Významná část Otázek Vymývače mozků v neděli 3.května 2015 byla zaměřena na vybrané problémy resortu spravedlnosti. S moderátorem debatovala zajímavá sestava: ministr spravedlnosti Robert Pelikán, senátorka Eliška Wagnerová a předseda České advokátní komory Martin Vychopeň, nepochybně lidé znalí věci. Nehodlám se zabývat celým jejich vystoupením, jen několika zajímavostmi, jež v něm zazněly.

Výchozím předmětem jejich zájmu bylo soudní řízení s Davidem Rathem & spol., k němuž se rozproudila výměna názorů o obecných příčinách průtahů řízení, o etičnosti zdržovací taktiky obhajoby či o vlivu zdravotních potíží obžalovaných a obhájců na průběh řízení. Poměrně velkou pozornost věnovali účastníci debaty uplatnění námitky podjatosti soudce či senátu jako nástroje k zdržování řízení. Nezasvěcený divák by si mohl právem odnést z této části Otázek dojem, že podáním  návrhu na vyloučení soudce či senátu pro podjatost lze kdykoli soudní řízení přerušit, a to i na dlouhou dobu. Nikoho z diskutujících nenapadlo upozornit diváky, že to neplatí doslova.

Účinky vznesení námitky podjatosti  nebývají ve skutečnosti nijak dramatické. V trestním řízení ji vyhodnocuje soudce nebo senát, proti němuž podnět na vyloučení pro podjatost směřuje. Je tedy sám sobě soudcem. Během stovek hodin, strávených v soudních síních různých soudů jsem nabyl dojem, že valná část soudců se cítí vyslovením podezření na podjatost dotčena. Tím je vysvětleno, proč  se prvostupňový návrh na vyloučení většinou zamítá. Mohl bych uvést jako příklad jistého soudce, který opakovaně v rozhovoru pro televizi kritizoval nepřiměřenost uloženého trestu v kauze, v které rozhodoval o žádostech o povolení obnovy. S vědomím, že rozsudek není v pořádku, žádost o obnovu procesu opakovaně zamítl. Přestože několikrát veřejně vyjádřil svůj vztah k projednávané věci, za podjatého se nepovažoval a jeho vyloučení se nepodařilo prosadit.

Rozhodování o námitce podjatosti obvykle trvá několik minut, výjimečně několik málo desítek minut. Čili významné průtahy nevznikají..

Odmítnutý stěžovatel má ovšem právo podat stížnost proti nevyhovění návrhu. O té rozhodne soud nejblíže vyššího stupně. Stížnost ale nemá odkladný účinek. Napadenému soudci nic nebrání pokračovat v hlavním líčení, ovšem s rizikem, že v případě vyhovění stížnosti by byla  věc přikázána jinému soudci, který by musel opakovat úkony, provedené po podání námitky podjatosti. Po skončení hlavního líčení musí  ovšem poslat stížnost bez průtahů stížnostnímu soudu a s ní celý trestní spis. Až do jeho vrácení nemůže pokračovat v jednání.  Zde již k průtahům dochází, ale stížnostní soudy většinou rozhodují rychle. Ostatně k vzdorování se odhodlá jen část odmítnutých stěžovatelů, takže škody nebývají velké.

Kdyby nešlo o vážnou věc, řekl bych, že pořad zpestřila jako zábavná vložka přestřelka mezi ministrem a předsedou advokátní komory kvůli rozpornému náhledu na úroveň dohledu České advokátní komory nad etikou advokátů. Ministr, sám původní profesí advokát, vytýkal advokátní komoře nedůraznost jejího chování v této oblasti a mírné tresty, neodpovídající společenskému dosahu advokátských nepřístojností. Martin Vychopeň bránil advokátní komoru odkazem na nedostatečnost nástrojů, jejichž použitím by mohla při prověřování podezření proti kárně žalovanému advokátovi postupovat rychleji a přitom jít při obstarávání důkazů do větší hloubky. Upozornil, že v posledních čtyřech letech Česká advokátní komora každému nově jmenovanému ministrovi nabídla návrh novely zákona o České advokátní komoře, podstatně rozšiřující její možnosti při obstarávání důkazů. Na odpověď dosud  čeká marně, ani Robert Pelikán se nezachoval jinak než jeho předchůdci. Pointa jeho vystoupení byla jistě panu ministrovi nepříjemná. Jeho odpověď, že se věcí zabývá, pouze se dosud nevyjádřil písemně, na zahlazení nepříznivého dojmu z Vychopeňova výpadu nestačila.

Předseda advokátní komory ale jistě ví, že návrh novely, byť je adresován ministrovi, se na jeho stůl nemusí dostat. Se zásilkami nakládají úřednici, kteří někdy hrají sotva pochopitelné hry. Občas dochází k „odklonům“ důležitých podání do bezpečné vzdálenosti od ministrových očí. Je to možná výsledek skutečnosti, že ministři se střídají jako apoštolové na orloji, zatímco úředníci setrvávají na svých místech celá desetiletí a nabývají pocit, že vědí lépe než ministr, jak se mají  věci vyřizovat. Věřím, že po nedělní nepříjemnosti se Robert Pelikán bude zajímat, kdo před ním tak významnou věc ukryl.

Debata se nemohla vyhnout záměru ministra spravedlnosti na změnu pravidel kárného řízení se soudci, státními zástupci a exekutory. Jde o záležitost, která se v posledních dnech stala nejhlučněji projednávanou výhradou k návrhu nového zákona o státním zastupitelství, uplatňovanou významnými představiteli soudcovské komunity. Zabýval jsem se jí v dostatečném rozsahu již dříve na jiném místě, nicméně Robert Pelikán zdůraznil jednu část problému, která stojí za zamyšlení. Vysvětloval, že při současném nastavení pravidel odškodňovacího řízení je téměř nemožné domoci se regresní účasti původců škod na náhradách, které stát vyplácí obětem nesprávného úředního postupu, protože její vymáhání je možné jen vůči osobám, odsouzeným kárným soudem. Stejně jako předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová konstatoval, že kární žalobci žalují zřídka a nejraději vůbec, takže cesta k regresní účasti viníků je neprůchodná. V tom má jistě pravdu. Poslanecký návrh si s tímto problémem poradil tak, že založil povinnost kárného žalobce zahájit řízení vždy, když Ministerstvo spravedlnosti oznámí vyplacení odškodnění za řízení, které vedli činitelé, podléhající jeho kárné pravomoci.

Domnívám se ale, že v tomto směru by se dalo dělat daleko více než dosud i bez změny zákona, s využitím stávajících možností. Především ministerstvu nic nebrání podat příslušnému kárnému žalobci návrh na podání kárné žaloby na osoby, u nichž je důvodné podezření, že nárok poškozeného na náhradu škody vznikl jejich zásluhou. Mimo to kárné žaloby by mohl podávat sám ministr spravedlnosti, který je kárným žalobcem vůči všem soudcům, státním zástupcům a exekutorům České republiky.

Rozhovor tří představitelů kastovně sblížených veřejných činitelů byl tentokrát inspirativní.