bylo  neskonale trapné, ale nikoliv k smíchu. V praxi je to ostatně spíš k pláči. Nejstrašlivější na tom všem je, že paní Hanáková patrně vůbec netuší, nebo alespoň zpočátku netušila, co jí vlastně novináři vytýkají. Ona přece chtěla skončit s čistým stolem, no a že jí to trvalo o trochu déle než si sama určila, to se přece může stát, ne?! 


Nulová prestiž ministerstva kultury

     Tragédie spočívá v tom, že paní Hanáková do poslední chvíle zjevně vůbec nevěděla, že nečinit žádná závažná politická rozhodnutí v demisi, v tomto případě dokonce dvojnásobné, patří k běžným a základním demokratickým pravidlům a zvyklostem. Nedala si to vysvětlit ani od svých úředníků, kteří se o to, jak vím, poctivě snažili. Obě rozhodnutí však neklamně vypovídají o jediném: na postu ministryně kultury osmnáct měsíců seděla odborně nezpůsobilá osoba bez jakéhokoliv politického vzdělání, rozhledu a pudu sebezáchovy, bezmocná loutka v rukách našeptávačů. Jak je to možné?

     Nebudu dnes podrobně rozebírat ani jedno, ani druhé rozhodnutí. Pevný základ tomu prvnímu položil už ministr Jiří Besser a kdyby byla Hanáková jen o něco málo politicky prozíravější, ponechala by s radostí tento danajský dar svému nástupci. Její druhé rozhodnutí je zase  tak zjevně nelegitimní, že pokud není Jiří Balvín blázen – a jak ho znám, tak blázen není –  tak je neakceptuje, ani kdyby chtěl, protože jinak okamžitě upadne do podezření z politického kšeftování. Jmenování Jiřího Fajta generálním ředitelem Národní galerie v Praze bylo totiž za těchto okolností čistě a jenom politickým handlem. Totální rozpad grémia, které si ministryně svolala, a arogantně přeslechnutá veřejná výzva některých jeho členů, aby paní ministryně výběr nového ředitele Národní galerie v Praze přenechala svému nástupci, pak toto rozhodnutí zbavily i posledních zbytků zástěrky odbornosti.

     V tomto případě musím vzít Jiřího Fajta částečně v ochranu: podobně jako Alena Hanáková ani on v tom patrně nic zlého nevidí. Po té funkci přece toužil tolik let, a když byla konečně na dosah,  tak po ní sáhl okolnosti neokolnosti... A dost možná je jeho hlavní motiv prostší a nevinnější, než bychom si mohli myslet, i když přijmout funkci 4. července 2013 z rukou ministryně, která o čtyři týdny dřív veřejně slíbila, že svou funkci opustí 30. června 2013, bylo jeho neodpustitelným mravním a profesním selháním. Znamená to jen, že se v tu chvíli sešli dva lidé, jimž soustava nepsaných pravidel, na níž stojí běžný provoz každého demokratického státu, nic neříká. Nebezpeční političtí diletanti, kteří se řízením osudu dostali do pozic, na které nejsou dostatečně vybaveni, jak o tom svědčí jejich činy. Vinu však nenesou jenom oni dva. Celé toto jednání bylo možné jenom proto, že resort kultury stojí v hodnotových stupnicích českých politiků na tom nejnižším myslitelném stupínku.

     Jednoduše řečeno: prestiž ministerstva  kultury jako mocenské pozice je ve vládní hierarchii takřka na nule. Ministerstvo kultury se po smrti přirozenou autoritou obdařeného ministra Pavla Dostála v posledních letech stalo odkladištěm politiků, které je třeba někam usadit, ale jimž nelze svěřit nic důležitého. Díky tomu se také mohlo stát veřejností takřka nekontrolovaným rejdištěm suspektních politických figur druhého a třetího řádu typu Petra Gazdíka či Stanislava Polčáka. Ani oni však nechtěli být osobně spojováni s navenek nesmyslnými rozhodnutími, a tak před sebe pro jistotu nastavili jako kulisu naivní a nevědomou Alenu Hanákovou, na kterou se v důsledku toho snáší kritika i odpovědnost. To je situace pro českou kulturu jako celek naprosto šílená. Část viny však nese i tzv. kulturní veřejnost sama, mimo jiné také tím, že kvůli dílčím zájmům dopustila neuvěřitelné zmatení jazyka a pojmů a rozvolnění veškerých hodnotících kritérií. Sama tak dala politikům možnost zacházet se slovy a hodnotícími kritérii s neuvěřitelnou libovůli, ničící hodnotu jakýchkoliv pojmů. Další díl viny nesou čeští novináři, kteří se dodnes nenaučili nadřazovat snahu po poznání momentálním partikulárním zájmům a jejichž kritéria pro přesné vyjadřování jsou navíc velmi mírná.


Babylónské zmatení jazyků

     Nechci kritizovat českou žurnalistiku paušálně a proto si dovolím pro ilustraci použít anketu, kterou k jmenování Jiřího Fajta vyhlásil týdeník Respekt. Aby nebylo mýlky, mám dojem, že touha po objektivitě Tomáši Brolíkovi, který tuto anketu (ZDE) připravil, opravdu nechyběla. Co mu ovšem chybělo, to je odborná kvalifikace a schopnost výběru respondentů posouzení jejich odpovědí. Bizarní a přitom paradoxně nikoliv nepravdivý je už sám titulek: Odborně nelze novému řediteli NG nic vytknout.  Možná by na to mohli mít někteří odborníci jiný názor, ale v zásadě s tím lze souhlasit V čem tedy spočívá problém? V tom, že se žádný z respondentů ankety k odborné kvalifikaci Jiřího Fajta nemůže kompetentně vyjádřit. Proč?

     Jiří Fajt je specialista na středoevropské umění 14. a 15. století. Je to speciální kvalifikace, vyžadující značné jazykové, technologické a historické znalosti atd. atd. Pokud sama soudím, že Jiřímu Fajtovi  v této oblasti nelze nic zásadního vytknout, nemohu to posoudit sama, ale vycházím z názorů prof. Mileny Bartlové, prof. Jana Royta a několika dalších medievalistů. V anketě ovšem odpovídali Jan Skřivánek, šéfredaktor časopisu Art & Antiques  a specialista na současný umělecký trh, Jiří David, výtvarník, Radek Wolmuth, kurátor a kritik současného umění, Helena Musilová, ředitelka Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze, a Noemi Smolik, teoretička moderního a současného umění. Nikdo z nich tedy není vybaven znalostmi nezbytnými k tomu, aby byl schopen posoudit skutečnou odbornou kvalifikaci doc. Fajta. Vycházejí tedy stejně jako já pouze z druhotných svědectví. Pokud adorují odbornou úroveň Jiřího Fajta, činí tak pouze na základě úsudku jiných a nikoliv na základě svých vlastních znalostí.

     Proč se Tomáš Brolík nezeptal Fajtových kolegů, odborníků na staré umění? Proč ponechal slovo jenom kurátorům a kritikům moderního a současného umění, když převážnou částí svých sbírek i stálých expozic a výstav je Národní galerie v Praze určena právě pro uchovávání, odborné zpracování a prezentaci děl starého umění? A pokud nikoho kvalifikovaného mezi respondenty nesehnal, proč dal svému textu tak kategorický titulek? Mimochodem: hned dva respondenti jeho ankety, Jiří David a Noemi Smolik, vstoupili v poslední době vstoupili do dění kolem Národní galerie v Praze eticky naprosto nepřijatelným způsobem, což je v odborných kruzích velmi dobře známo. sama jsem o tom psala ZDE. Opravdu bylo pro týdeník Respekt  vhodné vybrat si do ankety o novém řediteli Národní galerie v Praze zrovna je?

     Tímto způsobem bych mohla pokračovat dál a dál. Psaní o Národní galerii v Praze je bohužel od počátku minulého desetiletí zatíženo vědomou manipulací. Jeden příklad za všechny: odborná úroveň a mezinárodní renomé prof. Víta Vlnase, současného zastupujícího ředitele Národní galerie v Praze, stejně jako jeho zkušenost jako kurátora monumentálních výstav starého umění, jsou prokazatelně přinejmenším srovnatelné s kvalitami doc. Jiřího Fajta. Proč o tom čeští novináři nepíší? Inu proto, že prof. Vlnas byl členem vedení Národní galerie v Praze i za prof. Milana Knížáka, Dr.A. Jak jsem již napsala a zdůvodnila ZDE, myslím si, že ani jeden z dvojice Jiří Fajt a Vít Vlnas by nebyl optimálním ředitelem Národní galerie v Praze, neboť u obou dvou zřejmě kurátorské ambice převažují nad institucionálním zájmem, ale podstatné je, že jde o odborně plně srovnatelné uchazeče o tuto funkci. Určitým příznakem nápravy poměrů je, že se o tom začíná hovořit, i když teprve v posledních týdnech.

     Pro Národní galerii v Praze by byl podle mého mínění ve skutečnosti mnohem lepší průměrný historik umění, ale dobrý administrátor s jasnou vizí fungující organizace, vybavený schopností posoudit potenciál jednotlivých výstavních projektů, než sám ambiciózní kurátor takových projektů. Vlastní kurátorské ambice totiž nevyhnutelně vedou špičkového odborníka do střetu osobních a institucionálních zájmů a obávám se, že osobní zájem bude v takovém případě vždy převažovat. To je však v této chvíli vedlejší. Důležité je, že pokud uplatníme stejná kritéria, vychází prof. Vlnas jednoznačně jako lepší ředitel Národní galerie v Praze než doc. Fajt. Důvod je prostý: při srovnatelné vědecké kvalifikaci a mezinárodní reputaci je Vít Vlnas navíc vybaven dlouholetou manažerskou praxí, aktuální zkušeností s fungováním státní příspěvkové organizace, která Jiřímu Fajtovi zcela chybí, a nevleče za sebou ódium, plynoucí z dluhů v řádu desítek milionů Kč, které dosud zůstaly za každým větším výstavním projektem Jiřího Fajta. Toto prosté a jednoduché konstatování však bylo až donedávna tabu, neboť velká část kritiky a odborné veřejnosti nehledala dobrého generálního ředitele Národní galerie v Praze, ale někoho, kdo pokoří prof. Milana Knížáka.

     Ve výběrových řízeních na generálního ředitele Národní galerie v Praze v letech 2010 a 2011 se nikdo nenamáhal předložit optimální profesní profil člověka, který by v čele této instituce měl stanout. Místo toho se okamžitě rozvinulo partikulární politikaření, které nakonec vedlo k prokazatelné manipulaci s výsledky prvního výběrového řízení a k naprosto nedostatečnému personálnímu obsazení druhého.

     Nikdo alespoň trochu soudný se nemůže odvolávat na výsledky výběrového řízení z roku 2010, protože manipulace s nimi je do očí bijící. Nechci se vracet k opětovnému vysvětlování mechanismu, jehož prostřednictvím se tehdejší příznivci Jiřího Fajta pokusili výsledek tohoto výběrového řízení ovlivnit. Byly popsány detailně a přesvědčivě a každý, kdo chce, si jejich vylíčení najde. Nejjednodušším a nejviditelnějším dokladem tehdejší manipulace je umístění Richarda Druryho, který nesplňoval ani základní předpoklady pro řízení podobné instituce, na druhém místě tohoto konkurzu. Jediným cílem posunu Richarda Druryho na toto místo byla evidentní snaha smluvené části výběrové komise zabránit tomu, aby musel být Jiří Fajt ve finále konfrontován s relevantními protikandidáty, Markem Pokorným a Vítem Vlnasem. Ohýbání pravidel, kterého se členové výběrové komise v roce 2010 dopustili, pravděpodobně v dobré víře, že činí to nejlepší, co mohou, předem dohodnutí, však bohužel nese své ovoce dodnes.


Světélko naděje

     Navzdory všemu, co jsem uvedla výše, došlo mezi roku 2010 a 2013 k významnému posunu k lepšímu. Odchod prof. Milana Knížáka a krátká, ale přinejmenším při pohledu zvenčí úspěšná éra Vladimíra Rösela v čele Národní galerie v Praze spolu umožnily, aby odezněly vypjaté emoce, které provázely rozhodování ministerstva kultury o Národní galerii v Praze v letech 2010 a 2011. Uměleckohistorická společnost, komise ministryně pro otázky galerií ministerstvem kultury zřizovaných, a členové samotného ad hoc  svolaného grémia, které původně mělo Aleně Hanákové „pomoci“ s výběrem nového generálního ředitele Národní galerie v Praze, ti všichni se vyslovili pro nové, otevřené a transparentní výběrové řízení na tuto pozici. Z kontextu všech jejich vyjádření je přitom patrné, že tentokrát už nejde o to, prosadit předem daného kandidáta, ale skutečně najít dobrého ředitele, který tuto národní kulturní instituci bude schopen kvalifikovaně řídit v příštích nelehkých letech.

     Nejsem příznivkyně odborů, ani úřednických vlád. Musím však vidět rozdíl mezi zaměstnanci České televize z roku 2000 s jejich vysoce nadprůměrnými příjmy a obranou lukrativních pozic, a zaměstnanci Národní galerie v Praze, kteří si před několika lety dobrovolně snížili beztak nízké platy, aby udrželi instituci v chodu. Se znalostí finanční a organizační situace Národní galerie v Praze nyní, ale i v letech 1995-1997, kdy se na jejím řízení rozhodujícím způsobem podílel Jiří Fajt, proto docela dobře chápu postoj odborové organizace Národní galerie v Praze, vyjádřený v dopise, adresovaném hned 4. července 2013 ministryni kultury (ZDE).

     Rozdíl mezi Alenou Hanákovou a Jiřím Balvínem je pak nebetyčný. Jiří Balvín, vycházející z kulturního rodinného zázemí, zkušený filmový a televizní producent a obratný manažer se zkušenostmi z veřejného i soukromého sektoru, má všechny předpoklady k tomu, aby během svého krátkého funkčního období obnovil řádný chod úřadu a připravil pro svého nástupce standardní podmínky výkonu funkce. Krátké intermezzo úřednické vlády tak dává politickým stranám čas přehodnotit mimo jiné i svůj vztah k resortu kultury. Domnívám se ostatně, že hlavním motivem, proč byl Jiří Fajt ochoten přijmout jmenování generálním ředitelem Národní galerie v Praze za tak ponižujících okolností, je skutečnost, že touží v roce 2016 realizovat výstavu umění doby Karla IV. k  700. výročí panovníkova narození. To je určitě bohulibý záměr a Jiří Fajt, nepochybně znamenitý kurátor podobných výstav, by měl mít možnost tento projekt (ovšem pod důslednou finanční kontrolou) uskutečnit. Měl by ho možná realizovat i v rámci Národní galerie v Praze, aniž by k tomu účelu musel být zrovna jejím generálním ředitelem, k čemuž ho naopak podle mého soudu jeho dosavadní profesní dráha v žádném případě neopravňuje.

     Neměli bychom zapomínat, že právě kultura je jedním z nejdůležitějších atributů suverénního evropského státu a zdůrazňuje jeho jedinečný a nezaměnitelný charakter. Kvalitní národní kultura,   schopná mezinárodní prezentace, je tou nejlepší ochranou proti tomu, aby se Česká republika postupně stala jen bezbarvou a navenek špatně identifikovatelnou administrativní složkou Evropské unie. Byla bych proto ráda, kdyby této příležitosti konečně využila i ODS k formulování své vlastní přesvědčivé, realizovatelné a zároveň ekonomicky udržitelné kulturní politiky a přestala tuto důležitou sféru bezmyšlenkovitě přenechávat zákulisním hrátkám svých koaličních partnerů. Vlastní kulturní politikou ODS pak v žádném případě nemám na mysli nesmyslné a neomluvitelné vměšování poslance Jiřího Pospíšila do výkonu funkce ministryně Aleny Hanákové, které vyústilo až v nehorázně hloupé jmenování nového generálního ředitele Národní galerie v Praze. Pokud musí následky takového činu korigovat člen úřednické vlády, je to bohužel pro ODS velmi špatná vizitka.

Ministerstvo kultury

Ministerstvo kultury zrušit.

(to jediné pomůže)

___________________________________________________________________________________